Hymnus stvoření – RV X,129


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Tehdy nebylo to, co je, ani to, co není.
Nebylo vzduchu ani nebe nad ním,
nebylo ani, kdo by nad vším panoval.
Byla jen nezměrná hlubina.

Nebylo smrti ani věčnosti,
nic nedělilo den od noci.

Jediný, ač nepohnutý, žil sám sebou.
Jen ten tu byl a nikdo jiný.

I tma byla skryta ve tmě,
Nebylo co rozeznat v hlubinách.

Tu v Jediném vzešla láska
A stala se zárodkem všech duší.
To místo, kde se pojí bytí a nebytí,
hledají moudří ve svých srdcích.

Jak vzniklo dole a nahoře?
Byly tu úrodné duše a byla tu živá síla.
Zdola vytryskla touha
a shora sestoupila milost.

Nikdo však nedosvědčí, jak vznikl svět.
Vždyť i bohové přišli až později!
Kdo ví, zda povstal sám od sebe či ne?
Snad jen ten v nejvyšším nebi,
a možná ani ten ne…


Příspěvek byl publikován v rubrice Eseje a poezie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.