BABA JAGA PO TISÍCI LETECH


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Co kdybychom si dnes zahráli na misionáře a pokusili znovu přinést
našim předkům to nejlepší náboženství? Zkusme to třeba s naší
pra-pra…prababičkou.. Aby se jí líbilo a aby podle něho žila v
radosti a míru. Zvládli bychom to? A vyhrálo by to opět křesťanství?
Ta milá stará paní má šedivé vlasy spletené v malý cůpek, je jí už je
přes osmdesát a právě se belhá ke své chaloupce s nůší plnou dříví. Je
tichý červnový podvečer a odkudsi zdálky voní lípy. Naše babička
složila dříví na zápraží a shýbá se, aby vstoupila do své chaloupky.
„Buď zdráva, matko Světlano, kdepak jsi to byla?“
„V lese, synku, ve svatém háji. K bábám jsem se modlila.“
„K bábám?“
„K moudrým, ke světlým. A také ke stromům.“
„A jak ti bylo, matko Světlano?“
„Jej synku, dobře, dobře. Já tam byla taky bába.“
„Bába?“
„Bába je ten, kdo je moudrý, kdo je světlý.“
„A co ty stromy?“
„Ty do něj vstoupí. A celý les, a hory, a nebe. A pak je dobře, jej
dobře, synku.“
„Dobře?“
„Dobře, jej moc dobře. Smrt ztratí sílu. Až přijde a zaklepe, bábu
nenajde.“
„A co najde?“
„Oběť najde, jágu najde. Dřeva založila, ohníček udělala, jágu
obětovala, smrt si ji vzala. Bábu nenašla, bába nebyla.“
„Jakou jágu?“
„Oběť zápalnou–trochu ovsa, suchou trnku, kapku medu a dvě jahody,
byly to první letošní. Dobrá byla oběť, bábu nebolela, ráda ohni dala.
Kouř stoupal k nebi, očistil Světlanu, byla pak bába, byla moudrá,
byla světlá.“
„A jak to říkáš, že „smrt nenašla bábu“?“
„Napřed se udělalo dobře, a pak byla Světlana bába. Viděla život:
jeden život, dva životy, moc životů. A viděla smrt: takhle … takhle
blizoučko. A pak celý les, a hory, a nebesa vstoupily do báby. A pak
bylo dobře–dobře–dobře. A pak už nebyla ani Světlana, ani bába. Jak
by ji nějaká smrt mohla najít? A tak si smrt vzala, co zbylo v ohni–a
spokojená odešla.“
„Hm. Dobře, matko Světlano, ale věříš ty ve spásu své duše?“
„Jaj duša, duša moja, ta je synku všude, tvoja duša a moja duša, to je
jedna duša, kdo je bába, ten je duša, a ten je všude.“
„A přijde pak do nebe?“
„Nebe? Nebe je vysoko, jaj, nebe je vysoko. Ale duša nepřijde do nebe,
co by tam tak vysoko dělala, nebe přece přijde do duši, nebe a ptáci a
zvířata a stromy a hory a celá země, všechno to přijde do duši,
všechno je duša, kdo je bába.“
„Ale … hm, matko Světlano, hm… víš, my věříme v jediného Boha. Ten
stvořil náš svět a řídí ho. A duši, tu nám také stvořil On.“
„Svět, synku? Svět? Ty nevíš, jak se tvoří svět? Na to je aj tma.“
„Jak to, jaká tma?“
„Svět je tam, kde je světlo, a světlo je tam, kde je tma. Tma je k
tomu, aby se vidělo světlo. A kde je duša, tam je světlo, a tam je
také svět. A tam je bába, a bába to vidí. Kdo další by to řídil? Duša
je přece světlo, jedině tak se tvoří svět. Ze světla–a ve tmě.“
„Ale víš, matko Světlano, jsou přece lidé, kteří nemají rádi–jak ty
říkáš, „světlo“, a ti přece nepřijdou do nebe, ty si Bůh k sobě
nevezme. To by přece nebyla žádná spravedlnost, ty musí Bůh potrestat!
Jak by také jinak řídil svět? To je přece to hlavní, co On musí
udělat!“
„Jaj synku, synku, už abys taky konečně byl bába. Udělej jágu, synku,
udělej malou skromnou jágu, kousek chleba, trochu mléka, suchou
švestku, udělej svou jágu a pokorně ji odevzdej. Protože dokud nebudeš
bába, budeš pořád hledat někoho dalšího, kdo řídí tvůj svět. Někoho
přebytečného. Budeš-li spravedlivý, možná, že ho i najdeš–ale lekneš
se. Ten přebytečný, to není tvůj Bůh, to jsi byl ty sám! Udělej jágu,
synku, malou skromnou jágu, a odevzdej ji v lásce a pokoře. Pak
nezbyde nikdo, koho by našla smrt, pak budeš i ty bába, tak jako je
Světlana bába.“
„A kam přijde ta oběť?“
„Jaj nebude, nebude jága, pak tu nebude.“
„Jak?“
„Smrt si ji vzala.“
„A to je kdo?“
„Smrt, Morana, ta, jež přichází nepozvána. Ale kdo obětuje jágu, ten
si ji naopak pozve sám.“
„A to je bohyně, ta Morana? My křesťané, my máme pouze jednoho Boha.
To je totiž mnohem pokročilejší náboženství než pohanství. Ale vy
jistě máte ještě někoho jiného, než Moranu?“
„Třeba Radegast. Ale to je stejná duša jako Morana.“
„Jak, stejná duše?“
„Jako Pěrun. To je také stejná duša. Jen pokaždé vypadá jinak. To tak
jen naši lidé říkají. Pěrun metá blesky, a naopak Morana, ta zase ničí
tiše. A Radegast, ten neničí, ten zase ochraňuje. Ale ten je zase ta
samá duša. A kdo je bába, je také ta samá duša. A stromy a zvířata a
hory jsou také ta samá duša jako Morana, Radegast, Pěrun nebo bába.
Docela stejná, jako ty sám.“
„Takže ty vlastně také věříš v jediného Boha, jen se ti pokaždé zdá
být jiný? To jsem o pohanech nevěděl. Matko Světlano, a není to
náhodou ten samý Bůh jako náš?“
„Jsi na dobré cestě, synku, jsi na dobré cestě. Všechno je jedna duša,
jedna jediná veliká–veliká duša. Neznám tvého Boha, ale pojď se mnou,
a vyzkoušíme ho. Mluvení, to je málo. Uděláme jágu, dnes je takový
krásný tichý večer. Už jsem stará a nohy mě bolí, ale pojď, půjdeme
ještě jednou do lesa a uděláme spolu malou skromnou jágu. Tady, vidíš?
Dám ti kousek másla, a hrst sušených jeřabin. Pojď, naučím tě dělat
jágu. Smrt půjde přitom okolo tebe, ale ty se jistě nebojíš. Vždyť je
takový krásný večer. Kdybych byla mladá, pozvala bych tě k sobě do
chaloupky. Ale teď už jsem stará, a tak tě pozvu jen k ohníčku do
svatého háje. Pojď, pozveme také tvého Boha a pokorně mu nabídneme
naši malou jágu. Pojď, vstoupí-li do tebe on stejně jako stromy a hory
a nebe, staneš se ty sám bábou. Pak nebudete dva, tvůj bůh a ty. A pak
už se také staré Světlany nebudeš muset na nic ptát.“
„Světlana … neříkají ti náhodou jinak? Pořád se mi vybavuje jedno
jméno, dodnes se nám zachovalo v ruských pohádkách, bude asi moc
staré.“
„Myslíš Bába Jága? Ale říkají, synku, říkají. Synové, ti si mě ještě
budou vážit, vnukové, ti už se mě budou jen bát, a jejich synové, ti
už dávno zapomenou, že bába znamenalo moudrá, a jága že byla oběť, pro
ty už bude Bába Jága jen zlá čarodějnice, která házela všechno do
ohně, a budou s ní strašit své děti — když budete zlobit, tak vás tam
ta Bába Jága hodí taky.“
„Hm, … smrti se nakonec bojí každý. Takový pěkný kousek másla, a
takové sladké jeřabiny, to všechno se jen tak spálí, zničí, vždyť ty
sama pak budeš mít hlad. Není to škoda, naházet to všechno jen tak do
ohně? Takové dobré věci! A vlastně… skončí to vůbec jenom u jídla?
Pak není divu, když někdo nepochybuje, že bys do toho ohně hodila i
malé dítě.“
„Hodila–nehodila. Tak ty se přece bojíš, synku? Prozradil ses…
Všechno je přece jedna duša, i bábu Světlanu jednou hodí do ohně, až
přestane dýchat, a popel pak zahrabou. Ale tobě by stačila jen malá
skromná jága. Malý kousek másla a hrstička suchých jeřabin. Když se
jich opravdu vzdáš–ty sám – a nebude ti přitom zatěžko, že pak budou
chybět k jídlu, když tebe samotného přestane bolet, že je to vlastně
holý nesmysl, házet potravu do ohně–pak i ty sám budeš pro smrt málo
důležitý, málo užitečný, málo zajímavý–a ona to u tebe dlouho
nevydrží a odskočí si jinam. Jen se tě tak lehce dotkne–to abys na ni
nezapomněl.“
„A já zůstanu … živý?“
„Budeš bába, jaj ty budeš bába. Budeš to chápat a nebudeš se muset
ptát. Bude ti dobře, bude ti moc dobře.“
„Ale víš, matko Světlano, já jsem tě původně chtěl obrátit na naši
víru. Mohla bys založit klášter. Velký kamenný klášter na skále nad
řekou. Žít celý život v Bohu a učit to ostatní. Zvěstovat Boží slávu.
Rozdávat milosrdenství…“
„Synku, to všechno se ještě stane, a víckrát než jednou. Jaj uvidíš, i
krev poteče. Ale teď už jsem stará a nezbývá mnoho času. Pojď, uděláme
spolu jágu. Malou, skromnou jágu. Kousek másla a hrstku jeřabin.
Pomodlíme se spolu k bábám, k moudrým, k světlým, a ty přijdeš mezi
ně. Stačí ti na to malý ohníček, nepotřebujeme velký kamenný klášter.
Pojď, synku. Obejmeš strom, a ten do tebe vstoupí. Podíváš se do nebe,
a ono ti spadne do klína. Vystoupíš na horu a ona se stane tvým tělem.
A bude ti dobře, moc dobře. Jej synku, ty budeš bába. A smrt–ta nad
tebou ztratí moc. Přijde, zaklepe, ale nenajde tě. Pojď, tady ti dám
ještě lžičku medu, ale už honem pojď.“


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.