Boží láska


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

To jednou seděli milí bratři františkáni v malé kuchyňce okolo
rozpáleného sporáku a vařili si oběd. Všem jim u toho bylo náramně
dobře: bratr Ginepro seděl u dvířek a přikládal sukovatá polena, bratr
Bernard přidržoval hrnec, bratr Jiljí míchal velkou dřevěnou vařečkou
a celá kuchyň byla plná náramné vůně a dobroty. Jen bratr Lev neměl
mezitím zrovna co dělat, a tak se začal modlit. Ale tuze mu to nešlo,
vždycky když došel k „chléb náš vezdejší“, tak už cítil, jak ho má
plnou pusu, že je tu ten oběd jaksi dřív než on, jakoby ho chtěl v té
puse předběhnout, takový měl chudák hlad. A tak raději myslel jenom na
milovaného Pána a postupně začalo být dobře i jemu.
Vtom se otevřely dveře, vítr vmetl do kuchyně obláček sněhových
vloček, a mezi nimi se objevila vousatá tvář svatého Františka. Usedl,
sundal si kápi, olamoval si led z bosých nohou, třel si lýtka a
zálibně sledoval poskakující pokličku na hrnci.
„Pokoj a dobro, milí bratři, pokoj a dobro celému stvoření.“
Pak se zarazil – zatvářil se tajemně – a pokračoval:
„Velký den, veliký den je tady, bratři.“
Bratři napjatě čekali, co nového jim František donesl, a hlavně co z
toho bude pro ně.
„Je to vskutku velký den – jestlipak víte, že je tu dneska mezi námi
samotná Boží láska?“
„Jak, láska? Kde, láska? Odkud se vzala láska?“ volali jeden přes
druhého překvapení menší bratři, a pokračovali: „Copak není Boží láska
všude na světě? Nebo aspoň v naší kapličce, co se nejvíc modlíme, tam
by měla být! Ale tady v kuchyni, u obyčejného vaření?“
„Jak myslíte,“ pokrčil rameny František a zamyslel se. Pak se s
úsměvem obrátil na bratra Lva:
„Bratře Lve – vidím, že tu máš nejméně práce – kdopak ti dneska dal
službu v kuchyni?“
„Ale to já jen tak, bratře Františku,“ drbal se Lev oběma rukama na
hlavě a nevěděl, kam schovat svou příliš spokojenou tvář, „nějak jsem
se připletl.“
„A co ty, bratře Bernarde, kdopak ti nařídil vařit?“
Bratr Bernard se elegantně schoval za pokličku, jako to dělával kdysi
se štítem na rytířských kláních, a tiše se smál: „Taky nevím,
Františku, prostě jsem tady a vařím.“
„A ty, bratře Ginepro, ty jsi tu službu jistě nedostal!“
Bratr Ginepro se tvářil, jakoby s polínkem lezl pod kamna úplně celý,
hihňal se na zemi mezi smetím a hadry a šeptal: „To nic, Františku,
mně se zdálo, že je dneska neděle, ale už jsem tu zůstal.“
„A co ty, bratříčku Jiljí, na copak ty přijdeš?“
Bratr Jiljí olízl vařečku, pak se s ní postavil do pozoru a hlásil:
„Bratr Ruffino je na cestách – kdopak za něj bude vařit?“
„A to tu, pro Boha všemocného, musíte být všichni?“ spráskl ruce svatý
František.
„I s tebou, pane,“ dodal s úklonou bratr Lev a s úsměvem přimhouřil
oko.
Svatý František si oddechl:
„Však se tomu nedivím, bratři. Vždyť je tu ten velký den! Přišla mezi
nás Boží láska.“
Pak se opět obrátil na bratra Lva:
„Bratře Lve, nedonesl bys ještě nějaké dřevo? “
Bratr Lev se trochu zamračil, pak se zachumlal do svého chatrného
hábitu a vydal se na dvoreček pro dřevo. Všichni na něj napjatě čekali
a ve svých bosých nohou už jakoby sami cítili, jak ho tam venku zebe.
Konečně se vrátil zpátky s náručí polínek.
„Děkujeme ti, bratře Lve, to stačí, můžeš už zase jít.“
„Ale bratře Františku, jak to? Co hříšného jsem provedl?“
„Nic hříšného jsi neprovedl! To by nám tu ještě scházelo… Ale říkal
jsi mi přece, že ses sem do kuchyně jen tak připletl, tak můžeš zase
jít dál.“
„Do té hrozné zimy a metelice? Bratříčku Františku… A o hladu?
Zrovna teď, když bratr Jiljí bude nalévat? Pro lásku Boží! To bys
přece menšímu bratru neudělal!“
„A jak je to s vámi, ostatní bratři? Také jste tu omylem, náhodou nebo
místo někoho jiného?“
„No víš, bratře Františku, to my jen tak říkáme,“ osmělil se bratr
Bernard. My jsme tu vlastně v té kuchyni spolu moc rádi. A hlavně když
jsi tu s námi ty. Dokonce nám připadá, že tu bývá Pán častěji než v
kapličce. No divíš se mu, v té zimě?“
„Nedivím, bratři, nedivím. Vždyť jsem od něj také venku zaslechl, ať
si pospíším, že dneska je tu velký den. Dneska mezi nás přišla Boží
láska! Už víte konečně, jak to s ní je? Stále nevíte?
Prozradím vám to tedy: I když jsem vám slíbil, že Boží láska je tady –
a to neodvolám! – nenajdete ji nikde okolo sebe, nenajdete ji dokonce
ani v sobě – tak je milá Boží láska plachá, tak je vzácná! Ale
vzpomeňte si: stačí vyjít ven do té zimy a nepohody – a hned dobře
víte, kde jste ji nechali, a uvěříte, že tu opravdu byla. Tak se k ní
zase rádi vrátíte.“
Ke cti a chvále Kristově.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.