BRATŘI ANDĚLÉ


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Ten den se to přímo vznášelo ve vzduchu. Andělé jsou tady! Už od
samého rána, jen co se začala rýsovat strmá úbočí kopců proti zvolna
blednoucí noční obloze, začali vzduchem létat drobouncí skřivánci a
zpívat tak dojemně, že by probudili nejen zaníceného novice, ale i
starého protřelého řeholníka. Komu by se jinak chtělo do světa zpátky
ke svým bolavým kloubům a pálivým očím, zrudlým od věčného pláče nad
odmítanou Boží láskou… Jenže den je tady, skřivánci zpívají, už je
to na světě.
„Andělé jsou tady! Bratříčku Lve, honem se vzbuď, v nebi je dneska
dočista prázdno, a to jistě znamená, že andělé přiletěli k nám na
Zemi. Musíme rychle vyrazit na cestu!“
„Jak to… honem… zrovna teď… Přece bratře Františku, dneska
konečně sepíšeme všechny ty tvé myšlenky. O té slávě celého
stvoření…“ Bratr Lev zívl, převalil se na druhý bok a s hlavou
schovanou pod hábitem zasněně pokračoval:
„Tys mi to přece slíbil. Konečně v tom bude pořádek, a ten už pak
zůstane navěky. A hlavně dneska napíšeme o té dokonalé radosti, jak
jsi o ní včera vykládal. Že to není nic ze světa, dokonce ani obrátit
všecky nevěřící na víru Kristovu – a že ta pravá radost je zůstat
jenom neochvějně v rukách Božích. To se mi líbilo nejvíc…“
„Ale bratříčku Lve, ovečko Boží, co si tam pořád mumláš pro sebe,
slyšíš mě vůbec? An-dě-lé, říkám ti, AN-DĚ-LÉ přiletěli, naši bratři
andělé nás konečně přišli pozdravit! Musíme jim honem jít naproti a ne
zůstat trčet tady u Panny Marie andělské a psát zase nějakou chválu
sami na sebe.“
„Že by nějaká ještě větší radost?“ zabručel bratr Lev, povoláním
ovečka Boží, sice dvoumetrový chlap s rozježenými černými vousy,
přesto v duši stále ovečka. Jenom se nějak po té noci nemohl najít,
zda už je v nebi nebo stále ještě pouze na světě, a plácal se po
tvářích. Konečně si protřel oči a rozpačitě si prohlížel prázdnou
celu, kde na podlaze ležel jen vetchý provaz s uzly.
Nejspíš je tedy stále na světě. Ten provaz si rychle natáhl přes svůj
hábit, který mu ještě před chviličkou sloužil jako pokrývka, a tím byl
s oblékáním hotov. Cela byla pak o to prázdnější.
„A co naši milou paní Chudobu, tu vezmeme s sebou, nebo ji tu
necháme?“ ozval se s nevinným úsměvem a s přimhouřeným okem. To už byl
docela probraný a zase byl tím správným brarem Lvem, jak nám ho
legendy zachovaly.
„Necháme, bratříčku Lve, tu tady necháme, dneska máme přece den slávy,
tam chudoba nechodí.“
„Ale vždyť všichni říkají, že ty ses s Paní Chudobou oženil – jak to,
že ji tu chceš tak najednou zanechat?“
„Ví Bůh, při tom málu, co máme – větší nebo menší nic, on to zas tak
velký rozdíl nebude!“ odpověděl mu se smíchem bratr František a
zabouchl za sebou dveře od prázdné cely. Netušil přitom, že tak snadné
to nebude – ten kousíček byl větší, než se mu zdálo.
Vydali se tedy za úsvitu prašnou cestou od tehdejšího maličkého
kostelíka Panny Marie andělské a jen vševědoucí Bůh mohl tušit, kam ti
dva poutníci v roztrhaných hábitech tam kdesi dole hluboko pod ním
vlastně míří. Po celý den míjeli drobné vesničky z bílých kamenů v
údolích i větší města s pevnými hradbami na kopcích a nikde se
nezastavovali.
„A bratře Františku, ty občas nahlížíš do nebe, jak ti naši bratři
andělé vlastně vypadají?“
„Inu vypadají, vypadají… všelijak vypadají. Podle toho, jak je kdo
vidí.“
„A jak by je viděl… kdo… dejme tomu… třeba já?“ vyhrkl bratr
Lev.
„Počkej, podívám se tvýma očima… Vida, ty bys tam spatřil hlavně
cherubíny. To je pouhá andělská hlavička s křidélky. Nic víc, ale
létají náramně. Takoví Boží motýlci. Bývají velice roztomilí, moc
hezky se usmívají. Tedy dokud nezačnou příliš přemýšlet.“
„Jak… přemýšlet?“
„Inu, ani ti nejvyšší andělé nejsou zcela dokonalí. Jak začnou moc
přemýšlet – a to oni rádi – na čele se jm udělají vrásky, hlavička jim
ztěžkne a ta drobná křidélka ji už pak neunesou. Pak je s létáním
konec. Co říkáš, neznáš náhodou u nás na Zemi podobné?“ obrátil se
František na bratra Lva a položil mu s úsměvem ruku na rameno.
„Hm, nevím, nevšiml jsem si…“ začervenal se bratr Lev, „ale jaké
anděly tam v tom nebi vídáš ty?“
„Serafíny, přece mé nejmilejší serafíny. Tam jich je, a jak jsou
krásní a vznešení! Mají šest křídel – dvěma si zakrývají oči – “
František si položil ruce na své bolavé oči – „dvěma nohy – “ cudně si
přitom přikryl klín, „a ten prostřední pár – takhle, vidíš – ten mají
na to, aby se vznesli až k Bohu a zpívali mu o jeho slávě,“ volal,
mával přitom rukama a utíkal před bratrem Lvem daleko dopředu po
cestě.
„Počkej, bratře Františku, počkej, moc mi utíkáš, a něco jsi mi
nepřiznal! Počítám: to tedy mají dvě křídla na to, aby neviděli, co
nemusí a mohli nám tak snadněji odpustit, další dvě, aby neměli na
očích, co sami nesmějí a nebylo jim to líto – vždyť těm tvým
překrásným serafínům zbývá nakonec zase jenom jeden pár křídel!“
„Co? Jak to, nevšiml jsem si…“ zarazil se bratr František a
rozpačitě zastrčil ruce za hábit. „Říkáš aby neviděli… a odepřeli
si… Je mi to ale nějaké povědomé! Vidíš, asi bude i v nebi
spravedlnost, aby se náhodou necítili větší. To znám až moc dobře. To
by je jinak potrestali trůnové, nedej Bože, i z nebe by je za to mohli
vyhnat.“
„A ti trůnové, to jsou také andělé?“
„Ti jsou náramně silní a střeží celé nebe, aby zůstalo celé a
nerozpadlo se. Také tam nepustí nikoho, kdo tam nepatří. Trůnové žijí
hlavně pohybem a po celou věčnost tančí – krouží okolo sebe v ladných
spirálách a vždycky když se k sobě přiblíží, tak se na okamžik
zastaví, lehounce se jeden druhému ukloní a s pozornou úctou si
pohlédnou do tváře. Tím se navzájem poznají a ten okamžik je pro ně
tím největším štěstím. Přihodí se to vždycky na vzkříšení Páně. Pak
zase celé věky plují prostorem.“
„A ty je vídáš často?“
„Tohle nebe jsem viděl jen jednou, ještě za mlada, když jsem ležel
zraněný na bojišti u Perugie a díval se vzhůru až nad mraky. Byli tam
tenkrát, silní a krásní, a líbil jsem se jim i já, to ještě když jsem
si hrál na šlechtice… tenkrát mě na chvíli vyzvedli nahoru k sobě.
Ale později, to už jsem býval slabý a nemocný, a takového mezi sebe
bratři trůnové nepustí. Kazil by jim hru, a oni přísně ctí pravidla.
Ale to všechno mi zase později vynahradili bratři serafíni, moji
nejmilejší serafíni.“
Právě přecházeli přes starý most z velkých kamenů, vybělených sluncem
a ohlazených deštěm. Dole pod nimi v širokém říčním korytu tekla jen
drobná stružka vody, ústící do malé tůňky ve stínu pod mostem. Oba se
naklonili přes zábradlí a dívali se pod sebe do temně zelené vody.
„Sestřičky ryby, co říkáte, přivítají nás dneska andělé?“ volal dolů z
mostu bratr František a naslouchal přitom, jak se jeho hlas tříští o
kamenný oblouk, ze kterého vzápětí odpadává jemňounký bílý písek a
čeří vodní hladinu na spoustu drobounkých blýskavých vlnek. Ticho.
Temná voda se uklidnila a oba dohlédli až na dno.
„Žádné ryby tu nejsou,“ uvažoval bratr Lev, „co když už to vědí?
Nejspíš odplavaly směrem po proudu. To bychom asi měli jít za nimi.“
A tak se oba vydali vyschlým říčním korytem k moři – šli cestou
necestou, chvílemi se brodili vodou, chvílemi obcházeli kluzká strmá
koryta vyschlých vodopádů. Pod jedním z nich uzrálo na křivolakém
fíkovníku několik drobných fíků, o ty se rozdělili a zahnali tak hlad.
K večeru se dostali až na mořský břeh, zaprášení a unavení. Posadili
se u prohlubně pod posledním vodopádem, nabírali vodu do dlaní a
žíznivě ji pili. Nic jiného už neměli. Letní slunce se zvolna blížilo
k obzoru a vrhalo na ztichlou mořskou hladinu rudé záblesky, které se
tříštily v dlouhém pruhu až k pobřeží, kde mizely ve šplouchání
příboje.
Oba menší bratři se opřeli o skálu a počali tiše odříkávat večerní
chvály. Bratr Lev nevěděl, jak dlouho už se modlí, když vtom ho bratr
František zatahal za rukáv hábitu:
„Psst, už budou tady… přímo před námi. Cítím je.“
A skutečně. Když oba vzhlédli, nemohli uvěřit svým očím. Hluboko dole
pod nimi na písčité pláži tančili trůnové, neslyšně klouzali po vlhkém
písku, aniž by zanechávali sebemenší stopy, proplétali se a míjeli se,
to všechno v podivuhodně dokonalých obrazcích, bez nejmenší námahy a
spěchu.
Proti potemnělé obloze se zase vznášeli cherubíni, někteří jako malé
bílé obláčky, letící tak vysoko, že je stačily ještě rozzářit paprsky
právě zapadlého slunce, další již jen jako malé vzdálené svítící
tečky, a poslední se již ani nedali rozeznat od právě se objevujících
hvězd. Ti už byli jistě až u Pána Boha.
A co teprve na pobřežních skalách… Tam seděli vznešení serafíni,
každý na jednom skalisku jako osamělý král nad svým malým světem,
vyzařovali do všech stran nebeskou lásku a jemně přitom pohybovali
křídly, jakoby jimi s převelikou péčí a něhou hladili všecičko, na co
jen v tu chvíli pomysleli.
„Slyšíš, bratře Lve, už zpívají“, vzdechl František a opřel si hlavu o
skálu za sebou. A serafíni skutečně zpívali, každý svou zvláštní
podmanivou melodii, která se nesla nad mořem a spojovala se s melodií
ostatních serafínů v jediný mocný andělský chór. Někteří z nich měnili
při zpěvu barvu křídel z temně oranžové pozvolna přes rumělkovou a
karmínovou až po fialovou, a teprve když přestali zpívat, vrátila se
jejich křídlům zase původní třpytivá bělost.
„Jsou tu dnes všichni pro nás, bratře Lve, půjdeme se teď s nimi
pozdravit,“ zašeptal bratr František a zvedl se. „Pojď se mnou za
našimi milými bratry, tudy dolů po té stezičce.“
„Myslíš, že smíme? A co když je vyplašíme?“
„Zase ty tvé pochybnosti, s těmi přece nikdy žádného anděla nepotkáš,“
zarazil ho František a vydal s první dolů po stezce. Cestou ho sice
napadlo, proč je najednou tak přísný, ale nedal to znát. Teď jsou tu
přece andělé, a to se stává jednou za tisíce let. Nedůvěra teď musí
stranou.
Když se vyprostili z pichlavých keřů u kraje pobřežního svahu,
zamířili společně po mokrých oblázcích pod skálu prvního serafína.
František k němu vzhlédl vzhůru a volal:
„Vítej, bratře serafíne, vítej na naší krásné Zemi. Buď pozdraven,
požehnaný posle našeho milovaného Pána, rozprostři nad námi svá křídla
míru a naděje, ať vejdeme společně do Jeho slávy.“
Zdálo se však, že je serafín neslyší, tak hluboko byl ponořen do svého
překrásného zpěvu.
„Bratře serafíne,“ volal bratr Lev, „tady bratr František jistě zná
vás anděly dobře, ten bývá v nebi často. Já jsem tu jenom menší bratr
Lev, moje víra je taky jenom menší, ale zato slibuji, že ode dneška už
budu určitě věřit víc, když nás přijmete mezi sebe, aspoň na
chviličku, prosím pěkně.“
Vypadalo to, že anděl je kupodivu slyší, přesto se k nim obrátil zády
a pokračoval ve zpěvu směrem k moři. Šli tedy dál a postupně obcházeli
všechny pobřežní skály. Všude se však setkávali jen s otočenými zády,
všude spatřili jen pouhá andělská křídla, zakrývající jim všechno za
nimi.
Stmívalo se rychle, až dorazili k samotnému moři. Zklamaně hleděli do
vln, ze kterých se tu a tam vynořil lesklý hřbet s vyčnívající
ploutví, jindy zase plochý rybí ocas.
„Tam zase vyskočila… Podívej, bratře Františku, kolik je tu
všelijakých ryb! Jako kdyby sem připlavaly z celého moře.“
„Nech ryby, k čemu jsou nám jaké ryby, když nás zradili andělé,“
zlomeným hlasem ho okřikl František. Nestojí o nás! A to jsou prosím
naši bratři! Tisíckrát moudřejší, tisíckrát laskavější, tisíckrát
silnější než my tady, slabí a hříšní tvorové, chudí jak myši, navíc v
noci, na pustém pobřeží, s prázdným žaludkem a bez noclehu. Kvůli nim
se sem trmácíme! Takový nevděk, taková křivda!“
Bratr František, rozkurážený svým nářkem, se obrátil od moře směrem k
andělům a vší silou proti nim vykřikl:
„Bratři milí, to mě neslyšíte? Pro lásku Boží, odpovězte mi! To nás
nepoznáváte?“
Vtom se lekl a zůstal stát jako zkamenělý. Nejbližší anděl přestal
zpívat, vstal ze skaliska a pomalým důstojným krokem zamířil směrem k
nim. Ostatní andělé mezitím také zmlkli. Anděl se postavil proti nim,
pevně se rozkročil a celý se zakryl křídly, aby nikoho neoslepil svou
krásou, jen za křídly se ozýval jeho mocný a strašný hlas, jako když v
dálce hřímá ozvěna mořské bouře:
„Nikdo vás sem nepozval! Co čekáte, že tu dostanete? Prchejte rychle
pryč, dřív než bude pozdě!“
František pokorně padl na zem a třásl se hrůzou. Zato bratr Lev se
zarazil, otočil se a chvíli zkoumavě pozoroval moře. Pak se obrátil na
anděla, přátelsky na něj mrkl a nevinně se ho zeptal:
„A bratře serafíne, proč jste tu vlastně dneska? My jsme se totiž
těšili, že to bude kvůli nám, a teď je nám líto, že je to asi jinak.
Nějak jsem to ale tušil… Prozradíte mi aspoň, proč jste pořád
obrácení k moři?“
Přitom se díval do písku, hrál si bosou nohou s oblázkem, koulel si ho
mezi prsty a pak ho palcem lehce položil na hromádku. To všechno jen
tak mezi řečí. Takový už byl bratr Lev, když byl zrovna sám sebou.
Anděl poněkud znejistěl, křídla mu poklesla a na malý okamžik se
trochu rozevřela. Za nimi se objevilo velké zářící oko, na kterém se
zatřpytila drobounká slzička. Vzápětí však už byla vidět jenom
neprostupná křídla, a za těmi se ozval slabounký šepot:
„Prozradím ti to, když jinak nedáš. Prozradím ti i víc – líbíš se mi,
máš totiž v duši kousek cherubína, a právě tenhle kousek prý nám,
serafínům, zrovna chybí… Jen ta tvá vousatá tvář, ta je zatím až moc
lidská, nezdá se ti?“
Z hlasu anděla bylo znát, že by se rád smál, jen z nějakého důvodu že
nesmí, vzápětí se však plně ovládl a pokračoval o to vážněji silnějším
hlasem:
„Ale abys tedy věděl, my jsme sem dnes nepřišli kvůli vám dvěma,
dokonce ani kvůli žádným lidem. Jen se otoč a podívej se! Tentokrát
jsme přišli na Zemi udělat radost pouze jedněm nevinným Božím tvorům,
a to našim sestrám rybám.“
Oba menší bratři se otočili a rozeběhli se k moři. Tam už tančily ryby
spolu s trůny, skákaly z vody do výše a objímaly se s nimi. Se
skalisek jim k tomu zpívali serafíni oslavnou píseň lásky a vysoko
nahoře na nebi se míhali cherubíni jako roztočené svícny a ozařovali
lesklá rybí těla. Oba bratři stáli v úžasu a němě zírali na tu
podívanou.
„Pojď, bratře Františku, přidáme se. Tak ono je to celé pro naše
sestřičky ryby! Taková krása a velebnost… Jenom na kousek, jenom po
kolena, vždyť to tu není hluboké. Zkusíme to taky. Vždycky jsi říkal,
že všichni Boží tvorové jsou naši bratři a sestry, tak proč by se s
námi nemohly sestřičky rybičky rozdělit.“
„Kdepak, musíme zpátky. Vždyť jsi to jasně slyšel, nikdo nás sem
nepozval, jsme tu cizí, zkrátka sem nepatříme.“
„Jenom na chviličku, bratře Františku, zatančíme si také. Podívej,
támhle stojí jeden anděl samotný. Ten by se třeba nechal pozvat k
tanci… Možná, že jenom zkoušejí naši vytrvalost. Víš přece, jak se
píše, že když tě vyhodí dveřmi, abys vlezl oknem. Opravdu, vždyť už
nemáme co ztratit!“
Vstoupili tedy váhavě na mělčinu a zvolna se brodili dál do větší
hloubky. Jejich naděje v nich začala posupně sílit. Půjde to, jistě to
půjde! Vtom si jich však onen osamělý strážný anděl všiml a vykřikl na
poplach:
„Pozor, jsou tu dva lidé, nezvaní hosté! Přátelé, chopte se jich, pryč
s nimi!“
Trůnové nechali dovádění s rybami a rozeběhli se proti oběma bratřím.
Popadli je za ruce a za nohy a vláčeli je z vody ven, pak dál po
kamenech a drobných skalkách, až je pomlácené a odřené odklidili do
pobřežního trní. Tam už skutečně nikomu nepřekáželi.
„A pamatujte si, ať vás už nikdy nenapadne kazit druhým slavnost,
tuláci drzí! Táhněte nám z očí!“
Byla to tedy trpká pravda. Nic víc už nešlo. Dlouho tak leželi mezi
pichlavými keři a neopovažovali se ani pohnout. Od moře k nim ještě
dozníval andělský zpěv a pleskání ploutví, než všechno utichlo a
rozhostila se nad nimi noc. Bylo naprosté ticho, jen odkudsi zdaleka
se rozcvrkala první cikáda. Nad útesy se vynořil měsíc a zalil celé
pobřeží měkkým mléčným světlem. Bylo již dočista prázdné, nikde nikdo.
Jediné, co zbylo v písku, byly dva páry stop od bosých nohou.
„Tak jdeme, bratříčku Lve, jdeme pěkně zpátky. Doma nás zase uvítá
naše věrná Paní Chudoba. Chyba, že jsme ji hned nevzali s sebou, ta by
nám dala včas vědět, co nám právem náleží a co ne. To oni nás pak už
jen zkoušeli, milí bratři andělé, těžce nás zkoušeli, a měli z čeho!
Jen řekni bratříčku Lve, nepovedlo se jim to?… Gloria, gloria,
gloria! Povedlo, a jak se jim to povedlo… Hosana, hosana, hosana! A
jak nás nachytali… Aleluja, aleluja, aleluja!“ křičel František a
rozesmál se na celé kolo, až mu slzy tekly.
„Nu což, bratříčku, dáme zase do pohybu své bolavé kosti a šlapeme
dál. Podívej, jak nám k tomu krásně svítí naše milá sestřička Luna.“
„To stačíme ještě dopsat ta tvá poučení, bratře Františku. Co jsi tam
chtěl dát?“
„Napiš tam, bratře Lve, napiš tam, že pravá radost… že ta pravá
radost je právě teď! V tuhle chviličku! Cítím ji tak, že bych si na ni
mohl přímo sáhnout. Že je právě tady. A nezakopni, je to tu do kopce.“
„A co bratři andělé? To tě nemrzí, jací na nás byli?“
„Bratříčku Lve, ovečko Boží! Vždyť ti nám oběma jen ze samé lásky
připomněli, s čím se máme spokojit! Dokonce každému po svém… Teď už
jsme opět pouhými menšími bratry, teď už jsme zase jen sami sebou.
Pravda, ta jejich láska nebyla zrovna nejsladší, ale zato jaká je to
teď úleva, jaká je to radost! Že jsme na tohle málo, na tohle nic na
chvíli zapomněli? Koho by andělé neoslepili svou slávou! Komu by se
aspoň na chviličku nezdálo, že andělské nebe je víc, než být pouhým
prosťáčkem Božím!
Jenže o tomhle raději vůbec nepiš, protože naši milí bratři
následovníci, ti by si to časem přikrášlili po svém, případně by tu
dnešní stránku nenápadně vytrhli. Oni tu andělskou slávu zatím sami
moc potřebují… Poslechneš mě?“
„Poslechnu, bratře Františku. A co tam tedy přijde místo toho?“
„Že jsme na cestách všecko snášeli trpělivě a s radostí a přitom
vzpomínali na bolesti našeho Krista Pána požehnaného, z lásky k němu,
aby nám je pomáhal všecky společně unést. Amen.“
„Amen, bratře Františku. A tady prosím tě obejdi ten bodlák, není už v
té tmě vidět…“


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.