CIZINEC VE VLASTNÍM MĚSTĚ


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Člověk se často ptá na jakousi zásadní a nejobecnější otázku, na
kterou se vůbec může zeptat. Třeba „Jak to všecko je?“ nebo „Má to
nějaký smysl?“ nebo u křesťanů „Kdo je Bůh?“
Často ani sám neví, jak se zeptat a dokonce ani samotná slova tolik
neznamenají, jen by se rád podíval kamsi za roh, kam ještě nevidí.
Pointa je v tom, že správná odpověď na to je „Vždyť to sám dávno dobře
víš“ nebo „Vždyť už za tím rohem dávno jsi, tak se dívej rovně, a ne
za roh.“
Jenže to už je zase málo, taková odpověď málo koho z vás uspokojí. V
buddhistické zenové tradici je o tom krásný příběh:
Mistr Fa-jen se ptal svého žáka, proč mu nikdy nepoložil otázku o
Zenu. Žák vysvětloval, že již dostal uspokojivou odpověď od svého
bývalého mistra. Fa-jen tedy naléhal, aby prozradil jakou, a žák mu na
to odpověděl:
„Ptal jsem se na to svého mistra, a ten mi řekl pouze: Bůžek ohně si
jde pro oheň.“
„Výborná odpověď,“ poznamenal Fa-jen, „jsem si vsak jist, že jsi ji
nepochopil.“
„Ale přece bůžek ohně, ten nepotřebuje hledat žádný oheň, ten ho stále
má! Vždyť je to jeho vlastní podstata, jinak by to nebyl žádný bůžek
ohně. A to je úplně totéž, jako kdybych se já marně pokoušel hledat
to, čím už odjakživa jsem.“
„Přesně, jak jsem předpokládal,“ rozesmál se Fa-jen,“ jsi vedle.
Žák se těžce urazil a opustil klášter. Po jisté době mu to však nedalo
a vrátil se. Ten mistr přece jen musí vědět něco navíc, ten ještě něco
umí… Omluvil se proto mistru Fa-jenovi a pokorně ho žádal o poučeni.
„Tedy přistup blíž a polož svou otázku,“ svolil Fa-jen.
„Jak je to tedy správně?“ zašeptal žák.
„Bůžek ohně si jde pro oheň!“ zahřměl na něj mistr.
Tak to byl ten zenový příběh, veselý a smutný zároveň, jak už to na
světě chodí. A pokud by se ten žák urazil znovu, tentokrát nadobro a
vytouženou odpověď hledal u dalšího mistra, dopadne tam zase stejně.
Opět uslyší:
„Myslíš si, že to už víš, ale zatím nic nevíš!“
Anebo od jiného učitele:
„Kdesi hluboko v sobě to opravdu víš, ale navenek to ještě neproniklo!
Tvá zlatá květina ti ještě nevykvetla, i když v sobě nosíš její
semeno, tak jako všichni ostatní. Zatím si jenom myslíš, že to už víš,
ale nic víc. Pořád jsi ještě cizincem ve svém vlastním městě.“
Cizinec ve vlastním městě… Povíme si o tom malý příběh k zamyšlení:
Představte si, že se nějaký člověk narodil v Praze. Když mu byly tři
roky, odstěhovali se s maminkou a s tatínkem do Arizony. Z Prahy si už
mnoho nepamatuje, snad jen matné obrysy Karlova mostu a potom
pískoviště, kde si hrával s lopatkou a s kyblíčkem.
Až po mnoha letech, to už je dospělý, se mu podaří dostat se do té
staré dobré Evropy. V Paříži u Hertze si najme bavoráka, dvě stě koní
pod kapotou, zívne a praští sebou do sedadla. Americký pas zastrčí
ledabyle do kapsičky v kožené bundě s třásněmi a dupne na plyn, jak je
zvyklý doma na ranči. Jenže ani se nerozjel, a už aby brzdil, co je to
za zemi, ta Evropa, mají tu vůbec někde trochu místa? Nechápavě kouká
z okna a všemu se diví.
Tolik nových věcí! Když si užije pařížské kavárničky a nahlédne do
hamburských uliček, zaskočí si ještě do Švýcarska kouknout se dolů z
Mont Blanku, jak se tam v údolí pasou krávy (konečně něco pořádného),
pak se sveze v gondole v Benátkách – a co tedy ještě dál…
Stoji tam opřený o zábradlí na mostě nad kanálem, ruce v kapsách,
kouká se do vody a přemítá, co vůbec by ještě šlo.
A vtom ho to napadne. Praha! Jeho rodné město. Co kdyby se tam zajel
podívat. Sice tam prý nic zas tak zvláštního není, nic moc si tam ani
neužije, ale přece jen… narodil se tam. A potom těch pár vzpomínek
na ten most a na to pískoviště, vzdyť to bylo tenkrát takové pěkné.
Ani se nic moc zvláštního nemuselo… jen tak to bylo a bylo mu dobře.
A tak zase skočí do toho bavoráku, výfuky zařvou a už si to hučí přes
Alpy na sever. Nejdřív jede podle mapy. Pořád musí dávat pozor, aby
náhodou nejel jinam. Ale u Norimberka se zaraduje: Sláva, tady už mají
ceduli Praha! To už bude jistě blízko! Tak na to ještě víc šlápne, za
nim jen žíznivá čára, a mete si to k české hranici.
No to je něco! Tady už mluví česky a Praha bude nějakých sto
kilometrů. Najednou se začne strašně těšit, ani neví na co, ale prostě
jen tak, že už tam konečně bude. Nakonec, i v tom pohodlném bavoráku
po těch kilometrech rozbolí záda.
U Berouna už jen mávne rukou: 30 kilometrů! To je za rohem! To jste tu
ještě neviděli Arizonskou poušť s kaktusy a s dálnicí, rovnou jako
pravítko, kde dneska vidíš, kam teprve zítra dojedeš, a kde za každým
kaktusem stojí policajt a měří rychlost.
Nějakých pár kilometrů tady, co to je! A tak sešlápne pedál až na
doraz a škodovky mu zděšeně uhýbají do příkopů.
Jak tak hučí po Jižní spojce, najednou je v Benešově a kouká: Praha 40
kilometrů. Okay, dupne na brzdu, kola podklouznou, ve smyku to obrátí
a žene se nazpátek. Mine Vysočany a Prosek a před Mladou Boleslaví
čte: Praha 50 km.
To už mu začne být divné. Oh dear, (česky: to jsem z toho jelen), tady
snad žádnou Prahu nemají!
(Jak je rozjetý, tak ho totiž nenapadne, že když přehlédne jedinou
bílou ceduli, a to v tom fofru není žádný div, tak že už může být v
Praze a nevědět o tom. Skutečně – být tam a nevědět o tom!)
Ale přece jenom tam nakonec zařadí dvojku a vleče se Žitnou ulici,
potom pěkně čeká na světla u Anděla a zase ho to dovede nazpátek na
Plzeňskou, odkud přijel. Praha nikde.
Malér, tady už jsem přece byl! Teď už je opatrnější. Konečně vidí něco
známého, čemu tady on rozumí. Mac Donald! To je ono! Tak zaparkuje
před vchodem, vejde dovnitř a shání se po Praze.
Všichni se na něho ale jen usmívají a ukazují si na hlavu. Ten blázen
je v Praze a shání se tu po nějaké další. Možná, že tam u nich v
Americe nějakou mají, ať si tam s tím svým kovbojským kloboukem zase
pěkně jede zpátky, tady už nic víc nemáme.
Tak si dá aspoň dvojitý Mac s hranolky, vyleze ven na ulici a hrne se
k bavoráku. Samozřejmě, bavorák pryč…
No co, mávne rukou a kopne do prázdného kelímku od Coca Coly, on to má
Hertz stejně pojištěné. Ale zloděje tu mají pohotové, oh yes.
Tak vrazi ruce do kapes, vyhrne si límec, narazí klobouk, vzdá se
čehokoli motorového a vydá se pěšky. Je mu úplně jedno, kam jde a co
ho tu potká, stejně tu nic nezná, nikdo mu neporadí a nejspíš ani
neví, kde je jaká Praha, a už vůbec ne, kde bylo to pískoviště, na
kterém si hrával, když mu byly tři.
Tak jde pořád s kopce až k Vltavě a najednou kouká – Karlův most. Jen
tak, jakoby nic, on si tu stojí, voda pod ním šplouchá, támhle si
plave labuť, přesně takhle to tenkrát vypadalo. Jenom je ten most
nějaký trochu menší než býval kdysi, ale bude to pořád on.
To jsem tedy opravdu v Praze… Jsem tu celý den, tohle všechno tady,
to je přece Praha, jenom jsem o tom nevěděl. Vždyť já jsem tu cizinec
ve vlastním městě!
A navzdory tomu, ze domy jsou pořád stejné, že okolo něj chodí ti samí
lidé, patrně Češi, že ulice jsou pořád stejné, že všechno je to sice
jako před chvílí – přitom je to úplně jinak. Vzdyť ono je to vážně
tady!
A aniž by se o cokoliv nějak zvlášť snažil nebo se někam hnal,
najednou je mu dobře. Konečně je doma. Tady to je. A pak si vzpomene,
jak šel tenkrát s dědečkem touhle ulici, támhle někam, aha, Vinohrady
to byly, docela pomaloučku se tam vydá procházkou, a vzpomínky si
připlouvají – jak to bývalo, když jsem byl malý.
Nakonec si sedne na lavičku a vidí to. Tak tady je to pískoviště. Tady
jsem si hrával a byl jsem to zase já. Sedí na lavičce, vůbec nic
nedělá, sundá si ten široký klobouk, položí si ho pomalu vedle sebe na
lavičku a mezi prsty rukou nechává propadat zrnka pisku.
Tak tady jsem byl doma. Tady mi bylo dobře. Vlastně je pořád dobře,
jenom jsem na to zapomněl. Takhle to tedy je.
V tu chvíli zmizí v parku u vinohradské vodárny jeden cizinec. Jeden
Američan s kovbojským kloboukem a špičatými botami s blýskavými
podpatky.
Naštěstí nevyhlásí policie žádné pátrání, protože mezitím se okamžitě
zjistí, že tu přibyl jeden docela obyčejný Pražák stejného jména.
Tak to je celý příběh o cizinci ve vlastním městě. Byl tam celý den
nebo tam vlastně doopravdy došel, až když to město skutečně poznal? To
už záleží na vás.
Můžete si to sami zkusit. Jak že to bylo v tom Zenu? Přece bůžek ohně
si jde pro oheň…


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.