GURU MARPA A JAČÍ BÝK


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Stalo se to před mnoha sty lety v jednom himalájského údolí s drobnými
zelenými políčky lemovanými ohrádkami z nakupených kamenů. Na
vyvýšeném místě v zákrutu kamenitého koryta horské říčky jsou
rozptýleny drobné domky tibetské vesnice s věžičkami a napnutými
šňůrami s vlajícími hadříky.
Jak se třepetají, vítr z nich snímá drobné modlitbičky, napsané
ozdobným tibetským písmem, a roznáší je všude po světě s přáním dobra
pro všechny živé tvory, nepatrné i obrovské, tenké i tlusté, obratné i
hloupé, blízké i nesmírně vzdálené.
Ať jsou všechny bytosti šťastny, ať se jim uleví.
Jeden domek, poněkud výstavnější než ostatní, vypadá jako cosi mezi
hospodářským stavením a malým klášterem. Je dokonce patrový a v horním
patře má obřadní místnost s velkou sochou tiše sedícího Buddhy v
popředí a zašlými hedvábnými výšivkami na stěnách, znázorňujícími
tibetská božstva v jejich hrozivé podobě.
Stranou, ve výklenku místnosti, je vyvýšené sedadlo, na kterém právě
medituje slavný jógin a překladatel guru Marpa. V místnosti je šero,
jenom v koutě bliká malá lampička.
Marpovo ponoření je hluboké, až k samé hranici bytí. Jeho žáci to sice
obdivují, přesto se však o něm šeptá, že prý dokáže i větší věci:
přenášet své vědomí. Pomocí tajné nauky, sdělované jen zasvěceným,
dokáže prý velký Marpa Lotsava přenést své vědomí do libovolného
tvora. Jednou to Marpa zaslechl a šibalsky se usmál, vzápětí však
vážně pokýval hlavou a odešel. „Umí to, jistě to umí,“ jásali tehdy
jeho žáci, a pověst o něm letěla krajem. „Je to živoucí Buddha,“
říkají si Tibeťané, usmívají se a jsou rádi, že bydlí zrovna v jejich
údolí.
Zatímco Marpa medituje, jakoby ani nevěděl o okolním světě, na dvoře
se ozývá hluk a hlasité výkřiky. Právě sem dorazila karavana, vezoucí
vzácné zboží až z daleké Indie. Poslední míle byly krušné: jeden z
jaků se celou cestu potácel pod nákladem, byl totiž těžce nemocný.
Poslední metry ho už museli strkat. To ubohé zvíře přesto splnilo svou
úlohu, a když z něj sňali náklad, lehlo a na místě pošlo. A to se
muselo stát zrovna na dvorku, navíc těsně před jedinými vraty, která
tam zeď měla. Ten jačí býk tam teď ležel, ubohá hromada dlouhých
černých chlupů, a bránil všem v cestě tam i zpět. Na dvorku i za
ohradou propukl nepopsatelný zmatek. Vtom konečně jeden z Marpových
žáků dostal spásný nápad. „Guru Marpa! – Musím za ním!“ vyhrkl, razil
si cestu davem a vyběhl nahoru po schodech do domu. Ve dveřích obřadní
místnosti se však zarazil. Překvapil ho zvláštní rozdíl nehybného
ticha tady oproti hluku venku. Jediné, co právě slyšel, byl jeho
vlastní zrychlený dech od běhu do schodů. Chvíli tak stál, pak se
osmělil, po špičkách předstoupil před Marpu, třikrát se poklonil a
tiše drmolil svou prosbu:
„Mocný guru, pro tebe je zajisté to nejlehčí přenést své vědomí do
každého tvora, probuď proto svůj soucit a vstup do onoho pošlého jaka
na dvoře, aby mohl aspoň kousek poodejít. Je to nutné, karavana
potřebuje dál.“
Napjatě přitom sledoval Mistrovu tvář. Bylo to opovážlivé, rušit gurua
v meditaci, ale přesto cítil jakési oprávnění. Vždyť to přece pomůže
spoustě lidí, a takový Buddha, jako je Marpa, tomu nějaké to vyrušení
v meditaci cestu ke spáse neprodlouží, ten už je přece dávno na druhém
břehu. Jen jestli to uzná za povšimnutí… Vypadá to, že ano. Guruovy
původně nehybné rysy zvolna ožily a na okamžik se na nich objevil
úsměv, plný laskavého porozumění. A v hloubce očí, které na žáka
pohleděly, bylo tiché ujištění: „Jen se neboj, už je to v pořádku.
Copak mně na to potřebuješ?“
Pak tvář opět ochabla a v místnosti se rozhostilo ticho.
Žák se znovu co nejrychleji třikrát poklonil, aby to ještě stihl na
dvůr. Nic mu nesmí ujít. Teď to přijde. Teď přenese Marpa své vědomí
do jaka a přímo se jím stane. Dokáže to? Upřeně sledoval nehybné tělo
zvířete, oči přimhouřené, pěsti zaťaté. A skutečně! V tu chvíli sebou
jačí býk zaškube, vztyčí se na vratkých nohou a udělá několik
posledních kroků. Pak opět padne jako podťatý. Všichni vydechnou
úžasem. Neuvěřitelné! Brána je volná!
Toho jaka, tentokrát už určitě mrtvého, slavnostně ozdobili květy.
Měli k tomu důvod, vždyť to byl přece na chvilku jejich guru, a tomu
se musí prokázat přiměřená pocta.
„Náš Marpa umí přenést svou duši,“ volali všichni radostně, zvonili
zvonky, bouchali do bubnů, troubili na lastury a dlouhé trumpety a
všem bylo náramně dobře, prozatím alespoň na tomto světě.
Jediný Marpa, který za to všecko zřejmě mohl, ten meditoval nerušeně
dál, neboť to byl opravdu velký guru.
S bubnováním, zvoněním a troubením si přece starosti dělat nemusel, to
už vždycky někdo ochotně obstaral


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.