Hřebíky


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Inu to bylo tak, že můj pradědek byl takové šetrné a shánčivé Moravák,
byl to kovář v Uhřicich u Nesovic. Než ten aby něco ze své kapsy dal,
to by si skutečně koleno vrtat nechal. Však mu také hospodářství
kvetlo – pracovat, to on uměl.
Proto vždycky v neděli, když už tedy konečně musel nechat lopotění v
kovárně a na gruntu, aby se svátečně ustrojil a vydal se do kostela na
mši svatou, nebyl už od rána ve své kůži. Stavil se pak vždycky v
kovárně a tajně cosi zastrčil do kapsy.
V kostele pak stával až vzadu a nepokojně podupával. Po očku vyhlížel,
kdy už půjde kolem kostelník s ozdobným pytlíkem na dlouhé tyči. Do
toho vybíral příspěvky na církev svatou a samozřejmě také i na své
živobytí, takže v tom byl patřičně pilný. Vždyť ten kostelník byl
nakonec také shánčivé Moravák, stejně jako můj pradědek.
Jak se tedy kostelník objevil, pradědek se opatrně schoval za sloup,
žmoulal v ruce čepici a čekal, až kostelník zmizí. Jenomže kostelník,
ten byl liška mazaná a tak obcházel sloup jednou zprava a jindy zleva
a ještě se díval jakoby jinam, než naostro vyrazil k pradědkovi, aby
mu zatřepal pytlíkem přímo pod nosem a zacinkal těmi několika málo
mincemi, které se mu podařilo dostat ze štědřejších vesničanů.
Jenomže pradědek na to byl už od rána připravený a když už tedy vážně
nebylo jiného vyhnutí, tak obřadně sáhl do kapsy, tam jakoby chvíli
šmátral a přehraboval se, jako že zase není takový chudák, aby tam
nosil připravený jediný krejcar, pak se širokým úsměvem vytáhl ruku
sevřenou v pěst, vysoko ji zvedl a bleskurychle pustil kostelníkovi do
nastaveného pytlíku hřebík, aby to tam pěkně cinklo a všichni slyšeli,
jak on štědře přispívá. Měl zkrátka taky za ušima, šelma jedna
vykutálená.
A tak plynuly roky, pradědek stárnul a kostelník také, oba postupně
přežili tři faráře a pořád spolu hráli tu samou hru na schovávanou. O
velkých svátcích, to si pradědek vždycky nechal záležet a pustil
kostelníkovi do pytlíku pořádný kovářský hřeb, který pro něj sám
ukoval, vesele zamrkal a život šel dál.
Už víme, že ten kostelník byl také šetrné a shánčivé Moravák a bylo by
divu, kdyby snad ty vysloužené hřebíky nepoužil, nebo dokonce chraň ho
Pán Bůh zahazoval. A tak ty menší přišly na opravy kůru a zvonice,
zatímco ty větší si schovával na zlé časy – jednou se určitě budou
hodit. A vždycky se přitom zadíval někam do dálky a vážně pokyvoval
hlavou.
Až jednou se opravdu dočkal. Tenkrát přišlo to, kam každý z nás také
jednou musí, že mého pradědka si zavolal k sobě náš milý Pán Bůh a v
těch Uhřicích mu strojili slavný pohřeb. Když ho uložili do rakve v
jeho nejlepších šatech, celá vesnice ho oplakala a zatloukali pak
víko, tak tam přišly všechny ty jeho sváteční hřebíky, pěkně dokolečka
jeden vedle druhého, aby si je po smrti pěkně užil, když už je s
takovou láskou a péčí sám vyrobil a tak štědře daroval kostelu, jakož
i naší slavné církvi svaté.
Ti dva se pak určitě spolu sešli tam nahoře na věčnosti a dlouho se
tam smáli u skleničky slivovice a plácali se po zádech, jak se tenkrát
tam dole v těch zapadlých Uhřicích navzájem pěkně doběhli.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.