INZERÁT


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Ukázka z knihy povídek Křišťálová koule, AVATAR, Praha 1992
Červená lokálka se z posledních sil plížila po rozpálených kolejích,
jež se vinuly mezi mírnými pahorky. Bylo poledne. Vzduch nad obzorem
se převaloval v ospalé nečinnosti. Tráva podél železničního náspu byla
zežloutlá od žhavých paprsků letního slunce. I potok se změnil na
drobnou stružku, která mizela pod kamenným viaduktem.
Albert vstal. Přes zaprášené okno lokálky poprvé zahlédl cíl své
cesty, opuštěnou továrnu na pokraji lesa. Za dlouhá léta postupného
chátrání se začlenila do krajiny a pomalu s ní splynula. U chátrající
strojovny opadávala omítka na ozdobných římsách nad klenutými okny,
která po dlouhá léta nikdo neotvíral. Komín z červených cihel nesl
velkou kouli z roští. Bylo to rok od roku přistavované čapí hnízdo.
Albert se opatrně rozhlédl po spolucestujících. Nikdo z nich si však
továrny nevšímal, dokonce ani nevzhlédl, tak si na ni všichni zvykli.
Spíš by se asi zarazili, kdyby znenadání na okraji lesa chyběla.
Jediný Albert věděl, že tam, za rozbitými okenními tabulkami, kdesi v
nitru továrny, právě tam někde mizí lidé. Opakoval si stále jednu a
tutéž neodbytnou myšlenku:
„Tady mizí lidé. Jak je možné, že tady mizí lidé?“
Vtom odkudsi, jakoby z povzdálí, se do jeho mysli začala pomalu a
nepozorovaně vkrádat další myšlenka:
„A jak víš, že tady nezmizíš i ty?“
Vyšel z kupé a začal přecházet v chodbičče vagónu. Proč ho napadá
zrovna tohle? Proč by právě on měl zmizet? Albert nebyl nikdy příliš
statečný. Od malička se bál tmy a neuměl se prát, a tak mu kluci
začali říkat Einstein. Hodilo se to ke jménu Albert a dokonce i sami
učitelé si museli dávat pozor, aby se nepřeřekli. Vykázali mu tím
místo v říši rozumu a už mu to tak zůstalo. Jen Albert sám věděl, že
ve skutečnosti nejenže nebyl statečný, ale ani příliš nadaný, a tak
to, že se nakonec stal teoretickým fyzikem, bylo jeho gesto, aby
‚tamtěm‘ ukázal, že svět abstraktních pojmů, který mu přisoudili, je
právě tak bohatý a krásný, jako každý jiný. Dnes, kdy je v létech,
kterým říkají nejlepší, nebo také ‚ze školy dlouho a do penze daleko‘,
si musel trpce přiznat, že na rozdíl od Einsteina je pouze fyzikem
druhořadým, a navíc spíše pedagogem než vědcem.
Albert se zastavil. Uchopil vnitřní kliku dveří vagónu a sevřel ji.
Cítil, jak studí její kov a jak pevně je zasazená ve dveřích. Kdyby to
šlo a právě takhle mohl držet v ruce klíč k té záhadě, která ho trápí
už od vánoc. Mizení lidí bez důkazů a beze stop. Mohli se odstěhovat,
ale kam? Navíc to byli lidé, od nichž Albert neznal žádné příbuzné –
buď je neměli, anebo se jich na ně nestačil zeptat, než po nich
ztratil stopu.
Podivná souhra náhod začala koncem prosince. Vzpomínal, že ho tehdy
zaujal v novinách neobvyklý inzerát:
Klub Omega přijme nového člena.
Podmínka – osobní statečnost.
Adresa v redakci.
Zamumlal tehdy sice něco opovržlivého o teroristech či anarchistech,
přesto však proti svému zvyku inzerát z novin vystřihl a založil ho do
diáře. Vzápětí se zarazil, inzerát z diáře zase vyndal a zmuchlal ho
do malé kuličky. Marně však hledal koš, kam by papírek vyhodil, a
proto ho chvíli bezmyšlenkovitě přehazoval z ruky do ruky a nakonec ho
strčil do kapsy.
Za několik dní potkal přítele horolezce. Postával ve sportovní
prodejně před novými závodními lyžemi a nemohl od nich odtrhnout svůj
pohled.
„Ahoj, počkej, něco pro tebe mám, tebe by to mohlo zajímat“, začal
tehdy Albert a dal se do prohledávání kapes. „Už jsem to chtěl
vyhodit, ale někde by to tu mělo být.“ Konečně z té poslední kapsy
vytáhl zmuchlaný papírek, uhladil ho na koleně a pokračoval:
„Tady, vidíš. Klub Omega. Třeba to budou Himaláje nebo napříč Saharou
nebo co já vím. Tvrdí, že jedinou podmínkou je osobní statečnost, to
je ušité přesně na tebe, ne?,“ řekl Albert a podal příteli inzerát.
„No, s tou statečností, nikdy jsem si s tím hlavu nelámal, ale víš,
Alberte, teď naposledy v Karakorumu zůstali v lavině dva kamarádi, a
tak vždycky když vidím hory, tak…“
Přítel horolezec se odvrátil a chvíli polykal naprázdno. Také už mu
řídnou vlasy, uvědomil si Albert, ale býval to opravdu někdo.
„Alberte, nejradši bych horolezectví nechal a našel někde trochu
opravdového klidu. Jenomže Alberte, ten klid znám právě jenom na
horách, tam jsem tak nějak jiný člověk, jsem najednou těmi skalami a
celou výpravou a jediný cíl je dojít někam vysoko, úplně jedno proč, a
v celé té nelidské námaze je najednou zvláštní klid, nohy jdou, sníh
jiskří, a to pak vím, že jsem zase doma. Ale promiň, Alberte, tebe to
asi moc nezajímá, tebe spíš hvězdy nebo atomy, teď jsem od tebe četl
ten populární článek o černých dírách, člověče, to je hrůza si to jen
představit.“
Albert stál s rukama v kapsách, jakoby v nich ještě něco chtěl najít.
Díval se na řadu lesknoucích se závodních lyží a v tu chvíli mu přišlo
líto, že v žádném Karakorumu nikdy nebyl. Nemá každý štěstí, patřit
mezi nejlepší horolezce, vlastně ani mezi nejlepší fyziky.
„No, tak ten inzerát zkus, nic jiného už pro tebe nemám, vlastně teď
vůbec nic nemám, nejen pro tebe. Tak ahoj,“ rozloučil se Albert a
rychlým krokem, se skloněnou hlavou a stále ještě s rukama v kapsách,
se prodíral tlačenicí k východu z obchodu.
Alberta pak ještě několik týdnů mrzelo, že odešel v půli rozhovoru, a
tak se rozhodl příteli horolezci zatelefonovat, aby se omluvil a také
aby se dozvěděl, jak dopadl s inzerátem.
„Není, nevíme, neobjevil se, nezanechal zprávu, také ho hledáme…“,
to byly odpovědi, které Albert postupně dostával, když po příteli
horolezci pátral. Po několika dnech hledání vzdal a celou věc pustil z
hlavy. S jedinou výjimkou, a to že nyní pečlivěji prohlížel inzertní
rubriku v novinách.
Druhý ze zmizelých byl domovník z Albertova domu. Byl to už starší
šedivý pán a Albert ho vždy obdivoval, jak s tichou vážností procházel
s dlouhým smetákem přítmím chodby pražského činžáku z minulého
století, jakoby se vznášel. Vědělo se o něm, že mu na ničem nezáleží.
On však k tomu vždy dodával, že ne zcela, že by mu udělali radost,
kdyby si pozorněji otírali boty o rohožku. „Je to přece vaše
chodba…,“ říkával s vyčítavým úsměvem a pokračoval zvolna s dlouhým
smetákem vpřed, zanechávaje za sebou vlhké černé dlaždice a slabý pach
mýdla. Nikdy však nikoho nepomlouval, ba naopak – sám zřídka uvěřil
tomu, co neviděl na vlastní oči nebo nedržel v ruce.
Asi měsíc po zmizení přítele horolezce se inzerát objevil v novinách
znovu. Albert stál tehdy u otlučené poštovní schránky v průjezdu
činžáku, ze které vytáhl čerstvé noviny, a nemohl od inzerátu
odtrhnout oči. Tentýž text, tatáž podmínka. Pak s rozevřenými novinami
v rukou pokračoval chodbou po schodech vzhůru.
„Pane doktore, promiňte, minul jste rohožku, zaschne vám bláto na
vašich podrážkách“, ozval se za ním tichý hlas, „máte jistě nějaký
vážný problém“.
„To jste uhodl, podívejte se“, zastavil se Albert a ukázal domovníkovi
prstem na místo v novinách. „Něco se mi na tom nelíbí.“
Domovník si nasadil brýle a začal pomalu číst. Když dočetl, zakroutil
nedůvěřivě hlavou a četl znova. Tak to opakoval několikrát a nakonec
se zeptal:
„Víte něco o tom klubu Omega?“
„Nic, jenom to, že jsem dal jednomu kamarádovi přesně takový inzerát a
od té doby jakoby se po něm země slehla.“
Domovník sundal brýle z nosu a začal je pomalými pohyby důkladně
čistit.
„Chcete tím naznačit, že zmizel, a vás nejspíš zajímá, jak je to
možné,“ poznamenal napůl pro sebe, nepřestávaje kroužit kapesníkem po
sklech svých brýlí. „Zajímá vás to opravdu?,“ zeptal se náhle a upřel
na Alberta své malé pronikavé oči.
Alberta překvapila podivuhodná ostrost jeho pátravého pohledu. V tu
chvíli měl dojem, že stojí před rentgenem. Nevěděl, co má odpovědět, a
tak začal v ruce skládat noviny na malý rozměr, inzerátem navrch.
Chvilku mu to vydrželo, zatímco domovník sledoval pohyby jeho rukou.
Napadlo ho strčit noviny do některé cizí schránky a celé věci se
rychle zbavit.
„Toho už se nezbavíte“, vyrušil ho domovník, jakoby uhodl jeho úmysl.
„Víte, pane doktore, zmizet, to je snadné, můžete zmizet celému světu.
Co je jeden lidský život, podívejte, jen bublinka“, řekl a ukázal na
svůj kbelík se stydnoucí vodou, kde několik posledních mýdlových
bublin na povrchu skrývalo špínu, smytou z našlapané zimní plískanice.
„Pane doktore, vy píšete ty články o vesmíru, pro vás je to snadná
představa, že někdo zmizí pro druhé, prostě byl a pak není, a nikdo ho
už neuvidí. Ale když tak rád přemýšlíte, dokážete si představit, že by
někdo zmizel sám sobě?“
Albert se konečně odhodlal vzhlédnout od složených novin. Domovníkův
pohled jej znovu překvapil. Nepříjemnou ostrost pohledu tentokrát
vystřídala laskavá měkkost, skoro jako pohlazení, nebo spíše
pobídnutí, ale k čemu, to Alberta nenapadalo. V tu chvíli ho vlastně
nenapadalo nic.
Když byl v prvním patře, ohlédl se průhledem v zábradlí. Domovník tam
stále ještě stál a v ruce držel jeho noviny. Ani jsem si nevšiml, že
bych mu je dal, pomyslel si Albert, ale on to ví jistě. Má na všechno
dost času, ano, tak to bude. Začal domovníkovi závidět. Nebylo by
špatné, být také aspoň v něčem dobrý.
Když po několika týdnech uklouzl v průjezdu po olejové skvrně,
rozhlédl se kolem sebe – špína, prach, odpadky. Nedělat předčasné
závěry, říkal si, být objektivní. Třeba domovník nezmizel. Třeba je v
nemocnici. Nebo v domově důchodců.
V dusné chodbičce lokálky si teď Albert vybavoval obrazy, které
následovaly. Bylo to jako z pohádkového světa. V duchu se viděl, jak
tenkrát stál u hřbitova v nekonečné frontě na věneček z kočiček, ukryt
před vlhkým a studeným světem v dlouhém zimníku, přešitém po dědovi, a
zabrán do myšlenek. V kapse zimníku měl noviny s dalším vydáním
inzerátu o Klubu Omega. Vyrušil ho skřehotavý hlas:
„Pane, pustíte mne před sebe?“
Před ním stála shrbená stará žena. Při pohledu na ni se ho začaly
zmocňovat obavy, protože tak nějak si vždycky představoval sudičku. V
ruce držela malou špinavou lampičku a páchla petrolejem.
„Věděla jsem, mladej pane, že mě pustíte, máte to v očích, jen
kdybyste pořád tolik nerozumoval. Jako ta odnaproti, ze čtvrtého
patra, co tak najednou zmizela. Ta se nebála ani policajta, každému
pěkně od plic řekla, co si o něm myslí, nad každým měla navrch.
Všichni v ulici ji měli rádi, protože když se pak rok s rokem sešel,
zjistili, že měla tenkrát vlastně pravdu. Ale sama, sama byla pořád
nešťastná, víte, jí samotné se nikdo neopovážil nic říci, a ona po tom
toužila.“
Stará žena se odmlčela a Albert začal přemýšlet ještě úporněji: “
najednou zmizela …“ Počínal tušit, že zmizení mají jakousi
zákonitost. Ti zmizelí jakoby věděli něco víc než on, byli to sice
obyčejní lidé, jen byli na zmizení nějak připraveni, jakoby k němu
svolili.
Albertovi se drala na jazyk otázka, jak ke zmizení došlo. Než ji však
stačil vyslovit, uslyšel odpověď:
„Neměla příbuzné na venkově, víte, u nás v ulici se ví všechno, a
přesto říkala, že musí zajet vlakem někam na jih, že to není daleko,
že se ještě večer vrátí, prý se jedná o nějaký inzerát. A vidíte,
mladej pane, pámbů si člověka zavolá, a člověk tu pak není. Tak třeba
vy, myslíte si, jak dlouho tu ještě mezi námi budete, a všecko je
přitom docela jinak. Mladej pane, že byste mi nedal pět korun na
věneček?“
Albert vyndal peněženku. Navzdory vatovanému zimníku mu po zádech
přecházel mráz a třásla se mu ruka, když staré ženě podával
pětikorunu, po které rychle hrábla malou seschlou rukou s černými
nehty. Čarodějnice jedna, člověk by jí málem věřil. Píšeme dvacáté
století a tohle je výlet do středověku, říkal si v duchu. Výlet proti
vlastní vůli.
Trvalo to však ještě tři měsíce, než došlo na její předpověď. S
čerstvým inzerátem v ruce se tehdy Albert vydal do redakce místních
novin zjistit neznámou adresu.
„Nejdřív tu jistě necháte peníze na další inzerát a řeknete, kdy má
vyjít“, oznámil mu redaktor. „Text bude předpokládám stejný, už jsme
si tu na to zvykli“, pokračoval nevzrušeným tónem.
Albert všechno odkýval, protože síly, které sebral na cestu sem,
stačily jen na jediné: rychle hltal očima řádky, obsahující hledanou
adresu. Ani ji nemusel zapisovat – bylo to jednoduché. Jméno vesnice,
opuštěná továrna.
Lokálka začala brzdit, motor ještě několikrát zakašlal a zavládlo
ticho. Albert byl jediný cestující, který nesměle vystoupil na osamělé
zastávce v lese. Vstříc mu vyběhl se snaživým štěkotem oříšek neurčité
barvy. Jeho zoufale oddané oči říkaly:
„Tady jsem, člověče, buď teď mým pánem a já tě všude povedu, budu pro
tebe štěkat a vrtět ocasem, tak pojď, člověče, vše na tebe čeká.“
Albert se vydal za psem po lesní pěšině vedoucí od dřevěné budky
zastávky kamsi hluboko tunelem v houští. Po mostě z kolejnic přešel
starý náhon, v jehož hlubokém kamenném korytu dosud tekla voda, a
pokračoval dál do lesa. Jehličí a vysoký mech tlumily jeho kroky a
připadalo mu, že ze splývavých větví padá tísnivá nálada. Měl teď
tisíc chutí vrátit se zpět. I pes mu teď připadal poněkud vážnější,
přestal pobíhat v kruzích a sledoval přesně jediný směr. Albert jej
nedůvěřivě sledoval, krok za krokem, a s každým krokem si vždy jasněji
uvědomoval, že již nemůže couvnout. Vtom se před ním rozestoupilo
křoví a objevila se rezavá plechová brána, zasazená mezi ozdobné
litinové sloupy.
Albert stál před bránou, na které kdosi křídou napsal kostrbatými
písmeny nápis KLUB OMEGA. Vzpomínal, kde takové písmo viděl. Kdysi
před léty, když spolu chodili do školy, jeho kamarád horolezec, tehdy
zrzavý kluk s vyraženým předním zubem, napsal o přestávce na tabuli
křídou větu JÁ CHCI DOMŮ. Všichni se tenkrát smáli, jen kamarád, který
vždy přepral všechny kluky, se najednou rozbrečel. Albert tehdy
nevěděl, proč kamarád plakal, dodnes si však pamatuje pocit, s jakým
přistoupil před tabuli a napsal JÁ TAKY. Pak utekl na záchod a zůstal
tam schovaný až do zvonění na další hodinu.
Zvláštní, pomyslel si Albert – zážitky, které si nedovedl vysvětlit,
zůstaly v jeho paměti zapsány nejpevněji. Proč tehdy tak jednal?
Nebylo to z pouhého kamarádství a o ukázce odvahy nemohlo být řeči.
Prohlížel teď těžkou tepanou kliku a masivní zámek na bráně. Pes
napjatě kňučel a skákal na kliku. Albert ještě chvíli váhal, nenalézal
však v sobě nic, co by jej táhlo zpět. Jediné, co měl, byla vůle
zjistit, co je za bránou. Rozhodl se. Opřel se o kliku a brána se
skřípavě rozevřela. Pes na něj naposledy pohlédl a pak se vydal kamsi
pryč podél kamenné zdi.
Dvůr opuštěné továrny byl zarostlý maliním a staré cihlové zdi s
klenutými okny vypadaly v poledním slunci zcela přirozeně a nevinně.
„Tak tady mizí lidé“, říkal si Albert, „jsem na adrese klubu Omega.“
Usedl na pokroucenou část parního bucharu, jež vyčnívala z trávy, a
odpočíval. Byl unaven cestou a horkem a tak byl rád, že je tady, a nic
se přitom neděje. Tiše seděl a pozorně sledoval tovární dvůr. Rezavé
mříže na rozbitých oknech byly přirozeně rezavé, břidlicová střecha se
přirozeně propadala a pozlacený hrot hromosvodu se stále ještě leskl
jako hvězda na modré obloze nad špičkami vysokých smrků za kamennou
zdí. Albert upřel na špičku hromosvodu svůj pohled a po dlouhou dobu
ji pozoroval. Čekání ho nevzrušovalo, naopak, čím dále tím více
pociťoval vnitřní klid. Svítící hrot hromosvodu pomalu naplňoval celou
jeho mysl. Zdálo se, že čas se zvolna zastavoval. Albertovi připadalo,
že se začíná ztrácet v čemsi důvěrně známém.
Na střeše strojovny zašramotila veverka a Albert sebou trhl. Byl již
večer, černá hradba lesa se tyčila vysoko k potemnělé obloze a nade
všechno vynikal vysoký komín s čapím hnízdem. Tohle místo, říkal si
Albert, je čímsi zvláštní. Jako v pohádkách – zakletá princezna se
pohne, jí se zdá, že byla na okamžik jinde, a zatím v zámku uběhly
roky. Vlastně se to může stát nejen v pohádkách, stačí si někam
vyletět raketou dostatečnou rychlostí. Albert se usmál, když si
vzpomněl na své přednášky studentům. Věří tomu sám?
Jedna věc však byla jistá – stačilo pohlédnout na hodinky – vlak sem
přijel kolem půl druhé a teď bylo devět, a přitom věděl, že zcela
jistě nespal. Něco se tu opravdu děje. Jakoby tu něco táhlo dovnitř.
Ano, cítil nyní Albert, jakási síla směřující dovnitř. Ale kam je
vlastně dovnitř?
Vstal a narovnal si ztuhlá záda. Klid, kterému podlehl, teď vystřídala
touha – najít ono místo. A v tom okamžiku, kdy pocítil touhu, pocítil
i strach, jakoby vytryskly z jediného pramene. Opuštěný tovární dvůr
zel pojednou děsivou prázdnotou. Albert udělal několik kroků na
zdřevěnělých nohou. Musí to být tam v té strojovně. Když se
zaposlouchal, zřetelně nyní slyšel, jak kdesi z nitra stavby vychází
tichý monotónní hukot. Vydal se směrem ke strojovně a cítil, jak mu
rosa smáčí okraje bot. Těžké dveře byly pootevřené a visely na jednom
pantu. Albert se jich ani nedotkl, protáhl se okolo nich a stanul ve
strojovně. Hučení mírně zesílilo. Albert se nehýbal a čekal, až si oči
zvyknou na trochu světla, která sem pronikala přes nánosy pavučin
vysoko umístěným oknem. Opět se jej začínal zmocňovat onen pocit.
Rozkročil se, aby stál pevně.
Bylo to zvláštní, prostor kolem něj se zdál být vyplněn slabou září,
která přicházela neznámo odkud. Odkud ta záře pochází? Zevnitř… Kde
je ale uvnitř? Albert nevěděl. V pozadí strojovny se rýsovalo ocelové
schodiště, směřující kamsi pod podlahu. Taková černá díra. Je to tam?
Albert se zarazil. Ano, černá díra. Kolikrát to posluchačům
vysvětloval, jak mizí hvězdy. Stane se, že vnitřek hvězdy vyhoří a
hvězda se hroutí sama do sebe. Příčinou je, že tlak paprsků z ní
vycházejících již nestačí odolávat její přitažlivosti. Ta se v okolí
centra zvýší natolik, že i samotný prostor se zde významně zakřiví a
tím i čas běží jinou rychlostí. Konečně přitažlivost dostoupí takového
stupně, že všechny paprsky se vracejí zpět do nitra hvězdy, která
přestane být pro vnější svět pozorovatelná. Vnitřní svět se tím
nadobro ztratí. Tak mizí hvězdy.
Ta podoba Alberta udivovala. Opřel se o zeď a v duchu si sám namítal:
Co se však děje tady? Tady nemizí hvězdy, ale lidské bytosti. Docela
obyčejní lidé, jako třeba domovník. Splnil se mu tady jeho sen, zmizet
sám sobě? Opět se ho zmocnila úzkost. A co on sám? Stane se obětí
dosud nepopsaného přírodního jevu? Čeká ho smrt? Tušil, že k
rozluštění záhady zbývá poslední krok.
Začal uvažovat. Kdyby se tady, v téhle staré továrně, odehrávalo cosi
jako gravitační kolaps, jaké podmínky by musely platit? Mnohokrát
dokazoval studentům, že hvězda, aby se stala kandidátem na takové
zmizení, musí být těžká alespoň jako tři Slunce. Jako celé tři Slunce!
Ale tady? Může tu být černá díra? Kolik by toho musela pohltit, a jak
pevná by musela být strojovna, aby se okamžitě nepropadla! Něco tu
není v pořádku, tušil Albert, a je to v samotných přírodních zákonech.
Ta zvláštní záře… Je jako neskutečná, má jakési kouzlo, a skrývá v
sobě něco krásného. Jako neskutečná… Alberta napadlo zavřít oči.
Jeho tušení se potvrdilo, záře nezmizela. Viděl ji stále, jen
nechápal, odkud pochází. Věděl jen, že je to odkudsi zevnitř. Byla v
tom však naděje a Albert zatím netušil, že i klíč k záhadě.
Černá propast ocelového schodiště stále zela v pozadí strojovny.
Albert vykročil. Měl pocit, jakoby jej jakýsi vír nespoutané síly
vtahoval k onomu otvoru. S každým krokem byl odpor těžší a vyžadoval
více námahy. Albert sledoval, jak jeho nohy sestupují po kluzkých
stupních do naprosté tmy. I záře, která jej před tím provázela, nyní
pohasla. Hučení, které neustále sílilo, již bylo nesnesitelné.
Některý z těch schodů bude asi poslední, uvědomil si Albert. Zahyne a
nedozví se, jak to doopravdy bylo. Zmizí. A tohle zakleté místo bude
čekat na další oběť. Vždyť sám zaplatil další inzerát! Asi nebude
jediné na světě. Podivná místa, o kterých se říká, že se tam dějí
zázraky. Nevysvětlitelné jevy, které se ztrácejí jako švihnutím
proutku, jakmile se tam vydá skupina vědců s cílem cokoli změřit. Co
se však vlastně děje tady?
Usedl na ocelový schod a pokoušel se celou věc vidět jinak. Vše, co tu
dosud prožil, mohlo být klamem. Mohlo vzniknout na základě nějakého
omylu. Ta záře přece nezmizela, když zavřel oči.
V tu chvíli Alberta napadlo, že celá továrna je tu vlastně jen kulisa.
Vlastně celý svět je pokračování té kulisy, celý ten prostor, kde ke
zmizení je potřeba být těžký alespoň jako tři Slunce. Třírozměrný
prostor, i s jeho časem, není však jediný možný prostor. Je to jen
jedna z možností vyjádření vztahů věcí a jejich pohybu. Zvykli jsme si
na ni, a tak nám připadá samozřejmá. To, co Albert prožíval, se však
muselo odehrávat v jiném prostoru. I tam působila síla srovnatelná s
gravitací, měla tam smysl i jistá analogie světla, existoval tam
pohyb, a tím i čas.
Albert pochopil, že tím prostorem je jeho vědomí. Znovu si vybavoval
popis gravitačního kolapsu, scénu za scénou, tak jak to mnohokrát
učil. Nezanedbal tehdy něco při výkladu?
Zarazil se. Celé si to vlastně vždycky představoval jako na plátně
biografu, zatímco divák seděl v pohodlném křesle. Tady však je to
jinak, tady jde divákovi o život, sám je účastníkem celého dramatu.
Chybou je vyčlenit pozorovatele z prostředí, v němž se celý děj
odehrává. To je známé, to je princip relativity. Také od jednoho
Alberta, pomyslel si.
Čeho se tedy chytit? Kde nalézt pevný bod? Fyzik by řekl, kam umístit
souřadnou soustavu, dodal si v duchu. Celá mozaika problému začala
poskytovat obraz, postupně dávající řešení: Prostor, který se
zakřivuje a propadá do sebe, je jeho vědomí. Nelze vyčlenit
pozorovatele. Ten musí být při tom, tedy uvnitř kolapsu. Kdo prožívá
kolaps? On sám, on musí dovnitř! Kam je tedy ono nezodpovězené
dovnitř?
Albert otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Tma, nic než tma. Už se
přestal bát. Když zůstane sedět na tomhle schodu, nemůže se mu nic
stát. Tohle místo s jeho neodolatelnou atmosférou však přesto způsobí,
že prožije poslední fázi zániku hvězdy, on ve svém vědomí. Opět
pocítil vyrovnaný klid a tak jako kormidelník uchopí pevnou rukou
kormidlo, zamířil dovnitř.
Dovnitř, stále dovnitř. Zpět k sobě samému, to bylo, co nyní žilo v
Albertově mysli. Všechny představy, očekávání, názory, vše se
propadalo dovnitř. Čas se zpomaloval, až se zcela zastavil. Ustal
pohyb, nebylo co pozorovat, a ani nebyl, kdo by pozoroval. Albert
zmizel sám sobě.
„A co se stalo s těmi ostatními?,“ to byla první myšlenka, která se
znenadání objevila v Albertově mysli. Otevřel oči a nalezl se, jak
sedí na posledním schodu vlhkého schodiště, osvětleného svrchu prvními
paprsky ranního slunce, pronikajícími strojovnou. Byl v šachtě,
vedoucí k vodní turbíně, jež kdysi strojovnu poháněla. Ochranná mříž
již dávno chyběla, snad se zanášela smetím, a veliký zpěněný vír hučel
přímo pod Albertovýma nohama. Právě připlouvala borová šiška, zatočila
se vírem a byla prudce vtažena do jeho jádra, kde pokračovala dál
smrtícím jícnem.
„Utopili se tady, nebo přežili dočasný zánik vlastní osobnosti jako
já, a ten zážitek změnil pak běh jejich dalšího života?,“ uvažoval
Albert. A kdo první dostal nápad s inzerátem? Ten jistě nezahynul,
tedy alespoň jeden člověk přežil. Musel sem tenkrát přijít sám, snad
náhodou, a pocítit dosud nepoznanou sílu tohoto místa. Když pak
podával inzerát, jistě si byl vědom obrovského rizika a odpovědnosti,
kterou na sebe bral. Zmizení sobě samému anebo zmizení ze světa
navždy, to je krutá volba. Klub Omega byl přece pouze pro statečné.
Kolik má dnes asi členů?
Albert nevěděl. Vlastně až na jednoho, to byl on sám. A co bude dál?
Seděl schoulený a prokřehlý na studeném ocelovém schodu, v rozbité a
opuštěné továrně, zatímco v této chvíli mohl mnoho kilometrů odsud
přecházet před tabulí v čisté posluchárně, přednášet a být nějak
užitečný. Přesto však si byl jist jedním: Kdyby měl volit, zda on sám
sem měl jít a riziko podstoupit, řekl by ano. Ztratit na čas život
mělo cenu života.
Co udělá, až se vrátí? Mohl by zorganizovat vědecký průzkum pozemku a
jeho nejbližšího okolí – radioaktivita, ultrazvuk, magnetická měření,
anomálie zemské kůry a bůhvíčeho dalšího. Nic by nenaměřili, a kdyby
přece něco, tím hůř: všechno by tu zpřeházeli popřípadě uklidili, to
vychází nastejno, a kouzlo by zmizelo. Jako chytat odlesk měsíce na
vodní hladině: Hrábni po něm nedočkavě rukou, roztřese se a zmizí.
Usmál se a vyšel ze strojovny přes dvůr továrny. Pod nohama mu
chrastila stará struska, kterou drtily jeho kroky, a šlahouny ostružin
ho škrabaly do kotníků. Ohlédl se a uvědomil se, že to místo má rád.
Někdy se sem ještě vrátí, bez knih a bez přístrojů, zase jen tak v
polobotkách a v saku s vyhrnutým límcem, znovu se přesvědčit, že
hvězdy i lidé mizí stejně.
„V podstatě nebylo ani potřeba být příliš statečný“, říkal si. Znal
jsem jen trochu přírodní zákony, a věřil jsem, že platí. Vždyť jsem
ani neměl tušení, že mě na to mé povolání celý život připravovalo.
Vlastně v tom bylo tak trochu štěstí. Zarazil se. Budou ho mít i další
kandidáti klubu Omega?


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.