JAK SE ŘÍDÍ VLAK


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Na zklamání ze ztracené iluze svobody si vzpomínám z doby, než jsem
začal chodit do školy. To bylo ještě málo aut a na prázdniny se
vždycky jezdilo vlakem. Byla to malá rodinná slavnost, kdy maminka
dlouho balila těžké kufry se spoustou hrnců. Ty se pak vozily na
nádraží otevřenou tramvají, do které to krásně foukalo–prázdniny už
byly ve vzduchu.
Konečně přišel ten slibovaný den a jelo se „mašinkou“. Vždycky to bylo
na to samé místo, do Bělčic u Blatné.
Pokaždé jsem si říkal, jak důležitý je ten pan strojvůdce, který celou
tu dlouhou „mašinku“ se spoustou vagónů umí řídit, a jak je to od něho
hezké, že se nikdy nesplete a vždycky do těch Bělčic trefí. A přál
jsem si tenkrát, abych si i já směl taky u té „mašinky“ zatočit
volantem, abych si sám zkusil, jak se to řídí, třeba jen na stanici,
aby se tomu nic nestalo. Býval jsem totiž hodný a poslušný chlapeček.
Až se mi to jednou splnilo. Pan strojvůdce mě zvedl a vysadil do černé
zaolejované kabiny, kde to sálalo z kotle a kde byla spousta různých
táhel a pák. Jenže ať jsem hledal jak chtěl, volant tam nikde nebyl.
„Pane strojvůdce“, ptal jsem se ho, „a jak to uděláte, aby to
zahnulo?“
„No to se udělá samo, když tam jdou koleje. Jinak by se to přece
vykolejilo. Lokomotiva ti jede sama, kam koleje vedou, a nikdo jí
nemusí pomáhat do zatáčky.“
„A jak to, že pojedeme do Bělčic, a ne do Plzně?“
„Až přijdou Zdice, tak tam mi pan přednosta přehodí výhybky a mašina
zase nebude moci nikam jinam, než do tvých Bělčic.“
Bylo mi tenkrát toho pana strojvůdce moc líto. Vždyť on tam vlastně
vůbec nic neřídil! On směl ten vlak jenom rozjíždět a zastavovat.
Vylezl jsem z mašinky, sedl si na bobeček a dal se do breku. Nikdy
jsem pak už nechtěl být strojvůdcem


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.