Kouzelník


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Král Lávana byl svědomitý hospodář, který udržoval svou říši ve
vzorném pořádku. Nikdy by si nedovolil sebemenší porušení zákonů a
pravidel a důsledně k tomu vedl i ostatní. Přesto jeden starý zvyk,
který se nesměl zanedbat, mu dlouho nedal spát: V jeho rodu byla
tradice, které se nevyhnuli ani jeho otec ani jeho děd, že panovník
uspořádá velkou jágu, ohňovou oběť na počest krále bohů Indry. Bude to
se spoustou bráhmanů, obětníků a hudebníků s bubínky, flétnami i
strunnými nástroji, a zejména se záplavou darů, které se všechny spálí
v posvátném ohni. Bůh Indra za to slíbil jeho předkům, že o ně bude
pečovat k jejich štěstí i slávě, a to jak hmotně v čase ohrožení říše,
tak i duchovně, až na ně dolehne tíha jejich karmy.

Ptáte se, proč král Lávana s touto obětí stále váhal? Tradovalo se
totiž, že bůh Indra svůj slib sice spolehlivě splní, království bude
vzkvétat i králi propůjčí božskou moudrost, přesto se králi jednou
v životě přihodí nějaké neštěstí. A to starostlivý a opatrný Lávana
nemohl snést, na to se neodvážil ani pomyslet. A tak ho napadla
následující lest:

„Říše bohů je přece duchovní, není to nic jiného než pouhé představy!
Soustředím se tedy hluboce po mnoho dní a nocí, a celou oběť vykonám
jen ve své představě – s ohněm, bráhmany, obětníky i hudebníky, i se
všemi dary, a to v míře nesčetné. Tím dostojím tradici svých předků, a
kdyby mě za to mělo stihnout nějaké neštěstí, bude to zase nanejvýš
v mé představě, a s tím už si samozřejmě hravě poradím. A kolik navíc
ušetřím, to všechno budu moci rozdat chudým.“

Jak si usmyslel, tak i učinil, a od té doby měl klidný spánek a mohl
se pilně věnovat svému královskému dvoru.

Bůh Indra samozřejmě o všem dobře věděl. Královou obětí byl sice
potěšen, jeho péčí o říši také, tam Indra svou mocí zasahovat nemusel.
I po duchovní stránce se mu král Lávana zamlouval, byl laskavý a
spravedlivý, jen ta jeho úzkostlivost a lpění na pozemských věcech mu
bránily pokročit. Rozhodl se tedy, že z nich krále vysvobodí, a to
způsobem, jakým se on sám zachoval k němu – jakou karmu způsobil,
taková mu náležela.

Jednoho dne se v paláci objevil neznámý muž, který si sebejistě razil
cestu davem dvořanů přímo ke králi. Měl na sobě oranžové roucho
svatého muže, přesto však nevypadal nijak skromně ani poníženě –
naopak, jeho pohyby náležely člověku, který byl zvyklý poroučet.
Lehce se uklonil králi a oslovil ho:

„Mocný králi, ovládám siddhi, tajemné síly, kterými dokážu skrytě
měnit běh světa. Byl jsem poslán, abych ti je předvedl k tvému
užitku.“

„To snad nespěchá,“ namítal král, „ještě by se přitom mohlo něco
přihodit… Omlouvám se, támhle se právě objevil nějaký kůň, co ten
dělá tady v mém paláci!“

Neznámý muž se s pochopením usmál a pak už jen sledoval, jak se ke
králi blíží nádherný vraný kůň ušlechtilého držení a jiskrného zraku,
se zlatou uzdou a sedlem z nejjemnější bílé kůže.

Král Lávana mohl na koni oči nechat. „Zdá se mi to nebo ne? Takového
jsem si přece vždycky přál…“ Vzal koně za uzdu, ano, přesně ta mu
padla do ruky! Nedalo mu to a vyhoupl se do sedla. Bylo pevné a přitom
měkké, že ho ani necítil. Kůň, jako by četl jeho myšlenky, vykročil
vpřed lehkým klusem a za branami paláce přešel v cval. To byla jízda!
Král dočista zapomněl na celý palác a jenom se oddával radosti
z pohybu.

Obdělaná půda okolo královského města postupně přecházela v osamělé
lesíky a ty nakonec v pustou krajinu. Kůň však pádil divočinou dál,
navzdory všem pokusům nějak ho řídit. Lávana zahlédl, že se řítí
k hluboké propasti a začal tušit, že kůň je ochoten do ní skočit.

„To musel způsobit ten kouzelník, a mně se to jistě jenom zdá… Ale
čeho se přitom tak bojím? A jak to, že teď už nedokážu zastavit svého
koně pouhou myšlenkou? To bude zřejmě to neštěstí, které mě mělo
stihnout, ale já se z toho přece nějak dostanu!“

Když kůň doběhl k okraji propasti a chtěl se tam vrhnout mohutným
skokem, král se z posledních sil zachytil větve trnitého stromu a
zůstal na něm viset. Zpocený a rozedraný si bolestně uvědomoval, že
z této pasti se vlastní silou nedostane.

Strávil tak na stromě celou noc, až k ránu zahlédl dívku z nízké
kasty, jak nese misku obyčejné rýže.

„Pojď sem, dej mi trochu, a pomoz mi z toho stromu,“ volal na ni.

„Nic ti nedám,“ odpověděla dívka, „ale vypadáš statně, leda že by sis
mě vzal za muže“, volala na něj se smíchem.

Král si pomyslel, že nemá jiného východiska. Navíc se mu to stejně
všecko jenom zdá, takže to vlastně nemůže vadit, a tak se sňatkem
souhlasil.

Dívka si ho odvedla do malé vesničky, ztracené uprostřed trní, suchého
křoví a rozpukaných skal. Tam ho představila své staré matce a konala
se chudičká svatba, které se zúčastnilo jen pár vesničanů v nuzných
hadrech. Tím se začal jeho nový život hospodáře.

To by však nebyl Lávana, aby ani zde nepoužil své umění udržovat a
zvelebovat. Přivedl do vesnice vodu ze vzdáleného potůčku, vypěstoval
rýži, sehnal silné krávy a obehnal vesnici kamennou hradbou se čtyřmi
branami. Brzy se mu narodily dvě dcery a všichni si ho vážili jako
zasloužilého hospodáře. Když se mu konečně narodil i syn, to už dávno
zapomněl, že se mu to všechno jenom zdá, tak pevně se vžil do svého
nového života.

Léta hojnosti však utekla a přišel hladomor. Nad vesnicí bzučela hejna
much a z obydlí se ozýval dětský pláč. Vesničané se postupně
rozutíkali na všechny strany, až tam zbyli Lávana se svou rodinou
sami. Hladové děti, vyhublé až na kost, kousaly do všeho, co jim padlo
pod ruku, a křičely na Lávanu, aby jim dal najíst.

„Nemám ani drobeček a nevydržím poslouchat váš pláč, už jsem vám dal
všechno, snězte si i mé tělo, když jinak nedáte!“ vykřikl, a začal
snášet roští na velkou hranici. Tu pak zapálil a vrhl se do jejích
plamenů, aby se pro ně jeho maso upeklo.

V ohni pocítil hroznou palčivou bolest a tou se konečně probudil
v sále svého paláce, jak tam leží v mrákotách na zemi, a jak se nad
ním sklánějí zvědaví dvořané:

„Byl to dozajista kejklíř, pane, podívejte, co s vámi provedl“

„To nebyl žádný kejklíř, namítal král, „toho bych poznal na první
pohled, ten by za to chtěl peníze! Tenhle byl opravdu mistr tajemných
sil, poslaný od samého Indry, a kdo ví, zda to nebyl on sám… Jsem mu
za to nesmírně vděčný. Víc už pro mě udělat nemohl za to málo, co jsem
dokázal já pro něj. To nebyl sen, to byla skutečnost jako každá jiná!
Věřím, že ta vesnice skutečně existuje, půjdeme se tam podívat.“

A tak se celý královský průvod vydal z města směrem, který měl král
dosud v živé paměti, až tam dorazili. Spatřili zbytky rozpadlých
hradeb a mezi nimi několik chatrčí. Z jedné vyšla stará vrásčitá žena
s pokroucenýma nohama a volala na krále:

„To jsi ty, Lávano, tak se ti přece jen podařilo od nás utéct, a já
myslela, že jsi nadobro skončil v těch plamenech, tvé maso se tam už
nenašlo. Žena ani děti ten hladomor nepřežily, jenom já, její stará
matka, mě už smrt ani nechtěla. Býval jsi pilný, vida, tak králem ses
nakonec stal…“

Lávana se rozplakal a starou ženu objal. Pak ji vzal k sobě do paláce
a nikdy již nezapomněl na svůj další život, který mezitím prožil, a
který se mu současně zdál i nezdál. Jak se vraceli domů, vzpomínal,
jak marně se snažil řídit jeho běh tam, kde působila jeho karma proti
jeho vůli, a jak těžké, ba nemožné bylo probudit se tam, kde plně
uvěřil v pravost svého snu.

Král Lávana vládl pak ještě dlouhá léta nejen laskavě a svědomitě, ale
i velkoryse. Už mu nebylo zatěžko hodit do obětního ohně věc, na které
lpěl, nebo nechat své poddané, aby si některé záležitosti zařizovali
sami – sice ne tak dokonale, ale po svém. Zejména však se přestal bát
o sebe, a přestože mu ještě nějaká karma zbývala, neměla již nad ním
moci – byl za života osvobozený.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.