Královna Lílá


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Žil kdysi mocný král, mahárádža Padma, a ten vládl spravedlivě spolu
se svojí milovanou královnou Lílou. Ta mu byla věrná a oddaná a také
ho velice milovala. Kladla si často stejnou otázku: „Co by se stalo,
kdyby mi můj manžel zemřel dřív než já? Můj život by byl najednou
pustý a šedý, co bych si tu bez něj počala?“

A tak se rozhodla hledat pomoc u bohyně Sarasvatí, manželky Brahmovy,
která je odedávna matkou veškeré védské moudrosti. Každý den jí
natrhala čerstvé květiny, dlouhé hodiny jí zpívala mantry a přinášela
jí malé dárky jako pozornost. Prosila ji vroucně:

„Stane-li se, že odejdu dřív než můj milovaný, nemám se čeho bát.
Kdyby mě však předešel, ať je tu se mnou a nikdy neopustí tento
palác.“

Když v tom vytrvale pokračovala po několik let, bohyni Sarasvatí se
její láskyplná služba zalíbila. Jednoho rána se jí zjevila v celé své
božské kráse a vznešenosti a slíbila jí, že jí její prosbu splní.
Ještě se jí zeptala, zda nemá nějaké další přání. Chtěla ji tím
vyzkoušet, jak moc jí na tom záleží. Jenže moudrá Lílá se nenechala
zmást, aby podlehla nějaké okamžité touze, hluboce se bohyni uklonila
a odpověděla jí vskutku královsky:

„Abys ty byla vždycky se mnou, kdykoli na tebe pomyslím, a pokaždé mi
pomohla.“

Sarasvatí se usmála – tak velké přání byla sice opovážlivost – ale
kterého z bohů by nedojalo, že o ně někdo tolik stojí? A tak mlčky
přikývla a královně to slíbila.

Léta opět plynula a skutečně došlo na to, že král Padma předčasně
zemřel. Královna Lílá bloudila palácem i zahradami nešťastná jako tělo
bez duše a nevěděla, co si počít. Teprve po několika dnech se k ní
donesl vzdálený hlas bohyně:

„Poslouchej mě: Ponecháš tělo tvého manžela ležet na nosítkách
v chrámu a navršíš na něj velkou hromadu květů. Tak tu bude odpočívat,
dokud se nenaplní i tvoje dny.“

„Ale kde je teď můj Padma? Co právě dělá jeho duše? Musím s ním přece
dál žít!“

„Nespěchej nikam! Aby ses k němu dostala, ponoř se do sebe,
nejhlouběji jak umíš, až tak hluboko, aby dočista zmizel rozdíl mezi
bytím a nebytím. Až se zase vzpamatuješ, budeš už v jeho světě.“

Lílá poslechla, usedla a opřela se o kamenný chrámový sloup. Nebylo
pro ni nijak těžké vzdát se celého království a všeho, o co se dosud
starala, protože její zármutek to teď úplně vymazal z její mysli.
Propadala se tedy do sebe bez zábran jako těžký kámen, až tam, kde
utichá rozdíl mezi bytím a nebytím. Aniž si potom všimla jak, ocitla
se najednou v krásném paláci se spoustou urozených dvořanů, v jejichž
čele seděl na trůně její manžel – usměvavý, urostlý a v mladém věku.

„Kde se tu vzali všichni ti lidé? Proč nejsou v mém paláci? Některé
z nich poznávám, vždyť ti přece ještě nezemřeli! Co dělají tady v mém
vysněném světě?“

„Copak tak snadno poznáš, který svět je vysněný a který je pravý?“
odpovídal jí tiše hlas bohyně. „Co když je to celé ještě jinak? Možná
netušíš, že kdesi v ještě dalším světě byla malá rozpadlá svatyně, kde
žil v chudobě zbožný bráhman jménem Vásíštha. Ten spatřil jednoho dne
královský průvod, který se mu zalíbil natolik, že zatoužil být také
jednou králem. Jeho manželka si stejně jako ty přála, aby ji po smrti
neopustil, a i té jsem to slíbila stejně jako tobě. Asi nevíš, že před
týdnem se proto objevili jakožto vy – Lílá a Padma ve světě, který jsi
opustila.“

„Před jakým týdnem? Vždyť jsme tam přece s manželem panovali desítky
let a mně samé tam bylo souzeno žít dál! Přitom je to tam dokonale
pravé, žádná představa nebo sen!“ namítala Lílá.

„Čas platí vždycky jen z pohledu toho, kdo se dívá, a hlavně odkud se
dívá… Proč by tam nemohl být snem tvůj život královny a ten pravý
život naopak ženy onoho bráhmana?“ říkala jí bohyně.

„Ten že byl pravý? To ale znamená, že jsem prožívala celý život
královny jen ve snu, všechny ty dlouhé roky, a navíc úplně zbytečně!“

„Proč zbytečně? To jsi nemilovala svého muže? Neříkej, že ti to i teď
připadá zbytečné!“

Lílá neodpověděla, jen se už odmítla starat o to, kým zrovna je, a
opět se tiše ponořila do sebe, do velké hloubky, kde mizí rozdíl mezi
bytím a nebytím. Tam její pochybnosti zcela ustaly, a když se zase
vzpamatovala, byla velice šťastná. Nic jí nechybělo ani nepřebývalo a
přála to i všem ostatním.

To jí však netrvalo dlouho. Našla se teď ve světě bráhmana Vášísthy, a
očima svého syna viděla svou vlastní smrt, jak zemřela jako věrná
manželka bráhmanova. Spatřila hořet svou pohřební hranici a slyšela
kvílivý pláč pozůstalých.

„Jak bych ale mohla být svým synem, když jsem tu právě zemřela a
následovala svého muže? To snad nejsem sama sebou?“ obrátila se
nedůvěřivě k bohyni.

„Copak smutek tvého syna, který právě prožíváš, je méně skutečný než
tvůj? Někým dokážeš být snadno a někým jiným to nedokážeš vůbec…
Svého syna jsi milovala, proto jím teď být můžeš, ale ukážu ti opačný
případ, kdy dvojnost nepřekonáš, uvidíš.“

Lílá ji už ale vůbec neslyšela. Svět se s ní zatočil a spolu s ním
všechny její životy, které si nyní dokázala uvědomit: jako včela, jako
had, jako gazela, jako bezpočet žen i mužů, to všechno byla ona, to
všechno byla Lílá – byla, je, nebo bude – podle toho, kde se zrovna
našla a co právě prožívala. Pak všechna ta krása a bohatství života
utichly a ona se opět dostala do stavu, kde mizí rozdíl mezi bytím a
nebytím.

Když se probrala, znovu se ocitla ve světě, kde předtím seděl na trůně
mladý král. I když jí připadalo, že to bylo před chvílí, král již
vypadal sešle, přesto si mezitím vzal novou ženu.

„Kdo je ta mladá krásná královna? Vždyť se k němu nehodí… Takový
stařec! Je mu aspoň osmdesát! A jak si ta dáma vykračuje… Jakoby nic
na světě nechtěla vidět!“ říkala si Lílá.

„Ty netušíš, kdo by to mohl být?“ smála se bohyně. „To jsi přece zase
ty! Konečně jste s králem zase spolu.“

„To přece není možné! Jak bych mohla být najednou dvěma osobami? Jsem
přece stále ta samá Lílá, ta, která s tebou právě mluví!“ vzpouzela se
Lílá.

„A jak víš, že ta druhá Lílá se mnou teď také právě nemluví? Copak
jsem i jí neslíbila, že ji vždy vyslechnu? Víš, proč je teď mezi vámi
rozdíl? Protože se do tebe vloudila myšlenka žárlivosti, a ta vás od
sebe odděluje! Nedokážeš být tím, kdo ti připadá cizí, dokonce ani ve
snu. Od této chvíle musíš proto prožívat svět, ve kterém budete dvě.“

A skutečně, ta mladá královna se také jmenovala Lílá a vůbec jí
nepřipadalo, že by její život neměl být pravý. Mezitím ale došlo ke
strašlivé válce a její královský manžel v ní hrdinně padl. Také ona si
přála, aby ji po smrti neopustil, uložila ho tedy do chrámu, zasypala
květy a vydala se ho hledat do jiných světů.

A tak se stalo, že se nakonec všichni setkali tam, kde náš příběh
začal: v chrámu u kamenného sloupu se probrala stará královna Lílá,
z města se právě vrátila nastrojená mladá Lílá, a pod hromadou květů
stále ještě odpočíval mrtvý král.

„Netuší, že celou dobu neopustil toto místo, jak jsem slíbila,“ řekla
bohyně Sarasvatí. „A kde přitom všude byl!“ Pak se krále zlehka dotkla
rukou na čele. Ten si hned vzpomněl, že před chvílí dostal na bojišti
ránu od krutého nepřítele, a chtěl jít dál bojovat. Naopak si nemohl
vzpomenout, že má dvě ženy, a už vůbec ne, jak si mohou být tak
podobné. Když se to vysvětlilo, všichni si oddechli a společně se
vydali do paláce ukázat se překvapeným dvořanům.

Jen bohyně Sarasvatí již stála stranou a tiše se radovala, kolik
moudrosti se jí podařilo rozdat. Než zmizela, přála všem osvobození
ještě za živa, a pokud se jim to nepovede, tak alespoň spokojený život
až do smrti.

Do kolikáté smrti? Zeptejte se jich samých… Byl tohle konečně jejich
pravý život nebo se jim to zase jenom zdálo? A kdybyste to náhodou
přece jen uhodli – byl to jenom jejich život nebo i váš?


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.