NEBLAHÝ KONEC KOUZELNÍKŮV


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

To kdysi dávno, v opuštěné galaxii Ómega Té, zapadlé v chladných
hlubinách vesmíru vzdálených od nás bezpočet světelných let, žil–byl
jeden atomový mág, mocný kouzelník Autochron. Ve svém raném mládí,
tehdy ještě jako čarodějnický učeň, se zabýval klasickou alchymií a
vcelku si nevedl špatně.
Po několika prvých neúspěšných transmutacích, jejichž výsledky byly
pouze kosmický žabinec a rotační povidla, zaznamenal Autochron
nečekaný úspěch na poli těžkých kovů. K stáru pak s trpkým úsměškem
vzpomínal, jak již prvé jeho tři baňky se zlatem způsobily planetární
inflaci a v důsledku vedly k pádu Galaktické banky. To však byl pouhý
začátek. Poté, co zlato přestalo být zajímavé, přesedlal se svými
lineárními křivulemi na ty nejtěžší kovy, transurany.
Učarovaly mu jejich váha, lesk a nesmírná energie, v nich zakletá.
Staly se jeho celoživotní tvůrčí i sběratelskou vášní a vynesly mu
nedozírný věhlas.
Proč o něm vyprávíme? Jednalo se skutečně o mimořádný případ,
zabírající řadu fasciklů trestního spisu v archivech Cosmopolu. Jeho
zločiny začaly docela nevinně:
Mág Autochron měnil postupně lehčí prvky na těžší, jako třeba síru na
rtuť, a ty na ještě těžší, jako je olovo, až skončil se svými
transmutacemi u rádia, uranu a plutonia. Stal se tak opravdovým
mistrem světa v těžké váze.
Žádný obyvatel galaxie Ómega Té nedovedl vyrobit takový štít, se
kterým by se dokázal přiblížit k jeho obydlí, aniž by ho skrz naskrz
provrtalo smrtící záření, a který by se pak–samozřejmě už
transmutovaný – nedostal do jeho radioaktivní spižírny. Autochron byl
totiž kouzelník nejen duchem, ale i tělem, o čemž svědčily jeho
vyhlášené chlebíčky s pikantní izotopovou pomazánkou.
Jeho panství rostlo den ode dne. Po přeměně nejbližších planet na uran
vztáhl Autochron svou chtivou ruku i na celou hvězdnou soustavu. Nic
nemělo být ušetřeno. Navzdory časoprostorovým nesnázím už nezbyl v
jeho dosahu ani jediný atom, který by odolal jeho sběratelské vášni.
Svými nekalými kouzly postupně dohnal až na těžký kov i poslední
špetku lehounkého vodíku.
Pak už mu zbývalo rozloučit se jen se svou kouzelnickou hůlkou–z té
si nakrájel kadmiové tyče–a byl hotov.
Konečným výsledkem tohoto nehorázného rozkrádání kosmického majetku,
jak to popisuje vyšetřovatel major Canis z Cosmopolu, byl kouzelníkův
vlastní umělý svět: dokonalé prázdno a v něm dvě kompaktní uranové
koule, obíhající jedna okolo druhé, udržované zabudovanými moderátory
v těsně podkritickém stavu. A ten svět si žárlivě střežil.
„Byli jsme naprosto bezmocní,“ líčí situaci major Canis, „kdokoli by
se k němu přiblížil, byť v kosmickém kajaku či pouhé astrodžunce, o
větších plavidlech ani nemluvě, způsobil by jakožto třetí těleso
vzájemné gravitační přiblížení obou koulí, a tím okamžitou jadernou
katastrofu. A to ten mág dobře věděl!“
Autochron byl opravdu nedostižný a místo z lineárního urychlovače si
pravidelně vystřeloval ze všech berních úředníků. Nevymámili z toho
lakoty ani jediný atom vzácného kovu, o povinné dani z vakua ani
nemluvě.
Tolik snad k veřejnému životu Autochronově. Co však z policejních
archivů dodnes nebylo zveřejněno, je sebemenší zmínka o mágově životě
soukromém. A to je skutečně škoda, protože major Canis, známý mezi
svými podřízenými pod přezdívkou Velký pes, úspěšně čenichal i v této
oblasti. Dozvěděl se tak o jedné Autochronově slabůstce, jíž byla jeho
touha po nesmrtelnosti. Věčnost, to bylo poslední, na co kouzelník
soustředil své úsilí. Ve chvílích rozjímání o času rozdělil své vědomí
rovným dílem mezi obě uranové koule a nechal je vzájemně komunikovat
tak, že si vyměňovaly volné neutrony.
Předkládáme zde částečně dochovaný záznam posledního dialogu. Na
prvním kotouči je naprosté ticho. Teprve až v polovině druhého kotouče
lze v šumu rozluštit následující slova:
„A což takhle na věčnost pomyslet, má polovino?“
„Ba pracovali jsme na ní, pracovali. Abychom smrti ušli, zmaru,
zničení, pevné útočiště jsme po věky dlouhé budovali.“
„A z čeho se nyní těšíme?“
„Ba z trvání se těšíme, má polovino, z trvání. Nás každý v bázni má,
nás nikdo neohrozí. V širém okolí není zde nikoho, kdo by vyzradil
našeho věčného života tajemství.“
„A jak dlouho to potrvá?“
„Arci tak dlouho, má polovino, jak jen pomyslíme, jak si jen
představíme. Tolik, kolik dopředu v čase dohlédneme, tolik to potrvá.“
„A potom?“
„Potom opět pomyslíme.“
„A potom?“
„Opět pomyslíme a opět potrváme.“
„Ach, kde je pak ale jaká věčnost! Kdybychom jen na okamžik mysleti
opomněli, čas by zmizel, a s ním i celá naše umělá věčnost! Co zde
spatřuji, to je pouhé nastavování času, neustálé prodlužování něčeho,
co stejně musí skončit.“
„Ba nemusí.“
„Ba jistě nemusí, pokud se vždy znovu a znovu prodlouží. Dokud bude
tikat náš společný Stroj, velký Autochron!“
„A právě v tom spočívá jeho podstata, ten potrvá věčně.“
„Vpravdě věčně, ovšem jedině tím, …“
„že vždy já, jedna polovina, tiknu…“
„pouhý jeden neutron…“
„a postrčím kyvadlo atomových hodin tobě…“
„to jest druhé polovině…“
„a já zas postrčím kyvadlo tobě …“
„a já zas tobě…“
„bez ohledu na okolní svět…“
„pravidelně…“
„stále…“
„tik…“
„tak…“
„tik…“
„tak…“
„TIK…“
„TAK!!!“
….
V tomto místě záznam dialogu končí, neboť četnost volných neutronů,
vyměňovaných stále rychleji a rychleji mezi oběma uranovými koulemi,
začala nebezpečně narůstat. Odposlechové zařízení Cosmopolu, nechvalně
známé jako „kosmická štěnice“, najednou zmlklo. Jeho Geigerova trubice
se v té chvíli zcela zahltila. Proč?
Autochron, který měřil svou věčnost pouze vnitřními hodinami, ten už
neměl v prázdném prostoru žádné srovnání, jež by ho zavčas varovalo,
že se jeho čas neustále zrychluje!
Pak již dostaly události prudký spád. Překotně tikající volné neutrony
způsobily řetězovou reakci, provázenou táhlým výbuchem, který se
postupně rozrostl do nevídaných rozměrů. Spravedlivý to osud
kouzelníkův, který chtěl všechno jen pro sebe, dokonce i vlastní čas!
Policejní materiály pak končí stručnou zmínkou:
„Exitus. Pozůstatky všemi prostředky nedostupné, neboť se vzdalují
rychlostí světla. Tím končí v pořadí šestnáctý pokus obžalovaného
Autochrona o věčný život. Přesto v pátrání i nadále pokračovat. C.
Mj.“
Zda byla poslední písmena parafou majora Canise, to se lze jen
domnívat. Celý zbytek života nosil totiž černé brýle a podepisoval se
poslepu, protože za očité svědectví kouzelníkova konce si vysloužil
nejen vyznamenání, ale i bílou hůl.
Mezi jeho kolegy z Cosmpolu se dodnes traduje jeho závěrečný výrok,
ovšem pouze ústní, kterým osobně hrozil kouzelníkovi:
„Jen počkej, ničemo!
Až nám trochu pohasneš, však my si na tebe pěkně posvítíme.“


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.