Nenasytná Karkatí


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Pod sněhem věčně pokrytými vrcholky Himálájí žila příšera jménem
Karkatí. Byla celá černá, obří postavy a hrůzostrašného vzezření. Měla
obrovské břicho, které nikdy nedokázala naplnit, a proto den ze dne
trpěla strašlivým hladem.

Nikdo si před ní nebyl jist svým životem. Himálájská údolí bývají
chudá na vesničany i osamělé poutníky, a tak musela ve zlých dobách
přepadat i poustevníky v oranžovém rouchu a živit se jejich masem. Jak
ale praví Védy, ubližovat duchovně pokročilým osobám, to přináší
nejhorší karmu se spoustou utrpení. Na druhé straně však ani svatost
snědených obětí se nemohla nikde ztratit – ta je přece nezničitelná –
a tak v ní chtě nechtě probudila palčivou duchovní touhu. Tak to
chodí, když se v nás smíchá dohromady dobro a zlo: Dobro nedovolí zlu,
aby se schovalo, a zlo se pak vzteká a bolí nás.

„Kdybych již nikdy nemusela prolít ničí krev,“ stěžovala si Karkatí
velkému Brahmovi stvořiteli. „Kdybych už nikdy neměla to věčně prázdné
obrovské břicho, ve kterém stále pálí hladový oheň…“ prosila ho.
„Kdybych byla konečně štíhlá, štíhlounká jako jehlička, udělala bych
pro to všecko na světě, “ spínala k němu ruce a naříkala skučivým
hlasem.

Říká se, že při tom stála v hlubokém sněhu na jedné noze po celých
tisíc let, ošlehaná horskými větry, až se celá pokryla mechy a
lišejníky tak, že její postava už nebyla k rozeznání od černé skály.
Tak pevné bylo její odříkání a tak vytrvalé bylo její duchovní úsilí.

Po tisíci letech se slitoval velký Brahma stvořitel a rozhodl se ji
potěšit:

„Milá Karkatí, právě sis odčinila první polovinu tvé zlé karmy. Máš
teď dvě možnosti: Buď budeš ve svém odříkání pokračovat ještě dalších
tisíc let bez jakéhokoli dalšího přání, a dosáhneš tak konečného
osvobození již v tomto životě, nebo ti teď tvé přání splním – žel
takové, jaká jsi – a budeš proto muset žít ještě dalším životem se
vším zlým, co v sobě ještě nosíš.“

„Už to nevydržím,“ plakala Karkatí, „ať jsem už konečně štíhlá.“

Velký Brahma stvořitel si povzdechl a vynesl nad ní svůj soud:

„Dobrá tedy! Od této chvíle se staneš cholerou a budeš tak nepatrná,
že tě žádné oko nespatří. Podle své karmy budeš škodit každému, kdo si
libuje v nečistotě, kdo sní zkažené jídlo, kdo se napije stojaté vody,
kdo se dotkne jídla levou rukou, kdo se neomyje, když vykoná svou
potřebu – ty všechny přepadneš, vstoupíš do nich a budeš je smět
požírat zevnitř. Tím budeš dokonale nasycená, aniž bys na ně musela
vztáhnout svou ruku.“

Zpočátku se to Karkatí náramně líbilo – aniž byla nucena použít
násilí, podlehly jí desítky, stovky, ba tisíce lidí, a konečně
přestala trpět hladem. Lidé si pak oddechli, že rána cholery polevila,
a dalo se zase žít. Když Karkatí znovu dostala hlad, lidé opět padali
jako mouchy.

Po tisíci letech si však začala všímat, že s nečistými lidmi často
postihne cholera i nevinné, a poznenáhlu jí začalo být jejích obětí
líto. I tak nepatrné tělo, jaké nyní měla, jí začalo připadat těsné, a
tak hořce vzpomínala:

„Ach, jak to bývalo krásné, dokud jsem mívala své ruce a nohy, dnes už
bych s nimi žádnému moudrému a spravedlivému člověku neublížila…
Vždyť mi má stará podoba, na kterou jsem si zvykla, byla vlastně milá,
kéž by se mi mohla vrátit! Udělala bych pro to zase všechno na světě.“

A tak si uložila další přísné odříkání. Dala se do toho s takovým
zápalem a vytrvalostí, až v celém kraji dočista zapomněli, co cholera
dokáže. Studánky se samy vyčistily, mouchy kamsi odletěly a v řekách
tekla jen průzračná voda. Lidé jedli jen pravou rukou a na svou
potřebu používali jen tu druhou. A tak se stalo, co se nakonec stát
muselo: Jednoho dne Karakatí odložila i ta poslední pouta, která ji
vázala k životu. Dokonce i s věčným hladem se dokázala smířit, a tak
se stala za živa osvobozenou.

Když se probrala z nejhlubšího vytržení, zjistila, že velký Brahma
stvořitel jí její přání opět splnil. Měla zase původní hroznou podobu
a bydlela v lese, kterým procházely karavany pocestných. Vybírala si
z nich však již pouze ty, u kterých si byla bezpečně jista jejich
špatnou karmou. Protože byla nyní nepřekonatelně moudrá, bylo pro ni
hračkou připravit si pro své oběti záludné otázky, aby vyzkoušela
jejich duchovní vyspělost. To kdyby náhodou vyspěli tak daleko, že už
by to na jejich zevnějšku nebylo vůbec poznat… V takovém případě
byla rozhodnuta, že raději vyhladoví, než aby na ně vztáhla ruku.

Stalo se, že tehdy projížděl lesem král se svým ministrem.

„Uvidíme, jak ti panáčkové uváznou v železné kleci mých záludných
otázek,“ těšila se Karkatí. „Tihle šlechtici nemívají čisté ruce a tím
ani mysl.“

„Co je prázdné a přesto tam nic nechybí?“ uhodila na ně.

„Prázdná je mysl, ve které není nic než čisté vědomí,“ usmál se na ni
král.

„Samozřejmě, a jak by pak mohlo cokoli chybět?“ dodal ministr. Byli
totiž také oba za živa osvobození.

Karkatí se před nimi uklonila hluboce až na zem a pravila:

„Vaše moudrost mě současně plní hlubokým zármutkem a ještě hlubším
obdivem. Ten zármutek spočívá v tom, že zůstanu o hladu, a ten obdiv
mám k vašemu prozření.

Nemohu se ubránit, abych vám nesplnila jakékoli přání.“

„Dobrá tedy,“ řekl rychle ministr, než si to Karkatí rozmyslí. „Nikdy
už nikoho nesmíš zabít.“

Karkatí odevzdaně sklonila hlavu ještě víc a byla připravena trpělivě
nést svůj úděl. Ničím jiným by se neuživila, a tak ji čekala pomalá
smrt hladem.

„Naštěstí pro tebe máme v království dostatek vrahů, zlodějů a dalších
ničemů“, pokračoval král, „a proto tě nyní srdečně zvu do svého
hlavního města. Dávám ti královský slib, že tam pravidelně dostaneš po
každé popravě vše, co tvá životospráva vyžaduje.“

Karkatí pak dlouho spokojeně žila v královském městě. Vždy když se
nasytila, mohla si nerušeně užívat blaženost samádhi, která náleží
všem za života osvobozeným, ať nosí tělo poustevníka, krále či
lidožravé příšery.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.