PŘÍBĚH VYŠEBRODSKÝ


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Stávalo se, že Ježíš se svatým Petrem chodili po světě. Kdysi je prý
lidé vídávali často, to když se šli podívat, jak se jim to Boží
stádečko na Zemi pase. Později, když ti vzdělanější a bohatší si
začali myslet, že si na světě stačí sami, ukazovali se už jenom
chudým. Občas prý v přestrojení zavítali do některého stavení jako dva
znavení pocestní a zkoušeli, kde kvete láska k bližnímu – zejména
takovému, který nic nemá. Ten, kdo je pohostil nebo dokonce odhalil,
kdo jsou, byl odměněn vpravdě královsky, jak tady na Zemi, tak i na
nebi.
Ještě za dob mé babičky se o tom vyprávělo. Zda to byla či nebyla
pravda, na tom vlastně nezáleží – srdce prostých lidí často dohlédlo
dál, až za hranici snu a skutečnosti. A právě tam chodí dodnes
pohádkový Ježíš se svatým Petrem požehnanou českou zemí, pro radost i
poučení nás všech.
V Čechách se prý poprvé objevili v desátém století u Vyššího Brodu na
Šumavě. Klášter tam tehdy ještě nestál. Nad řekou se vypínal pouze
strmý kopec s několika tmavými skalisky. Řeka Vltava tam přechází z
hlubokého údolí do otevřené krajiny, a tak tam bývalo odnepaměti
místo, kde se dala překonat.
„Petře, budeme muset na druhý břeh,“ řekl Ježíš, zastavil se a ohlédl
se. Nikdo však za ním nešel. Posadil se tedy na kámen a čekal. Po
nějaké době se přiloudal svatý Petr.
„Kdepak se touláš, a co to máš v ústech?“ opatrně se vyptával Ježíš.
„Ale to nic, to byla jen plástev medu, od divokých včel,“ odpovídal
ledabyle Petr a držel ruku za zády. Druhou si honem otíral pusu.
„Vida, Bůh Otec nám přeje,“ usmál se Ježíš a upřel na Petra svůj
tázavý pohled. Nic dalšího neřekl, ale stačilo to. Petr se začervenal,
honem natáhl ruku, kterou držel předtím za zády, a podal Ježíšovi kus
plástve:
„Tady, to je pro tebe, Pane, země česká prý oplývá medem, tak jsem to
hned zkusil. Výborné, co ty na to?“
„Děkuji pěkně, dobré je to, ale už budeme muset na druhý břeh,“
odpověděl mu Ježíš.
„Taky prý ta česká země oplývá mlékem, ale to není zrovna moje chuť.
Zato mám už své plány: V Praze bude arcibiskupství. Tady v
Budějovicích zatím jen biskupství, ale zato slavné. Všude spousta
farností…“ začal snít Petr.
„Ale Petře, teď jsme právě tady. Stojíme u řeky a před námi je skála.
Vzbuď se!“ napomínal ho Ježíš.
„Právě. A na té skále postavím… podívej, Pane, to bude něco, támhle
bude stát jednou hlavní věž a tady se půjde křížovou chodbou do kaple.
Důstojný klášter vyšebrodský, známý v celém kraji, středisko zbožnosti
a vzdělanosti…“
„Petře, slyšíš, my ale musíme na druhý břeh!“ řekl důrazně Ježíš.
Konečně se Petr vzpamatoval ze svých plánů a všiml si vln, valících se
z prudké peřeje. Poškrabal se na svém vysokém čele, rozhlédl se jak
proti proudu, tak i po proudu a opatrně navrhl:
„Pane, a co takhle vrátit se zpátky do Bavorska? Víš, v tom
Mnichově… ještě jednou bych si dal to černé pivo. To se jim ale
podařilo! Lehce nasládlé, a ta pěna… Taky jsem těm dobrým mnichům
nezapomněl řádně požehnat, jak jsi mě sám učil.“
„Petře, slyšel jsi, na druhý břeh!“ začal se mračit Ježíš.
„Ale Pane, to je zhola nemožné! Ten prudký proud…“
„Náš Bůh Otec ví, kam nás poslal. Na druhý břeh.“
„A potom ty vlny…“
„A také jen on ví, kudy. Právě tudy!“
„Hmm… ale u nás doma jsme to nikdy neměli. Tam bylo jenom jezero a
voda v něm odjakživa stála.“
„Ale chodit po ní jsem tě přece učil. Vzpomeň si. Dodnes se o tom
píše.“
„Dejme tomu. Ale peřeje, na to jsem tenkrát určitě chyběl,“ snažil se
Petr alespoň získat čas. Začal tušit, že se dnes přechodu na druhý
břeh nevyhne.
„Podívej, Petře, říkal jsi něco o tom arcibiskupství. A o těch
farnostech. Taková požehnaná země… To by ti nebylo hanba, vrátit se
kvůli jednomu brodu? Být to kus proti proudu, támhle za kopcem, tak
prosím, tam jsou Čertovy proudy. To bych ti prominul, kdybys mě tam
zase třikrát zapřel. Ale tady…“
„A co mám tedy dělat?“ ptal se Petr a upíral na Ježíše oči tak zoufalé
a bezmocné, že by ho bylo každému líto, tím spíš Ježíšovi. Ale ten
pokračoval přísně:
„Co máš dělat, Petře? Například smířit se s tím, že voda je obvykle
studená. Pak také že zpravidla teče… Je to přece vůle Boží.“
„To říkáš vždycky. Jenže jak já se dostanu přes tu řeku? Já se … já
se zkrátka strašně bojím!“ Ježíš usedl, opřel si hlavu do dlaní,
zakryl si oči rukama a tiše vysvětloval:
„Petře. Mám tě moc rád. Vždycky jsi byl dobrý žák. Ale jsou věci, kde
musíš být samostatný. Ty zkrátka půjdeš.“ Petr seděl na břehu vedle
Ježíše a mlčel. Nezvedal se. Řeka hučela a on jen věřil, že se něco
stane. Oddaloval své rozhodnutí okamžik od okamžiku. Přece ho tu Ježíš
nenechá pořád sedět.
„Dobrá, Petře. Tu samostatnost necháme raději na příště, až na to
budeš sám. Teď mě aspoň následuj,“ řekl Ježíš tiše a zvedl se z
kamene. Než se Petr vzpamatoval, viděl ho, jak na něj mává ze druhého
břehu.
„A teď ty, Petře!“ slyšel hlas Ježíšův přes hučící proud. Opatrně se
tedy vydal vpřed. Viděl Ježíšův úsměv, ano, určitě mu to udělá radost!
S rukama nataženýma a s pohledem stále upřeným na Ježíšovu tvář za ním
kráčel s pocitem, jakoby druhý břeh byl už na dosah. Konečně! Ucítil
pod nohama hebkou trávu, vrhl se k Ježíšovi a ten ho objal.
„Vidíš, Petře, s pomocí Boží jsi to dokázal. Podívej, támhle na
protějším břehu jsi se tolik bál, a zítra si na něj ani nevzpomeneš.“
„Víš, Pane, škoda, že jsi mi to neprozradil dřív. Ti Češi musejí ale
být důmyslný národ! To jsi tolik zkoušel mou víru, že jsi mi
neprozradil, že tu mají těsně pod hladinou pěkné ploché kameny? Chodí
se po tom jako po mostě, a já se tolik bál. Proč jsi mi to hned
neřekl?“
„Nevím nic, Petře, o nějakých kamenech pod vodou,“ odpověděl mu se
smíchem Ježíš, „hlavně, že už jsi tu konečně se mnou na druhém břehu.
Čeká nás dnes ještě pěkný kus cesty.“
Byl krásný letní den a po modrém nebi létali motýli. Pokud tenkrát
zahlédl náhodný pocestný dva osamělé poutníky, jak se vzdalují směrem
ke Zlaté Koruně, s podivením si všiml, že pouze za jedním z nich
zůstávají na cestě mokré stopy.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.