RAČTE SI PŘESTOUPIT


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

To jsem se jednou vracel vlakem z Jílového u Prahy od svého duchovního
učitele, tenkrát ještě jako student před maturitou v odřených
pohorkách a s ježkem na hlavě. Eduard Tomáš, říkalo se mu „pan
doktor“, přednášel každý měsíc jednu lekci populárního kurzu „Umění
klidu mysli“. Trpělivě a obětavě vysvětloval a ukazoval všechny možné
cesty a cestičky, vedoucí ke klidu mysli. Předtím to všecko sám na
sobě vyzkoušel a pečlivě si to sepsal na starodávném psacím stroji.
Ráno před přednáškou, když už byl největší spěch, mu jeho žena Míla
honem opravovala, co se mu nepovedlo:
„Táto, tohle tam máš navíc, mluvíš přece o jednotě… to se ti zase
něco zalíbilo, přiznej se, kde jsi to tentokrát našel…“
Říkalo se jí „paní Míla“, byla sice taky doktorka, jenže ten titul jí
ke jménu jaksi nechtěl přirůst, tím méně k srdci. A „pan doktor“ to
poslušně opravil–co mu také zbývalo, když to byla pravda– a už byla
přednáška na světě.
Zastavit mysl… to bylo pro mě víc než zázrak. Jenže ze všech těch
slavných jóginských způsobů, jak docílit vytouženého klidu mysli, mi
tenkrát nešel ani jeden. A nešel a nešel.
Naopak, jak jsem se ve své mysli postupně rozkoukával, stále jasněji
se ukazovalo, že se tam pořád něco děje, a to dokonce tím víc, čím víc
jsem si přál, aby tam byl konečně klid.
Ale k tomu vlaku. Vagóny byly dřevěné a v sobotu a v neděli se jezdilo
na rekreační lístky. Jedna půlka lístku byla červená a druhá půlka
bílá, na cestu tam a zase zpátky.
Aut ještě jezdilo málo, zato železniční romantika kvetla. Ten vlak,
dodnes proslulý jako „Posázavský Pacifik“, ověšený zvenčí trempy s
kytarami a uvnitř nacpaný zahrádkáři a kutily, se tenkrát dobelhal do
stanice Davle na soutoku Vltavy a Sázavy. Tam musel čekat, protože
trať byla jednokolejka a křižoval se s protijedoucím vlakem.
Pan strojvůdce, zpocený a umouněný, se vykláněl z kabiny lokomotivy
zvané Čouďa a vyhlížel, kdy mu výpravčí dá znamení plácačkou. To slovo
plácačka ale nesmíte vypustit z úst před nikým od dráhy. Odborně se
totiž říká výpravka, jinak by se každý výpravčí smrtelně urazil.
Jenže pan výpravčí s tou zelenou plácačkou kamsi zmizel, a tak tam
stály dva vlaky se dvěma kouřícími lokomotivami na sousedních
kolejích, každá na jednom konci nádraží, a tiše jim bafaly parní
stroje. Seděl jsem na tvrdé dřevěné lavici vagónu a díval se oknem na
sousední vlak, pět minut, deset minut, a nic se nedělo. Byl pěkný
večer, všude na svazích nad řekou kvetly stromy a trempové na plošině
posledního vagónu se neuměle pokoušeli o „Malajku černookou s její
krásou divokou…“. Uměli jen tři akordy, ale o to víc citu vkládali
do strun.
Začalo se stmívat a v sousedním vlaku rozsvítili. Je to zvláštní
pocit, dívat se do vedlejšího vlaku a uvažovat, proč tamti lidé
potřebují jet zrovna na druhou stranu a o čem se tam za tím sklem
vlastně baví.
Konečně se dala kola do pohybu a odspodu to začalo mírně drncat. Viděl
jsem, jak nás míjejí osvětlená okna sousedního vlaku, jeden vagón,
druhý–sláva, konečně jedeme. Však už taky bylo na čase, z Davle do
Prahy je to ještě tři čtvrtě hodiny. Nakonec jsme minuli poslední
vagón se dvěma červenými lampami–a já jsem se zarazil. To snad ne…
Za posledním vagónem se znovu objevily obrysy toho samého nádraží,
odkud náš vlak před chviličkou vyjel: nízká budova, malá zahrádka,
nádražní hospůdka. Znovu totéž! Mají tu snad dvě stejná nádraží? Nebo
se o chvíli vrátil čas? A pak jsem se rozesmál. Ten můj vlak totiž po
celou dobu stál! Ani se nehnul, to drncání se jen přenášelo
vymlácenými kolejemi a vlak, který opravdu odejel, byl ten sousední,
zatímco ten náš po celou dobu stál na své koleji, aniž by se pohnul.
Leckdo by řekl, co na tom, to je docela obyčejný klam. Jenže to nebylo
všechno. V tu chvíli mě totiž napadlo, že i mně celý den připadalo,
jako bych řídil nějaký „svůj vlak“, který pořád někam jede a taky
vlastně drncá… Co kdyby se to obrátilo a řeklo se, že jede a drncá
pouze „ten druhý vlak“?
A to pouhé uvědomění, že se dají vidět věci i z jiného pohledu, z
druhé strany, v tom byla najednou obrovská síla a pocit osvobození. Od
chvíle, kdy jsem se rozjel do Jílového, po celou dobu tam i cestou
zpátky, kdy jsem toužil po duševním klidu, mi žádný klid vlastně
nescházel, jen jsem si to nepřipustil: tak jsem byl zaujat tím, jak
sám pořád něco dělám, jak sám něco musím – jak mi ten můj vlak drncá.
Přesto z toho nového pohledu ten „můj vlak“ po celou dobu stál.
Nepotřeboval jsem k tomu nic víc, než se jinak podívat na totéž. Byla
v tom obrovská úleva a báječný pocit, jak je to na světě pěkně
udělané: drncá – nedrncá, nedrncá – drncá, myslí – nemyslí, nemyslí –
myslí, ví – neví, neví – ví…
A tak jsem tam seděl dál na dřevěné lavici, vlak stál a všechno bylo
jako předtím: trempové hráli na kytary, lokomotiva Čouďa bafala, já
vyhlížel z okna. Všechno to vypadalo jako předtím, a přitom to bylo
jinak! A ten těžko postřehnutelný, přesto zásadní rozdíl byl jen v
tom, odkud jsem se na svět díval. V tu chvíli jsme si vyměnili místa,
můj svět a já.
Od té doby, vždycky když vlak zastaví v Davli, tak si vzpomenu: tady
jsi tenkrát v jediném okamžiku přestoupil z jedoucího do stojícího
vlaku, aniž bys vstal z lavice.
Vidíš, co všechno ta dráha dokáže, a to dokonce za obyčejný rekreační
lístek.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.