Soumrak bohů


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Od nepaměti žili ve svých nebeských říších pokojní dévové a vášniví
asurové. Byli to bohové nesmírně velcí a mocní a jejich vliv sahal až
k nám lidem na zemi – zatímco pokojní dévové se starali o přírodu,
vášniví asurové zasahovali do našich vztahů. Tak tomu bylo po
bezpočet věků, než asury přemohla pýcha z jejich slávy. Ta dovolila,
aby se v jejich srdcích nepozorovaně usídlily závist a nenávist.
Nestačilo jim už, že mají ve své moci naše osudy, chtěli mít moc nad
celým světem. To si však pokojní dévové vzít nenechali a přestože měli
s asury kdysi společného praotce, teď se mezi nimi rozhořel
nesmiřitelný boj.

Došlo to až tak daleko, že pokojným dévům musel pomoci nejvyšší bůh
Višnu, který v podobě ženy se lví hlavou zabil asurům jejich
zaslepeného krále, načež je rozprášil do všech koutů světa. Syn
potupně zabitého krále, princ Prahláda, přestože si Višny vždy vážil a
uctíval ho, tentokrát mu ve svém zoufalství a bezmezném hněvu přísahal
tu nejstrašnější pomstu.

Nejvyšší bůh Višnu o tom věděl, ale nešťastnému Prahládovi to za zlé
neměl. Dobře si pamatoval, kolik obětí mu Prahláda nanosil. Čekal
jen, až pomine jeho zaslepenost, protože Prahláda byl na rozdíl od
svého otce nejen nezkrotně vášnivý, ale navíc zbožný a vnímavý, to po
své matce. Konečně se Višnu jednoho rána vynořil z hlubin Mléčné
dráhy, kde odpočíval a snil svůj sen o nesčetných světech, a zjevil se
Prahládovi, který se právě probouzel z neklidného spánku:

„Prahládo, vím dobře, jak divoce mě teď nenávidíš. Chtěl bys mě
zničit, ale ať ty děláš, co děláš, já jsem pro tebe stále bližší a
živější. Vždyť mě máš na dosah ruky, a stejně proti mně nic nezmůžeš!
Ačkoli jsi teď svrchovaným vládcem říše asurů a tvá velikost zastiňuje
i nejvyšší horu Meru, tady přede mnou jsi bezmocný jako malé dítě.“

„Jsem v koncích, Pane,“ přiznával Prahláda. „A přesto bych rád splnil
to, co jsem přísahal. Dal bych za to všecko na světě, jsem za to
ochoten i padnout! Jenomže čím víc toužím po tvém konci, tím víc mi
unikáš. Je to, jako bych zabíjel sebe sama. Když ti dám ránu, vzápětí
ji ucítím ve své vlastní hrudi. Nemá to konce, celé dny chodím a
trápím se, a přitom je mi tak podivuhodně sladce u srdce, jakoby se mi
otevírala neznámá náruč.“

„Jen na mě stále mysli, Prahládo, vždyť děláš to nejlepší na světě, co
můžeš! V mém jménu opakuj mantru Óm, můj oltář zdob čerstvými
květinami, mně přinášej obětní dary, pro mě zapaluj vonné tyčinky, mně
se svěřuj se vším, co máš na srdci. A když se mně jednou nadobro
odevzdáš, splní se ti to, po čem tolik toužíš – já pro tebe nakonec
zemřu. Pouze láskou toho dosáhneš, Prahládo, pouze nezměrnou láskou ke
mně.“

Stalo se tedy, že Prahládův hněv se postupně proměňoval v lásku k
Višnovi. Dokonce i ostatní asurové se váhavě přidávali, odkládali meče
a válečné sekery a skláněli se před oltářem – tolik je lákal
ušlechtilý příklad jejich krále. V říši asurů tak počal vládnout pokoj
a mír.

Zato v říši dévů, původně čisté a prozářené čirým světlem, se teď
rodily obavy a nepokoj:

„Višnu, velký Pane, zdá se, že nastal konec světa! Ti vášniví asurové
se teď všichni nakazili zbožností, přišlo to na ně jako prudký požár,
který nakonec smete jejich říši. Nedovol prosím, aby to pokračovalo
dál! Pokud tě budou všichni ti démoni milovat takovou silou, jaká je
jim při jejich prudkých povahách vlastní, zakrátko dosáhnou osvobození
a vymaní se z koloběhu životů. Jejich nebeské příbytky zůstanou
prázdné, obydlené jen věčně se točícím větrem. A jak potom dopadneme
my, dévové? Ztratíme své odvěké bojovné soupeře, náš klid a mír se
stane tak obvyklým, že už ho nikdo nebude potřebovat. Naše životy pak
přestanou mít smysl a jediné, co každému z nás zbude, je skončit svou
pouť vysvobozením z koloběhu životů. Jenže to není všechno, Pane! Co
lidé na zemi, jak ti dopadnou? Koho tam pak budou uctívat? Jak potom
rozeznají dobré od zlého, když všechno bude jen dobré? Vždyť tím padne
celý světový řád! A nakonec, co ty sám? Budeš tu vůbec zapotřebí? Jen
pomysli, k čemu je král, který se nemusí starat o říši!“

Taková a podobná slova zaznívala z říše dévů. Rodila se tam nejen ze
strachu z nebytí, který zaslepoval jejich kdysi pokojná a moudrá
srdce, ale také ze skryté lásky k asurům. Třebaže si to dévové nikdy
nechtěli sami připustit, měli své vášnivé soupeře vlastně rádi a báli
se, že je o ně Višnu připraví. Ten jim však přísně odpověděl:

„Dévové! Kam se poděla vaše moudrost? K jakým zhoubným závěrům jste to
ve svém strachu dospěli! To už mi vůbec nevěříte? Vždyť můj milovaný
Prahláda dělá to nejlepší na světě, směřuje k osvobození, je ochoten
vzdát se pro mě nakonec i sebe sama! Jak vás kdy mohlo napadnout, že z
toho, co je nejlepší na světě, může povstat cokoli špatného? Jak by
tím mohl padnout světový řád? A i kdyby se vám zdálo, že padl – tak
padne jen to, na čem lpíte a o co se sami bojíte, a všechno bude
správně dál! Dokonce ani já sám, kdybych tu už nikdy neměl být – co na
tom? Najdeme se spolu v dalším mém světě, a ten bude pro vás k
nerozeznání od tohoto. Já tam budu zase, vždycky ten samý, který jsem,
protože jiného není, vždyť na světě je jedno jediné Já. To si
pamatujte a věřte mi.“

Tím byli dévové uklidněni a jejich příbytky se opět zaplnily světlem.
Višnu se tedy vrátil k Prahládovi – v jeho říši mezitím opět uplynulo
bezpočet let – aby zjistil, jak Prahláda pokročil na své duchovní
cestě. Zaslechl, jak ho Prahláda volá, a jak jeho hlas proniká všemi
světy:

„Pane, ty, který jsi jako včela, sající sladký med z mého srdce, přijď
ke mně ještě blíž. Klaním se ti, Pane, nejhlouběji, jak mohu – zbav mě
tíhy tohoto světa, abych mohl být stále ve tvé slávě a blaženosti.
Velký Pane, slituj se a dej mi zapomenout, že jsem vtělená bytost, dej
mi okusit nektar tvé nesmrtelnosti.“

Jenže podobně jako neušetřil spravedlivý Višnu ustrašené dévy, tak ani
nepochválil roztouženého Prahládu:

„Prahládo, věřil jsem ti, že se mi bezvýhradně odevzdáš, ať pociťuješ
mou přítomnost či nikoli, ať je pro tebe sladká či bolestivá, ať víš
či nevíš, jak skončíš. To je ta pravá cesta lásky, a kdo to dokáže,
ten již k osvobození nepotřebuje nic dalšího. Ty však stále ještě
nedovedeš ustoupit ze své královské moci a slávy, cítíš se stále ještě
mým velkým uctívačem. Prahládo, tohle ti zatím k nesmrtelnosti
nestačí! Musíš teď sám pozorně pátrat, co ti překáží a čeho se musíš
vzdát.“

Prahláda se hluboce zamyslel a jeho duše byla teď tak tichá, jak to v
životě nikdy nepoznal. V jejích tajemných hlubinách pátral po tom, co
tu ještě zbývá, co mu brání navždy splynout se svým milovaným:

„Kdo je vlastně ten, který miluje? Určitě to není mé obrovské tělo
bojovného démona, to je teď tiché a spí. Není to ani nic, čím vidím,
slyším, hmatám, čichám a chutnám, to tu teď také nepřekáží. I mé
myšlenky už ustaly, všechna přání a touhy, všechny pocity a představy.
Co tu tedy ještě zbývá? Už tu není víc než vědomí, jediná myšlenka Já
jsem. Ale kde je teď můj milovaný?“

To už nebyl schopen najít sám, a tak se v sobě tiše modlil s důvěrou,
že se to stane samo:

„Klaním se tomu, kterým jsem odjakživa byl, v nejhlubší pokoře a úctě
se odevzdávám tomu, který sám ze sebe povstal a není nikým jiným než
sám sebou.“

To byla poslední Prahládova myšlenka, než vstoupil do nejhlubšího
samádhi. V tomto stavu pak prožil bez nejmenšího vyrušení další
bezpočet let, než Višnu usoudil, že je potřeba opět obnovit vesmírný
řád. Zatroubil proto na svou božskou lasturu tak mocně, až se hory
otřásly a oceány se vylily z břehů:

„Buď pozdraven Prahládo! Buď vítán zpátky v tomto světě. Po tom, co
jsi v sobě prožil, jsi teď za živa osvobozený. Splnili jsme oba své
sliby – já jsem pro tebe zemřel tak, jako ty jsi v sobě zemřel pro
mne, a přesto tu můžeme být oba dál – dokonce nejen jako jeden jediný,
ale jako dva zdánlivě samostatní. Dokud neskončí tvá říše, vládni v
ní dál svou mocnou paží všem asurům, ať opět pozvednou své hlavy a v
jejich srdcích ať opět vzplane odvěká vášeň, na kterou se dévové tolik
těší. Časem si všimneš, že je tu přece jen něco, co tu stále zbývá, a
co tě drží na světě, a pro co tě vždycky mohu probudit k životu zvukem
své božské lastury. Ale jednou se stane, že pomine i to, a pak už mou
lasturu nikdy neuslyšíš.“

Po těchto Višnových slovech se všechny nebeské bytosti nesmírně
zaradovaly a jejich překrásné písně chvály neměly konce.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.