Tři rádci


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

V jedné daleké zemi žil moudrý král, který příliš nevěřil šlechticům,
a tak si vybíral své rádce mezi prostými lidmi. Dal po celý život na
jejich rady a žil šťastným životem.
Jednou se mu však stalo neštěstí, kde byla každá rada drahá: zemřel mu
jediný syn, který se měl stát jeho nástupcem. Král pak chodil celé dny
jako tělo bez duše, až se nakonec přece jen odhodlal, že i tentokrát
se zeptá svých oblíbených rádců:
„Milí přátelé, jistě víte, co se v královském paláci stalo. Nejsem už
tím, kým jsem býval dřív, chybí mi kus duše a nevím, co si mám počít.
Zkuste mi prosím něco poradit! Vždycky jsem si vašich rad vážil a
tomu, kdo mi opravdu poradí, jsem ochoten odkázat svůj trůn.“
První se přihlásil zedník:
„Ctěný králi, já bych udělal to, co dělám vždycky. Když vidím dům a
někde ho kus chybí, tak se to přece musí zazdít! A stejně tomu bude i
s duší… tam, kde kus chybí, je třeba to něčím vyplnit – ať tedy Jeho
Veličenstvo pořádá zábavy, jezdí na lov, přijímá vyslance ze zámoří a
pilně se stará o dvorní dámy – a všechno bude zase v pořádku.“
To krále příliš nepovzbudilo, a tak se obrátil na krejčího. Ten řekl:
„Jasnosti, já bych udělal pravý opak. Totiž tak to také dělám vždycky:
přece když je v šatech díra, tak se musí zašít, dát oba konce k sobě a
stáhnout to! S Vaší královskou duší to bude jistě podobné – musíte se
chovat tak, jakoby se nic nestalo, jakoby vám nikdy nic nechybělo – a
ne všude ukazovat, co máte kde děravého! Když to vydržíte, každý si
pak bude říkat, jaký jste šťastný člověk, a nakonec tomu uvěříte i vy
sám.“
Král byl však ještě mrzutější. Byl to upřímný člověk a kdyby musel
něco předstírat, to by ho zarmoutilo ještě víc. S poslední nadějí, že
se něco dozví, se tedy obrátil na zahradníka. Ten ale mlčel a nic
neříkal. Pokynul mu tedy, ať také něco řekne. Konečně zahradník začal:
„Milý králi, já toho moc neumím. Stejně jako moji přátelé bych musel
dělat to, co dělám vždycky, na co jsem v životě zvyklý. Co bych tedy
udělal? Nechal bych to zarůst!
Já jsem na zahradě jenom od toho, abych okopával a zaléval – ale jak
pěkně mi to vyroste, v to mohu jenom doufat, to už je vůle Boží. Proto
bych ti radil, můj milý králi, abys neztrácel naději a v důvěře čekal,
třeba i tobě má vyrůst v duši něco krásného.“
Dál už toho o králi mnoho nevíme. Snad jenom to, že v té zemi pak po
mnoho let vládli zahradníci. Byla to šťastná doba a země tenkrát
vzkvétala.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.