TUREK NA MOSTĚ


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Psala se padesátá léta a byl krásný jarní den, všechno kvetlo a já
jsem se držel za ruku dědečka, jak jsme šli po Karlově mostě. Tenkrát
to byl ještě docela obyčejný most jako ostatní a občas po něm přejelo
auto, většinou černé s velkým kufrem vzadu, na kterém se vozilo i
rezervní kolo. Když se rozptýlil dým a prach, bylo zase slunečné jaro
a v dálce na letenském kopci se na Prahu mračila kamenná Stalinova
tvář z obrovského pomníku. I na tu dálku, až z Karlova mostu, mu byly
dobře vidět tlusté kníry.
Šli jsme po mostě, tedy dědeček šel, zatímco já jsem se nechal táhnout
více méně pozadu, protože jsem si to všechno prohlížel, hlavně sochy
na obrubě mostu, a na to byl i dědečkův krok penzisty příliš rychlý.
Dědeček chodil tenkrát v klobouku, skoro všichni pánové tenkrát
chodili v klobouku a taky v kabátě, byla to spousta tváří pod různými
klobouky, ustaraných, uspěchaných, cílevědomě kamsi směřujících,
stažených křečí „stihnout to.“ Protože „stihnout to“ znamenalo přežít,
a přežít zase znamenalo smět jít po témže mostě i zítra. Kam? Přece
tam, a pak zase tam, a za rok kam …? patrně tamtéž. Jenže dneska už
to má většina z těch pánů asi odbyté a nikoho ani nenapadne, kam
tenkrát tolik spěchali, a taky už skoro nikdo nenosí klobouk.
Jenomže pro malého kluka bylo všechno ještě nové, hlavně ty sochy,
ačkoli samy už pamatovaly pár set let. Když už jsme došli skoro až na
konec mostu, zaujalo mě tam složité sousoší, kde stál Turek v turbanu
vedle zamřížovaného výklenku, ve kterém byli uvězněni nějací lidé. Ta
tvář s knírem, ta mi byla nějak povědomá, a tak jsem zatahal dědečka
za rukáv:
„Dědečku, tohle je taky soudruh Stalin?“
Dědeček se lekl, pak se opatrně rozhlédl kolem sebe, jestli nás někdo
neposlouchá, na to byl zvyklý ještě z války, polkl naprázdno a tiše
odpověděl:
„Ne, to je přece Turek, podívej, jakou má zahnutou šavli.“
„A co tam dělají ti svatí úplně nahoře?“
„Milosrdné skutky. Oni vykupují ty zajaté otroky, co je hlídá ten
Turek. Pošlou mu peníze a on je pak pustí.“
„A co mu udělali, že je tam zavřel?“
„Chtěli po něm, aby už nebyl pohan.“
„A dědečku, co je to pohan?“
„To je ten, kdo nemá rád našeho Pánaboha a věří na jiného.“
„Jako třeba soudruh Stalin?“
„Psst… ten nevěřil vůbec na nic. Ten byl materialista.“
„A taky zavíral za mříže, jako tenhle pohan?“
„Tiše, tiše, … hele, Péťo, támhle stojí lepší socha, kníže Bruncvík.
Ten drží v ruce kouzelný meč, a tím jednou padnou všechny hlavy
nepřátel země České. Těch bude! Pojď se tam podívat, vysadím tě na
obrubu.“
„A ti nepřátelé, to byli také pohané? A co nám udělali…?“
A pak jsme šli po mostě dál, a moje otázky neměly konce, protože svět
byl nový a hodně popletený. A kolem nás zase míjeli ti pánové v
kloboucích, a ty vůbec nenapadlo starat se o Turka a nějaké pohany,
pro ně už byl svět známý a šedivý a jaksi „čím dál tím stejný“. Jenže
ve mně to přece jen zůstalo: Kdo to vlastně byli, ti pohané? Takové
divné slovo… A na co vlastně věřili? Tenkrát jsem si slíbil, že až
budu veliký a nějakého pohana potkám, že se ho určitě zeptám.
Nenapadlo mě tenkrát, jak pěkně se mi to splní.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.