Ušlechtilé palivo


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Tak slyšel jsem… Znáte tuhle buddhistickou pohádku? Je sice přes dva
tisíce let stará, ale povíme si ji, jako by se stala dneska:
Mnichové, řekněme… že k vám zkrátka přijde človíček, a říká, že už
se to na světě nedá vydržet, že ho včera děsně brala depka a dneska ho
zas málem klepla pepka, a že se tedy nakonec dá na ten buddhismus, ať
to stojí, co to stojí, ale hlavně honem. Chvíli ještě postává před
místním buddhistickým autosalónem, zvědavě nahlíží přes výkladní
skříň, co asi bude opravdu tam vzadu za těmi nablýskanými modely, až
to nevydrží a odváží se dovnitř. Hned se ho ujme sám pan vedoucí:
„Tak si prosím u nás račte vybrat, máme tu malý vůz a velký vůz,
pravda, je to obojí po renovaci, stihli jsme je sice naleštit, ale
žádná záruka se neposkytuje – „berte jak je,“ vidíte, je tu cedulka
„TAKE AS IS“, ale s tím už se u nás musíte smířit! Jsme ze zásady
poctivá firma a tak nikomu neslibujeme nic navíc.“
Ten človíček se zamyslí, pak vzdychne, pak se ještě jednou hluboce
zamyslí, pak znovu vzdychne, pak se na deset minut docela odmlčí a
nakonec vyhrkne:
„Tak já bych ten… malý vůz. To mi stačí. Koho bych v tom ostatně
vozil? Ale to mě zajímá – na co to vlastně jezdí? Ne snad, že bych teď
měl zrovna na rozdávání…“
„Ale jistě, podívejte se, pane. Tady prosím, na zadním skle. Vidíte?
Tady jsme vám umístili nápis „I HAVE KARMA IN MY TANK“ – „jezdím na
karmu“. To aby každý viděl, na co teď budete jezdit. Zkrátka budete
pálit vaši milou karmu, co jste si v tomhle životě či v minulých
životech nadrobil. Jistě už chcete mít od toho všeho pokoj, nejlépe
navždy, že? Dokonce předpokládám, že se už nikdy nehodláte vtělit,
nemýlím se? Vidíte, a tahle úporná touha až za hrob, aby vás už nikdy
nic nebolelo, abyste už nikdy neměl pocit nedostatku – to teď bude
vaším palivem. Co tomu říkáte? Skvělé útočiště! Už nikdy žádná
bouračka, dojet pěkně do cíle a dál už ani metr! Přeji vám tedy
šťastnou cestu do nirvány.“
A tak ten začínající buddhista poprvé vyjede z garáže, zkouší šlapat
na plyn, točit volantem a statečně pálí tu svou karmu. Je to sice
nejhrubší palivo, myslet zatím jenom na sebe, na tu svoji vytouženou
nirvánu, ale přesto mu to stačí aspoň na vyjetí z nejhoršího bláta.
Jenomže, jak všichni víme, sám Buddha přiznává, že každá touha v sobě
skrývá utrpení, nevyjímaje tedy ani touhu po nebytí, takže s tímhle
palivem nikdo zas tak daleko nedojede.
Ale náš mezitím trochu pokročilý buddhista přece jen už umí jezdit.
Hlavně se přestal bát všech cizích aut, dokonce i těch, co projedou
tak nebezpečně blízko okolo něho. A tak tedy poprvé přijme riziko
nehody, smíří se s tím, že ani zelená karta, ani plné ručení s
bonusem, ba ani vysoká životní pojistka na tento život, dokonce ani na
příští životy mu nepodrží volant, aby nenarazil do někoho jiného a
neublížil mu. Učí se tedy žít s nedokonalostí, přijmout bolest,
připustit riziko bouračky v práci či ve vztazích, jenom ho sám
zbytečně nezvětšovat.
S tím tedy jezdí, učí se řídit ohleduplně, koukat pozorně kolem sebe a
do nikoho nevrazit, zkrátka jezdit tak, aby sám nikomu nepřekážel a
všecko v životě běželo hladce a plynule. Když se přitom ohlédne na
zadní sklo, překvapeně zjistí, že mu někdo vyměnil nadpis – „I HAVE
ATTENTION IN MY TANK“, „jezdím na pozornost“. Vida, to se to najednou
jezdí, ta krása, ta lehkost, ta elegance! Jaképak další životy, vždyť
to jezdí právě teď, tak jaképak potom!
A tak si pěkně jezdí po světě na to lepší palivo, až se po nějaké době
o sebe přestane bát ještě víc a odváží se úplně dát nohu z plynu a
vyřadit rychlost. Poprvé zažije ten báječný pocit, to úžasné svezení
jen tak na neutrál. Ono to dokáže jet úplně samo! Ihned se mu to moc
zalíbí a postupně to vylepšuje: nejdřív z malého kopečku, pak z
velkého kopce, nakonec z hor. Z alpského průsmyku až k moři, a úplně
zdarma! A to úžasné ticho, když pořád neřve ten motor! To jsem přece
pořád hledal, to je ono!
A když se ohlédne na zadní sklo, nestačí se divit svým očím. Nejspíš
přišli v noci ze servisu a vyměnili mu auto. Je tam teď nový nápis „I
HAVE FREEDOM IN MY TANK“ – „jezdím na svobodu“. Teď už je z něj
buddhista pokročilý. Super nové palivo, lehoučké jako prázdno a tiché
jako vánek. S tím už jistě půjde dojet až k cíli.
Konečně tedy dojede až k moři. Tam se jeho vůz zastaví a dál nic. NIC!
Kam se podívá, všude před ním je spousta báječné svobody, kam všude by
se dalo dojet, kam všude by ještě mohl… Mohl? Jistě, ale vždyť už
nemusí! Není důvod… Skončeno putování, není již dalšího… Nebo snad
ještě ne?
Postává tam s rukama v kapsách a netuší, co dál. Sám už sice na ničem
nezávisí, kdepak je strach a úzkost, kdepak jsou minulé či budoucí
životy, ale také ho už nic netáhne, aby kamkoli pokračoval. Je tohle
skutečný konec? I svoboda, tak ušlechtilé palivo, přece jenom jednou
dojde, a nejspíš se to stalo právě teď.
A tak se tam opírá o svodidlo, mhouří oči proti slunci, bubnuje prsty
na prázdný kanystr, píská si skrz zuby, počítá mraky na obzoru a
připadá mu víc než jasné, že teď už opravdu dojel na konečnou.
Až zahlédne nějakého popletu, který si spletl ukazatel a chce najet na
dálnici v protisměru. Skočí za volant, v tu chvíli zapomene na tu svou
prázdnou nádrž a vyrazí za ním, aby ho zadržel.
Zázrak – motor se rozburácí, gumy zavyjí, ono to táhne ještě o moc
lépe než předtím! Ta prázdnota má v sobě ještě neuvěřitelnou spoustu
energie, jen když dostane směr…
Od té doby už jezdí jenom na tohle ušlechtilé palivo:
„I HAVE LOVE IN MY TANK!“
A to je konec buddhistické pohádky. Potěšeni odcházeli mniši.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.