ZAPOMENUTÝ DENÍK


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Následující čtyři soukromé dopisy sestry Alžběty C. byly později
vlepeny do jediného sešitku tak, aby tvořily malý deníček.
Milý Ježíšku,
víš, že už jsem s Tebou tři roky v klášteře? Můj noviciát už zítra
končí. Jak jsem byla tenkrát ráda, že mohu nadobro odejít ze světa
hříchu a zasvětit svůj život jen Tobě! Ale pak následovaly dny, týdny
a měsíce čekání, že ke mně konečně přijdeš, a mé srdce bylo tak
horoucí a tak otevřené jen pro Tebe! Jenže Ty jsi stále nepřicházel…
Představ si ale, včera – to Ti musím povědět – to se mezi námi určitě
něco stalo. Nedovedu si to ale vůbec vysvětlit! Klečela jsem zase v
kapli. Všechny sestřičky už mezitím odběhly, a já jsem tam zůstala
opuštěná na těch studených dlaždicích a už jsem se nadobro smířila s
tím, že ať dělám co dělám, stejně sama ničeho nedosáhnu, protože
všechny moje dobré skutky – a jak jsem se snažila o všechnu tu čistotu
– dokáže pošpinit jediná myšlenka, a to jak právě mně se to krásně
povedlo!
Ani jsem se neodvažovala pomyslet, že bych já, obyčejná novicka, si od
Tebe kdy zasloužila nějakou zvláštní milost. A v tom se to stalo – Ty
jsi na mne pohlédl z kříže!
Tu Tvou nevýslovnou něhu a láskyplné pochopení mé slabosti chovám od
té chvíle ve svém srdci a stále se k ní vracím. Už Ti opravdu věřím a
budu pilně pokračovat dál. Jenom se na mě nezlob, že jsem taková
netrpělivá.
Tvá milující Alžběta
Můj drahý Ježíši,
vzpomeneš si, že už je to pět let, co jsme tady spolu? Někdy to jsou
opravdu pěkné chvíle v té naší klášterní zahradě, když jdu s těžkou
konví po cestičce, posypané bílým pískem a drobnými oblázky, a
vzpomínám přitom, jak jsi to kdysi říkal o té práci na vinici.
Jistě, nehodná jsem Tvá služebnice, ale víš, že právě z toho mám teď
radost? Pravda, práce je to marná, přijde zase podzim a všechno nám tu
uschne a zvadne, přesto Ty jistě sám dobře vidíš, jaká je to teď krása
a velebnost – sametové růže se láskyplně vinou po mramorovém altánku,
u potůčku jsme zasadili něžné bělostné lilie a u vchodu do chrámu teď
hlídají vztyčené rudé mečíky. Musíme se přece spolu těšit z krásných
věcí a od těch hříšných se vědomě odvrátit a jenom je odpouštět
druhým! Tedy aspoň naše matka představená to tak vždycky říká a tváří
se u toho přísně.
Ale to ti musím povědět, i když Ty to stejně všecko vždycky víš dřív
než já: Když jsem šla okolo jezírka – pamatuješ, okolo toho, jak jsme
tam na jaře spolu sázeli ty lekníny – tak jsem jen tak přes rameno
pohlédla na hladinu, a spatřila, jak se tam v záblescích večrního
slunce třpytí Tvoje svatá tvář! Ale představ si, vůbec nebyla
utrápená, jako se to všude maluje, Ty jsi se na mě usmíval! Tak
sladce, a já byla tak šťastná!
Vzpomínám si teď, jak za jednou přišel za tatínkem do krámku jakýsi
starý rabín a objevil tam zaprášené housle. Zkusil na ně na chviličku
zahrát, a v té chvíli se na jeho tváři objevil právě ten Tvůj úsměv!
Byla to radost člověka, který konečně našel to, na co celý život
čekal. A já jsem tak šťastná, že stejně tak jsme se našli i my!
Víš, bylo to mezi námi jenom na chviličku, ale já teď dobře vím, že je
to tak věčně. Budu se na Tebe odteďka taky tak pořád usmívat a budeme
spolu stále chodit ruku v ruce.
A k tomu Ti slibuji, že letos už nezapomenu dát na zimu do sklepa ty
cibulky, a taky že už nikdy nebudu zasněně koukat na rybníček a couvat
s plnou konví do skleníku! Vždyť Ty jsi dobře věděl, že ty skleněné
dveře byly zavřené, to jen já se včas neotočila…
Tvoje starostlivá Alžběta
Můj milovaný Ježíši,
po sedmi letech už oba jistě víme své. Tolik se máme rádi, a přitom je
nám nejlépe, když spolu jenom mlčíme… Viď, že to není tím, že bychom
už měli jeden druhého dost? Ty přece víš o každém mém kroku a já zase
jen pozorně čekám, kam si budeš přát, abych zrovna šla…
Ale to ticho, to někdy bývá až zázračné. Někdy je okolo nás a jindy
zase mezi námi. Pak je zase pro změnu úplně v nás a dokonce se stává,
že jsme to my sami! Možná, že to tajemství bude v tom tichu. Nedivila
bych se tomu, ale stejně mi to nikdo v klášteře nevysvětlí.
Vidíš, ten náš klášter, o tom Ti taky musím napsat. Musel jsi být u
toho, jak u nás nedávno hořelo. Byly jsme zrovna na modlitbách v
kapli, všechny sestřičky. Muselo to začít hořet někde v kuchyni,
nejspíš vypadlo něco žhavého ze sporáku do smetí. Všude po chodbách se
valil kouř a praskaly plameny, jenom naší kaple se zatím nedotkly.
Milé sestřičky se shlukly do jediného houfu a jedna přes druhou
volaly, že Ježíš o nás ví a že přijde a jistě nás zachrání. Co jsi
tomu tenkrát říkal, bál ses o nás? Určitě ses musel bát!
Ale já jsem to o Tobě věděla, já jsem to cítila, tak jako se o mě bála
maminka, když jsem začala chodit pozdě domů. Tušila jsem, že je to
všechno jinak, než sestřičky věří, sice jenom o kousek, ale jinak!
To už pomalu začal pronikat kouř i do kaple a sestřičky překotně
drmolily modlitby a některé už plakaly a prosebně vzhlížely ke Tvé
milované tváři.
A pak se to se mnou stalo, už jsem to nevydržela. Vyskočila jsem,
strhla jsem z oltáře Tvůj obraz, přitiskla si ho na prsa a zakřičela
jsem vší silou svého slabého hlasu:
„Tady je přece Ježíš, tady je živý Kristus, právě teď vás volá, musíte
ho následovat, věřte mi! Vždyť vám říká, já jsem cesta, rychle běžte
za mnou, ještě máme čas.“
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale úžasně lehce jsem otevírala
jedny těžké dveře za druhými, v hustém kouři a v temnotě noci,
ozařované pouze mihotajícími plameny.
„Do jezírka,“ volala jsem, „naskákejte do jezírka, nic se vám
nestane.“
Tak jsme přežily noc v jezírku uprostřed klášterní zahrady, prochladlé
a vyčerpané, ale vděčné a chválící neustále Tvoje jméno.
Vidíš, jak jsem byla opovážlivá, umanout si jednat za Tebe, ale jak se
mi zdá, tak mi ani odpouštět nebudeš. Vždyť my dva se tolik známe… a
já jsem ráda, že za Tebe mohu konečně taky něco udělat. Ta moje
popálená ruka už sice nikdy pěkná nebude, ale Tobě se jistě líbím
pořád a druhým ji podávat nebudu.
Tvoje statečná Alžběta
Můj věrný příteli,
tak je teď ze mě matka představená. To je nadělení, po pouhých devíti
letech v hábitu! Vzalo to všechno rychlý spád. Ten Tvůj obraz byl
nakonec jediný, co nám tu po tom požáru zbylo z klášterní výzdoby.
Sestřičky se k němu upnuly, začaly ho oslavovat, a do kláštera se nám
začaly hrnout davy poutníků. Zázrak! Prý jsme se musely dostat ven
mnoha zamčenými dveřmi – ten svazek klíčů se totiž našel viset až u
brány…
Taky zázračná uzdravení na sebe nedala dlouho čekat, tedy kromě té mé
popálené ruky, ale o té víme oba své. Díky nim se rychle plnila
kasička a do zimy už byl klášter pod novou střechou – to se opravdu
hodilo. Díky Tobě, Pane, jak tady říkáme. Doufám, že ti to nevadí.
Pak přišla na řadu všelijaká ta svědectví a šušká se, že mě za to prý
čeká svatořečení. Samozřejmě až po smrti, a tak už se leckdo venku
těší, až natáhnu bačkory, že to pak bude veliká sláva. Inu dobrá, ke
chvále Kristově, Tvá pokorná služebnice Alžběta. Ale Ty víš, jak to
všecko bylo, a necháme je přitom, co říkáš?
Jak sis jistě všiml, díky všem těm zázrakům a celé té slávě mám teď v
klášteře svobodu a můžu si tu více méně říkat, co chci. Oni už se rádi
postarají, aby se to vždycky vyložilo tak, aby to tam venku za
klášterní branou nikomu neskřípalo. To víš, pověst je tam přednější.
Ale nijak toho nezneužívám, taky nakonec proč? Věčné štěstí jsme už
spolu našli, sice bych nikdy v životě nevěřila, jak prostá je to věc,
ale stačí mě to naplňovat natolik, že už toho moc dalšího nepotřebuji.
Co ještě většího by mi kdo mohl dát? A tak jenom občas udělám některé
sestřičce drobnou radost a ony ke mně zase chodí se svými bolístkami –
vždyť přece pamatuješ, jak jsem sama začínala!
Možná tedy, že svatá přece jen budu. Nebo raději ne? Když si to,
miláčku, přeješ, tak jim tedy vyhovíme. Ale jenom trochu, aby to tam
venku prošlo, moc dokonalosti už škodí. To by šlo, ne?
A taky mi každý závidí, jak mě máš rád. Ale když se jim občas přiznám,
že o nikom takovém vlastně vůbec nevím – že tu zůstala pouze naše
láska, ve které jsme se beze zbytku poznali, a která se tak navždy
naplnila – tak si to honem zapisují a utíkají z toho tam ven udělat
knihu. A když jim říkám, aby to raději sami zkusili a následovali Tě,
tak najednou musí honem domů.
Nějak se to všecko ve mně spojilo, co bylo uvnitř a venku, nahoře a
dole, kdysi nebo dneska – všechno to jsme teď my dva, všude se
potkáváme, všude se nalézáme – vždyť spočíváme ve věčnosti.
Ruku v ruce jsme spolu obešli celý náš svět, abychom zase stáli tam,
odkud jsme vyšli. Ptáš se mě, zda to celé nebyla jen milostná hra?
Zrovna Ty se ptáš! To už si nevzpomínáš, kdo mě v té kapli první
okouzlil svým pohledem? To mi trvalo ze všeho nejdéle, než jsem Tě v
tom pochopila… A víš, jak ráda bych dneska udělala totéž, kdybys tam
dole na těch dlaždicích klečel Ty? Ano, ano, už se na mě zase tak
usmíváš, takového Tě mám nejraději.
Občas si připadám, jako když se stromu spadne chomáč suchého
podzimního listí a poletuje si vzduchem sem a zase tam. Jsem to já,
nejsem to já, jsi to Ty, nejsi to Ty? Tam a zase nazpátek, všechny
směry jsou správně, všude je svoboda bez hranic.
Opravdu už teď nepoznám, zda se sama vznáším a poletuji vstříc větru,
nebo zda je to vítr, kdo mě objímá a láskyplně krouží se mnou – tak,
jako to bylo kdysi a jak to bude po všechny věky.
Tvoje věrná Alžběta


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.