ZVÍŘÁTKA SVATÉHO FRANTIŠKA


Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Jednou se potkali na louce šedivý králíček s dlouhými oušky a malá
bílá ovečka se zvonečkem na krku.
„Jak můžeš nosit ten zvoneček?“ divil se králík. „Vždyť se tím
prozradíš!“
„A komu?“
„Přece vlkovi! To nevíš, že vlci žerou ovečky?“
„Říkali to…“ lekla se ovečka. „Jeden hrozný zubatý vlk tu prý zrovna
obchází…“
Jenže pak si hned vzpomněla na způsobné ovčí vychování:
„Když ale u nás nosí zvoneček všichni. Každý beránek a každá ovečka. A
jak dělají něco všichni, tak to zkrátka musí být správně!“
„Aby si ten vlk mohl mezi vámi pěkně vybrat,“ odsekl králík a sedl si
na bobeček. Svěsil ouška a o čemsi úporně přemýšlel. Ovečka sledovala,
jak za každou myšlenku se mu pohnul čumáček nahoru a pak zase dolů.
Když už těch králičích myšlenek bylo moc, ovečce ho začalo být líto:
„Ty vypadáš, že tě něco pořád trápí“, řekla tiše.
„To víš, že trápí,“ otočil se na ni králík a prohlížel si ji pravým
okem. Každý správný králík se totiž musí dívat stranou, protože vidí
každým okem něco jiného. Žádný králík také nikdy neběhá přímo, ale
kličkuje: když už je to podle jednoho oka příliš stranou, změní na
místě směr a běží zase chvíli podle druhého.
„Liššška,“ šeptal ustrašeně králík ovečce, aby ho nikdo jiný neslyšel.
„Víš ty vůbec, jak nenápadně se umí plížit? A jak zákeřně dokáže
skočit? Naši tetičku to stálo ocásek, a pak nám to doma v noře všechno
povídala. Lišššky jsou strašššné!“
„Tak proč běháš v noci sám po louce?“ divila se ovečka. „Máš se pěkně
držet doma u ostatních králíků. To ty vážně nevíš?“
„Ale kdepak,“ vysvětloval jí králík. „Podívej: V osm hodin večer
začínám s jetelem. V devět si dám pampelišku. O půlnoci to zapiji
kapkou rosy – na zdraví – a kolem třetí přijde na řadu šťavnatá
travička na pasece. Nakonec – zívnul – k ránu se okouše trocha hořké
kůry, aby do večera vytrávilo. Taky je to dobré na zuby,“ zasmál se a
předvedl dva svítivě bílé králičí řezáky.
„Samozřejmě,“ pokračoval ve výkladu, „každý z nás králíků má svůj
vlastní rozvrh. Ten pravidelně měníme a hlavně tajíme – ztišil hlas –
před liššškou…“
„Stejně si tě ale jednou najde, tak už to na světě chodí.“
„A tebe vlk,“ dodal králík. Dívali se jeden na druhého a bylo jim
smutno.
Konečně začala ovečka: „Víš, milý králíku, musíme s tím něco udělat.
Jenže… když mě nic nenapadá. Nás ovečky totiž většinou vůbec nic
nenapadá,“ omlouvala se.
„Zato mě ano!“ vyskočil králík, až mu ouška poskočila. Jenže… já se
to bojím říkat. Je to strašššně odvážné.“
„Tak mi to pošeptej,“ dodala mu odvahu ovečka. „Oba už se přece tolik
bát nebudeme.“
„Dobře, tak poslouchej: naučíme se oba jejich způsobům. Ty se naučíš
vlčím způsobům a já se naučím liščím způsobům. A pak se jim oba
vysmějeme.“
„Že mě to nenapadlo. A taky se naučíme kousat!“
„Hlavně být strašššný, ovečko.“
To se jim oběma ohromně zalíbilo a tak se rozhodli, že se to hned
začnou učit.
Vydali se spolu polní cestou. Ovečka se rozhodla, že se zatím naučí
vrčet jako vlk, zatímco králík si vybral liščí plížení. Tak se do toho
zabrali, že si vůbec nevšimli, kam jdou. Potkat je v tu chvíli vlk
nebo liška, byl by s nimi amen. Jenže měli štěstí. Proti nim šel
jakýsi člověk v hnědé kutně s kapucí a bosýma nohama šlapal na oblázky
a mateřídoušku. Přitom dával pozor, aby náhodou nešlápl na broučka
nebo na včelu. Byl to svatý František. Ten vždycky říkával, že jeho
bratrem je slunce a jeho sestrou měsíc. Jenže tou dobou slunce právě
zapadlo, zatímco měsíc ještě nevyšel, a tak si hledal po světě další
přátele. Už z dálky mu bylo nápadné, co ta dvě zvířátka na té cestě
provádějí.
„Pohleďme, jaká to bída,“ říkal si pro sebe. „Pravda, která ovce bečí
moudře… ale tohle jsem ještě v životě neslyšel. A k tomu ten
králík… Vždyť místo aby vesele hopsal, tak zametá cestu jako
smetáček!“ Kroutil přitom nedůvěřivě hlavou, než došel až k nim. Pak
se vzpamatoval, rozpřáhl ruce a pozdravil je:
„Pokoj s vámi, přátelé moji. Smím se vás zeptat, čím se tu zabýváte?“
„My se tu učíme strašššným způsobům. Tak například já jsem teď
liššška. Podívej, jak už se umím plížit! A to jsem prosím dokázal za
pouhou chvíli!“
„Ale maestro, nejsou oni náhodou králík? Takový skvělý akrobat, vždyť
jak oni by dovedli hopsat a kličkovat, nota bene panáčkovat, tleskal
by jim celý les, snad by se nesnížili napodobovat liščí způsoby?“
„Když ale já musím být strašššný. A musím a musím. To je moje věc!“ A
dupl si k tomu zadní nohou, jak to králíci umějí.
Svatý František nevěděl, jestli se má v tu chvíli smát nebo plakat.
Obrátil se ještě k ovečce:
„A tady prosím, signorita, krásná jak obrázek, se zlatým zvonečkem pod
krkem, vždyť ona by mohla do ovčí opery, žádný sbor, rovnou sólo,
prima donna! Jenomže – ráčejí zdvořile prominout – to vlčí vrčení, na
to nemají rozsah. To není žádné bel canto, to by vaše ovčí publikum
nepřežilo, rychle by od vás uteklo!“
„To nééé, to právě nééé, když já chci být mezi svými, v bééé – bééé –
bééézpéčí…“, rozplakala se ovečka.
„Konečně, tomu říkám čistá nota,“ poznamenal s úlevou svatý František
a usedl na mez. „Klasické béé moll,“ dodal a byl rád, že může konečně
někoho pochválit.
Přesto si všiml, že ho Bůh napomíná, aby byl pokornější. Proto raději
změnil tón a pokračoval měkkým, hřejivým hlasem:
„Přátelé zvířátka, vždyť my všichni jsme Boží tvorové a jen On nám
rozdělil, jak budeme vypadat. Copak to jde jinak? Ty jsi bratr
králíček a ty jsi sestra ovečka, a já jsem zase bratr František.“
Aniž pozoroval, jak se to stalo, každé zvířátko mu vklouzlo pod jednu
ruku a nechalo se od něj hladit. Seděli tak spolu na suché mezi v
tichém podvečeru a bylo jim všem moc dobře.
Po nějaké chvíli se králík osmělil:
„Bratříčku Františku, a ty se nebojíš lišek?“
„Ani vlků?“ přidala se ovečka.
„Nebojím. Dokonce ani když se převléknou za nás, za lidi.“
Zvířátka byla zase chvíli potichu, než se ozvala ovečka:
„A bratříčku Františku, co kdybychom se raději místo vlčích a liščích
způsobů naučili ten tvůj? My tě máme moc rádi. Naučíš nás klečet a
modlit se v kapli, a lišky a vlci budou pěkně stát za dveřmi.“
„Tam se můžou klidně olizovat,“ dodal králík.
„Přátelé,“ zamračil se svatý František, ale jen tak na oko. „Vzpomeňte
si, jak jste dopadli s vlčími a liščími způsoby. A teď si pro změnu
zase vzpomenete napodobovat lidské. To by z vás náš milý Pán Bůh
radost neměl! Za všechnu tu námahu, že vás stvořil? To by mu jinak
stačilo pět dní spát a pak nahonem udělat jen Adama!“
Přitom si ale všiml, že se Pánu Bohu nezdá, jak to s tím kázáním zase
přehání, a že místo hlazení zvířátek jen rozhazuje rukama. Opatrně to
napravil, králík a ovečka se k němu zase přitulili a byli potichu.
Svatý František zavřel oči a tiše se usmíval. Všichni byli rádi, že
jsou spolu, a nic jiného si nepřáli.
Po chvíli opět promluvil:
„Přátelé, právě si nás tu všiml náš milý Pán Bůh, jak tu spolu pěkně
sedíme. Protože nás má moc rád, svěřil mi jedno velké tajemství: Jak
se nebát ani lišky, ani vlka, ani ničeho ještě hroznějšího.“
„A jaké je to tajemství?“
„To vám nesmím prozradit. Říkal jsem přece, že je to velké tajemství.
Tak velké, že je sám dokonce ani celé neznám.“
„To se budeme dál bát vlků a lišek?“
„Kdepak. To tajemství je díky Bohu tak veliké, že se nezmenší, když
vám z něj každému prozradím maličký kousek. Právě ten, jaký je váš
vlastní způsob.“
„Můj, ovčí?“
„A můj, králičí?“
Svatý František pokýval slavnostně hlavou:
„Jistě, jen pozorně poslouchejte, co každému z vás Pán Bůh vzkazuje.“
Nejdřív se naklonil k ovečce, odhrnul jí ouško a zašeptal tiše:
„Být pořád v Jeho náručí“.
Pak se naklonil ke králíčkovi a ještě tišeji zašeptal:
„Být pořád v Jeho náručí.“
Chvíli spolu ještě seděli a obě zvířátka se to učila potichu nazpaměť.
Pak si všichni řekli „S Pánem Bohem“ a šli každý svou cestou.
„Zítra si vás přijdu oba vyzkoušet,“ volal za nimi z dálky Svatý
František.
Přišla noc a králík se vydal na pastvu. „Být pořád v Jeho náručí…“
opakoval si. „Být pořád…“
Ta Jeho náruč, ta musí být ale obrovská… Nastražil uši a
zaposlouchal se do nočního ticha. Kousek před sebou slyšel šelestit
brouka a v houští cvrkal cvrček. Opatrně kousek odhopkal, ukousl
pampelišku a zase se zaposlouchal. „V Jeho náručí…“ Ta bude asi
sahat ještě dál. Zaposlouchal se znovu a všiml si, jak v dálce hučí
řeka. Ale Jeho náruč bude jistě ještě větší… Zase ukousl pampelišku
a nastražil uši. Odkudsi zdálky zaslechl nesmírně tichý svistivý zvuk,
jak se zvolna přibližuje. Sova! Několika skoky byl v bezpečném křoví.
Když sova přelétla, vydal se na jetel. „Být pořád v Jeho náručí…“
Jak převeliká je to náruč! Zase nastražil uši a poslouchal, co všechno
se v té nezměrné Boží náruči skrývá, aby mu ani nejslabší šelest
neunikl. Na to je už od Božího stvoření každý králík rozený mistr.
Proto není divu, že se mu to ohromně zalíbilo. Ta obrovská dálka, ta
svoboda neomezených možností… Co všechno se dá zaslechnout! K ránu,
uprostřed paseky, už ani nevěděl, jak daleko vlastně slyší. „Být pořád
v Jeho náručí…“ Dokonce i naslouchání už mu šlo samo, jakoby mu
někdo pomáhal. Tak velkou získal důvěru. Ani mu nepřišlo zvláštní, že
zapraskalo jehličí a mezi stromy se mihl stín. Jakoby už předem věděl,
že tam musí být…. Liššška! Několika dlouhými skoky se okamžitě
ztratil. Liška zavětřila, odfrkla a vydala se po jiné stopě.
„Být pořád v Jeho náručí…“ opakoval si vesele králík, když s úsvitem
hopkal do své nory. Opravdu je ta Jeho náruč bezpečná, jen se na ni
nesmí zapomínat. Patří do ní přece i sovy a lišky. Jen si jí stále
celé pozorně všímat… a to my králíci přece snadno dokážeme. A
spokojeně usnul.
Mezitím se vrátila ovečka ke svému stádu. „Být pořád v Jeho náručí…“
opakovala si. Byla to stejná slova jako ta, co si je opakoval králík,
jen o tom nevěděla. „Být pořád…“ Ale kde ta náruč je? Tady, kde ona
stojí? Nezdálo se. Bloudila okolo stáda a smutně zvonila zvonečkem.
Když už to trvalo dlouho, všiml si jí jeden pěkný bílý beránek:
„Copak to pořád hledáš, že jsi tak smutná?“
„Vlastně nic“, odpověděla ovečka. „Mám jen za úkol být pořád v Jeho
náručí…“
„Řešit sama úkol je moc těžká věc, to ví přece každý beránek. To nám
nikdy nešlo. Ale pojď sem mezi nás. I když tu třeba nic nenajdeš,
aspoň ti tu mezi námi nebude smutno.“
Ovečka pokývala hlavou, až se jí rozezněl zvoneček. Pomalým krokem se
vmísila mezi stádo.
Po chvíli jí připadalo, že ji něco hladí. Že by konečně ta Jeho náruč?
Ohlédla se. Ne, to se jen přitiskla k jiné ovečce. Ale pak to přišlo
znovu. Takový krásný pocit, že je s někým spolu. To se ale jenom
přitiskla k jinému beránkovi. Začalo se jí to líbit, a tak pokračovala
až doprostřed stáda. Tam to bylo právě ono!
Ze všech stran cítila, jak se k ní někdo tiskne, jak ji někdo hladí.
Vůbec už ji nenapadlo, že by mohla být samotná, natožpak aby se něčeho
bála. „Být pořád v Jeho náručí…“ opakovala si a uvěřila, že právě
teď se to stalo: právě teď se ocitla uprostřed Boží náruče.
Když byla noc nejtemnější, objevil se vlk. Zelené oči mu svítily ve
tmě, jak obcházel stádo ze všech stran. Hledal, kde je nejslabší
místo, nějaká malá ovečka.
Jenže na okraji stáda stáli velcí berani a ti proti němu nastavili své
zatočené rohy. Stáli okolo stáda jako nedobytná hradba. Vlk se krčil u
země a zlověstně vrčel. Snažil se vyvolat paniku. Ale stádo bylo
pevné, ani se nehnulo. Konečně se neudržel a vyrazil. Vzápětí byl
odmrštěn mocným úderem a svíjel se na zemi. Pak se za vytí a skučení
ztratil kdesi daleko ve tmě.
Trvalo dlouho, než se k ovečce doprostřed stáda doneslo, co se vlastně
stalo. Ani se tomu nedivila. „Vy nevíte, co je potřeba? Být pořád v
Jeho náručí!“ začala všem ochotně vysvětlovat. „Vždyť pro nás, ovečky,
to je ta nejsnadnější věc na světě… Stačí tomu jen uvěřit!“
Druhý den šel zase Svatý František tou samou cestou. Už z dálky ho
vítali ovečka a králík.
„Pokoj s tebou, bratře,“ volali na něho vesele. Pak ale oba sklopili
oči.
Svatý František se na ně mile usmál a pohrozil jim prstem:
„Přátelé, přiznejte se, že jste si to Boží tajemství prozradili jeden
druhému?“
„To přiznáváme, cestou jsme to nevydrželi,“ krčil nos králík. „Jenže
bratříčku Františku, nepopletl jsi to včera náhodou? Přece tady
sestřička ovečka se měla učit ovčí způsoby, zatímco já králičí. A ty
jsi nám omylem řekl to samé: Být pořád v Jeho náručí.“
„Přátelé. Neříkejte, že jsem vám poradil špatně, jaké jsou králičí a
ovčí způsoby. Vždyť to přišlo od samotného Pána Boha! Ráno jsem totiž
potkal bratra vlka a sestru lišku. Měli svěšenou hlavu a vůbec se
netvářili, že by z nich někdo měl strach… Ještě že jsem měl v kapse
schovanou tu pizzu k obědu! Jinak měli dneska celý den hlad.“
„Ale co budou jíst zítra? Přiznej se, bratře Františku, že ty jsi jim
taky něco poradil!“ vyzvídala ovečka.
Svatý František rozhodil rukama a obrátil oči k nebi.
„Přátelé… Co jsem měl dělat. Byla to vůle Boží… Musel jsem je
trochu poučit o vlčích a liščích způsobech.“
„A neprozradil bys nám náhodou… pro jistotu… jaké způsoby to
jsou?“ nastražil králík zvědavě uši.
„Přátelé. Náš Pán Bůh je laskavý… a tak mu žádné tajemství dlouho
nevydrží. A také spravedlivý. Proč bych vám neprozradil, co jsem
zvlášť pošeptal do ucha bratru vlkovi a zvlášť sestře lišce?
Přece to samé: Být pořád v Jeho náručí!“
Všichni se nahlas rozesmáli, chytili se a začali tancovat na polní
cestě. Pak si řekli „S Pánem Bohem“ a Svatý František se vydal
nazpátek. Když ušel pěkný kus cesty, králík se najednou otočil,
postavil se na zadní tlapky a radostně na něho z dálky volal:
„Bratře Františku, a tobě samotnému pošeptal také Pán Bůh nějaké
tajemství? Pověz nám: Jaké mají být způsoby Bratra Františka?“
Svatý František zamával rukama a cosi na ně volal. Věřím, že všichni
zaslechnete až sem, co jim tenkrát odpověděl. Vždyť ani on sám žádné
jiné tajemství nepotřeboval. Nechcete si to také vyzkoušet sami?
Ten den se nezapsal do dějin, ačkoli by tam určitě patřil. Vládl totiž
mír, a to nám naši bratři historikové v knížkách pravidelně
vynechávají.


Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.