Strach a úzkost



MN 4, zkrátil Petr Pavlík

Tak slyšel jsem: Za onoho času zůstával Vznešený poblíže Sávatthi v Džétově háji, v Anáthapindikově klášteře. Tehdy přišel bráhman Džánussóni a vyměnil si se Vznešeným zdvořilé pozdravy. Usedl stranou a otázal se Vznešeného:

„Mistře Gótamo, mnoho synů z dobrých rodin opustilo svůj domov a vydalo se do bezdomoví ve víře, že mistr Gótama bude jejich učitelem, jejich nadějí, jejich vzorem. Je to všechno pravda?

„Ano, bráhmane, tak tomu skutečně je. Jsem pro ně jejich učitelem, jejich nadějí, jejich vzorem. Přicházejí ke mně a snaží se být také takoví.“

„Ale Mistře Gótamo, copak to vůbec mohou vydržet? Copak je možné, spokojit se navždy se samotou a opuštěností, chodit jen po stezkách v džungli a vyhledávat si místo k posezení či ke spánku v těch nejzapadlejších místech? Vždyť člověk slabší povahy z toho může přijít i o rozum!“

„Jistě bráhmane, není nikterak snadné žít o samotě, není nikterak snadné žít v odloučenosti. Ještě před mým probuzením jsem si povšiml, že mnozí bráhmani a jógini zažívali při delším pobytu v džungli veliký strach a nepřekonatelnou úzkost. Jenže co k tomu bylo důvodem? Neměli čistou mysl, ať už se jednalo o tělo, řeč, myšlenky či způsob života: Byli chtiví po neustálém potěšení, zlomyslní a nenávistní, líní a pohodlní, pochybovační a nenechaví, zvyklí mít se za lepší a odsuzovat druhé. Následkem toho pak zažívali strach a úzkost a samota jim připadala nesnesitelná.

Jenže takový jsem nebyl, a tak jsem mohl nerušeně pobývat v houštinách a nejzapadlejších koutech džungle, aniž bych pocítil jakýkoli strach či úzkost. Proč tomu tak bylo? Na rozdíl od nich jsem měl mysl čistou, a tak jsem tam nalézal spíš utišení a uspokojení.
Divil jsem se, zda jsem ještě vůbec schopný zažívat strach a úzkost, a tak mě napadlo: Co kdybych si zvolil nějakou temnou, bezměsíčnou noc? Nebo naopak noc, kdy svítí úplněk? A tu bych pak strávil na nějakém vskutku strašném místě, třeba v opuštěné lesní svatyni – možná, že tehdy by se strach a hrůza plně vynořily?

A tak jsem si jednu takovou noc vybral a strávil ji v temné džungli. Naslouchal jsem přitom, jak se jelen prodírá houštím, jak páv přehrabuje větvičky, jak vítr šustí suchý listem. Říkal jsem si: Tohle že je, čemu se říká strach? Tu mě napadlo: Proč bych se ale měl bát svého vlastního strachu? Nešlo by s ním skoncovat jednoduše tak, že zůstanu, jak jsem, a nebudu s ním dělat vůbec nic?

A tak když jsem kráčel a přišly na mě strach či úzkost, tak jsem se ani nezastavil ani neusedl, dokud samy nezmizely. Podobně když jsem stál a přišly na mě strach či úzkost, tak jsem ani neusedl ani neulehl, dokud samy nezmizely. Stejně tak když jsem seděl a přišly na mě strach či úzkost, tak jsem ani neulehl, ani se nepostavil a nedal do chůze, dokud samy nezmizely. Konečně když jsem ležel a přišly na mě strach či úzkost, tak jsem se ani neposadil, ani se nepostavil, ani nedal do chůze, dokud samy nezmizely.

Bráhmane, tobě možná připadá, že asketa Gótama není dodnes prostý chtivosti, prostý nenávisti, prostý zaslepenosti, a právě to že je důvodem, proč doposud chodí po stezkách džunglí a vyhledává si místo k posezení či ke spánku v těch nejzapadlejších místech. To by však byl mylný názor! Bráhmane, mám k tomu totiž dva zásadní důvody: Jednak je mi v džungli prostě dobře, a jednak rád ukážu cestu všem, kteří přijdou po mně.“

„Mistře Gótamo, kdo tolik cítí s budoucími generacemi, ten musí být zajisté plně probuzený! Nyní Mistra Gótamu plně chápu. Je to jakoby postavil překocené, jakoby odkryl zakryté. Je to jakoby ukázal cestu tomu, kdo zabloudil. Je to jakoby zapálil lampu v temnotě, aby druhý uviděl. Právě tak mně Mistr Gótama z různých stran odhalil své učení. Přijímám útočiště u Mistra Gótamy, u jeho učení a společenství mnichů. Nechť mě má v paměti jako laického následovníka, který u něho přijal útočiště ode dneška na celý život.“


Příspěvek byl publikován v rubrice Buddhistické. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.