Buddhova řeč o spleti názorů


Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Tak slyšel jsem:
Jedenkráte putoval Vznešený po cestě mezi městy Rádžagaha a Nálandá
spolu s početnou společností mnichů. Za nimi jim pak v patách kráčeli
poutník Suppija, který mnoha způsoby znevažoval Buddhu samého, jakož i
jeho učení a společenství mnichů, a vedle něho pak jeho žák, mladý
Brahmadatta, který se mu snažil celou cestu odporovat a Vznešeného
naopak ve všem chválil.
Poté, když Vznešený a všichni putující přijali útočiště v královských
zahradách, aby zde strávili noc, přetřásali dlouho mniši zaslechnutá
slova, až konečně dospěli k otázce:
„V čem tedy vlastně chválit Vznešeného, Takto jdoucího, co na něm
stojí za opravdové oceněni?“
„Mniši, dejme tomu, že jistý jógin či brahmín prožívá jako důsledek
svého dobrého úmyslu, odhodlání, zkoumání a soustředění mysli, jak v
jednom, dvou, stu, tisíci, bezpočtu životů byl takový a takový, jedl
to či ono, zažíval radost a bolest. Na základě toho pak dojde k
názoru, že jeho duše věčně putuje a je trvalá a neotřesitelná jako
pilíř či horský štít.
Jiný však, opět na základě podobného dobrého úmyslu, odhodlání,
zkoumání a soustředění, dospívá k odlišnému přesvědčení, a to že po
smrti přicházíme do ráje, kde spočíváme v blaženosti a slávě, zářící a
vznášející se. Další, opět stejně horlivý, dospívá k názoru, že jsme
vlastně bohové, kteří se na světě zapomněli ve své hře či sem klesli
ve svých vášních.
Jiní nám zase budou tvrdit, že svět je konečný či nekonečný,
poznatelný či nepoznatelný nebo se dokonce vykrucovat, že je to mimo
jakoukoli představu.
Pak přijdou další ctihodní jógini či brahmíni s tvrzeními, že po smrti
je duše spasená či zatracená, sťastná či nešťastná, konečná či
nekonečná, vnímající či tupá, s novým tělem či bez něho, docela žádná
či nanejvýše žijící pouze přítomným okamžikem.
Jenomže mniši, tak jako rybář nebo jeho učeň nastraží síť s jemnými
oky v malém rybníku a bude uvažovat:
„I sebemenší a sebemrštnější rybka, která tu žije, nevyklouzne z této
sítě, bude teď chycena a polapena,“ právě tak všichni jógini a
brahmíni se svými utkvělými názory musí vždycky uvíznout v některém
oku takové sítě. Kdykoliv se někdo z nich objeví se svým názorem, vždy
uvízne v té síti. Chytí se tam, právě tato síť se stane jeho vězením.
Naopak, mniši, Takto jdoucí, ten přestože všechny ty názory chápe, tak
je překračuje a nedá se jimi svést, ani v nejmenším na nich neulpívá.
On rozpoznal, že pouze vznikají a zanikají, a proto nemohou nikoho
trvale uspokojit. Tak je Takto jdoucí osvobozen neulpíváním. To je
právě to jemné a těžko postižitelné, proč je chválen Takto jdoucí. To
je to hluboké, obtížné k dohlédnutí, pokojné a vznešené, mimo oblast
uvažování, jemné, přístupné pouze moudrým, co Takto jdoucí zažívá
přímým vhledem a o čem vypovídá druhým. Pouze tohle, mniši, je to, v
čem stojí za to chválit Takto jdoucího.“


Příspěvek byl publikován v rubrice Texty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.