Dvě jámy


Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Za dávných časů, když ještě v Bénáresu panoval mahárádža Brahmadatta,
žily tam tři generace rodiny Vasitthakovy – starý otec, jeho syn se
svou ženou, a konečně malý vnuk. Dospělý syn se zpočátku o svého
starého otce vzorně staral a poskytoval mu vše potřebné – jídlo,
ošacení, příbytek i léky, přesně jak to tehdy vyžadoval dobrý mrav.
Nemoc starého otce se však stále zhoršovala a nikdo už nechtěl
poslouchat jeho bědování. Navíc v kraji tenkrát uhodil hlad a jídla
bylo poskrovnu i pro mladé, natožpak pro starého.
Jednoho dne už to žena nevydržela a začala svého muže prosit:
„Můj milý pane, ten stařec už nikomu nepomůže a nám je tu jen na
obtíž. Odvez ho prosím na hřbitov, stejně už tam dávno patří, a
vykopej tam jámu. Vždyť stačí, když do něj trochu strčíš lopatou,
života v něm už mnoho nezbývá – na místě umře, a pak ho tam zahrabeš.“
„Jenže jak ho vylákám z domu?“
„Můžeš se tvářit, že se ještě našel nějaký dlužník ze sousední
vesnice, který mu dluží peníze, a že by nám je už nevrátil, kdyby
starý otec umřel, a že ho proto musí jet navštívit. Cestou do té
vesnice se stavíte na tom hřbitově.“
Ten tajný rozhovor však náhodou vyslechl vnuk starého otce. Bylo mu
sedm let, byl velice bystrý a měl svého dědečka moc rád. Rychle za ním
běžel a posadil se u jeho lůžka, jakoby tam celý den seděl a
poslouchal jeho starodávné příběhy o lásce, nenávisti a lidské
slabosti, které mu dědeček často vyprávěl.
Otec mezitím připravil vůz a spřežení a vydal se přesvědčovat starého
otce, aby s ním navštívil onoho dlužníka. Vnuk však přitom naléhal,
aby ho vzali s sebou, že by se také rád svezl, a honem se běžel usadit
na voze. Otec nevěděl, jak mu to rozmluvit, aby se neprozradil, a tak
nakonec souhlasil.
Když dojeli na hřbitov, otec poodešel na skryté místo a začal tam
kopat jámu. Starého otce a jeho vnuka nechal na voze.
„Co tam děláš, tatínku?“ ozvalo se po chvíli od vozu.
„Něco tu hledám.“
„Ale vždyť tu nerostou žádné houby.“
„Spíš tu něco sbírám.“
„Ale vždyť tu nerostou žádné hořké byliny“
„Vlastně tu něco vyhrabávám.“
„Ale vždyť tu nerostou žádné jedlé kořínky.“
„Když už to musíš vědět, tak sem dáme tvého dědečka. Už je moc starý a
já se nemohu dívat, jak ho všecko bolí. Uleví se mu tady.“
„Když si myslíš, že je to správné, tak to ti musím jít pomoci,“
zavolal na něj odhodlaně vnuk, seskočil z vozu a vytrhl mu z rukou
lopatu. Odběhl s ní stranou a s námahou začal v tvrdé zemi hloubit
vlastní jámu.
Otec se na něj chvíli nechápavě díval a pak se začal divit:
„Copak to děláš, proč se tak zbytečně namáháš?“
„Vždyť vidíš, kopu ještě jeden hrob.“
„Na co další hrob?“
„Tenhle bude přece jednou pro tebe. Až budeš také tak starý, nebo
možná i dřív, kdo ví, tak usoudím, že sem také patříš, a nikdo ti už
pak nepomůže. Budeš tu pěkně ležet vedle mého dědečka.“
„Cože? Jak si můžeš dovolit takovou drzost ke svému otci?“
„Řekl jsem ti přece, že ti jdu pomoci. Ukázat ti to. To abys sám na
sobě pochopil, že z toho, co zaseješ do své jámy, v té mé jednou
vzklíčí semena z tvých plodů. Copak tohle jednou budeš moci dát
nazpátek? Já se k tobě jednou budu chovat podle toho, jaký ty jsi mi
dal v životě příklad, a ty pak sám uvidíš, jaké to je, až budeš starý
a bezmocný. Nebo to cítíš už teď?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Otec ještě jednou pohlédl na svůj vlastní hrob, pak se zastyděl,
pohladil synka po hlavě, zasypal zase obě jámy, naložil všechny na vůz
a vydal se zpátky domů. Vnuk byl rád, že má zase svého dědečka, a ten
mu pak vyprávěl ještě další příběhy, kolik si jich jen pamatoval.
Traduje se, že ten moudrý vnuk byl Buddhou v jednom z jeho předchozích
životů.


Příspěvek byl publikován v rubrice Texty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.