Lůžko bezdomovce


Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Tak slyšel jsem. Tenkráte přebýval vznešený v zemi Kurů ve vesnici
jménem Kammassadhamma, kde nocoval na hromádce suché trávy v ohňové
chýši (agyágára) bráhmana z kmene Bharadvadžů. Ráno si oblékl horní
roucho, vzal misku a vydal se do vesnice pro almužnu. Když se vrátil a
najedl se, odebral se do blízkého lesíka, kde usedl u paty stromu,
rozhodnut tak strávit zbytek dne.
Mezitím zavítal do bráhmanovy chýše potulný mnich Mágandija, který si
v tu dobu krátil čas zdravotní procházkou. Když spatřil hromádku suché
trávy v koutě bráhmanovy ohňové chýše, obrátil se na bráhmana:
„Pane Bharadvadžo, tohle vypadá jako lůžko nějakého bezdomovce, po kom
to tu zůstalo?“
„Pane Mágandijo! Jaký bezdomovec? To je přece Gótama, syn Sakjů… Je
sice pravda, že opustil svůj domov, jeho sláva je však nesmírná: je
dokonalý, plně probuzený, nepřekonatelný ve znalostech i skutcích,
Takto jdoucí, znalec světa, učitel bohů i lidí – není to nikdo jiný
než sám vznešený Buddha.“
„Pane Bharadvadžo, tady však oba vidíme něco jiného – podle toho
ubohého lůžka bych řekl, že pohrdá lidskými hodnotami (je bhúnahu).“
„Střez se takové řeči, Mágandijo! Pán Gótama již vyložil své vznešené
učení bezpočtu moudrých šlechticů, bráhmanů, hospodářů i potulných
hledajících, a přivedl je tak na spásnou stezku.“
„Nezbývá mi tedy, Bharadvadžo, než se s panem Gótamou osobně setkat a
říci mu to sám. Ať už učí to či ono, jeho lůžko v každém případě
svědčí o něčem jiném.“
Mezitím Vznešený opustil své místo u paty stromu a vydal se
k bráhmanově chýši. Díky svým zázračným schopnostem zaslechl již na
dálku, co se v chýši přihodilo.
„Bráhmane, zřejmě šlo o tuto hromádku suché trávy?“ zeptal se, když
vstoupil do chýše.
„A-ano, t-to jsme ti právě chtěli říci,“ chvěl se posvátnou úctou
bráhman, zatímco Mágandija začal vysvětlovat:
„Při pohledu na to lůžko jsem usoudil, že mnich Gótama nejspíš pohrdá
lidskými hodnotami.“
„Mágandijo, smysly Takto jdoucího jsou uklidněny, a proto mu stačí
spokojit se s málem. To je, co ti vadí?“
„To jistě ne, ale nevidím v tom důvod spát na tvrdé zemi.“
„Mágandijo, dokud jsem byl šlechticem, míval jsem, na co jsem si
vzpomněl. Měl jsem tři krásné paláce, a v jednom jsem dokonce trávil
celé čtyři deštivé měsíce pouze v dámské společnosti s příjemnou
hudbou. Ani jsem se neobtěžoval sejít o patro níž… Vidíš, a přesto
jsem tenkrát nebyl o nic šťastnější, dokud jsem to všechno nenechal
být.
Představ si to tak, Mágandijo, že nějaký dobrý hospodář se po své
smrti zrodí jako déva a užívá si nebeských radostí, nad pomyšlení
sladkých. Chtělo by se mu pak zpátky, užívat si tu ještě potěšení
lidských smyslů?“
„Ovšem že ne, pane Gótamo. Nebeské radosti musí být přece
nesrovnatelně lepší.“
„Podobně tak, Mágandijo, mě už teď nechávají v klidu nejen světská,
ale i nebeská potěšení. Povznesl jsem se nad to všechno, našel jsem
své místo v míru.“
„Jenže i tak, pane Gótamo, mi připadá měkké lůžko stále o mnoho lepší
než hromádka suché trávy, nemohu si pomoci.“
„To je proto, Mágandijo, že máš ještě zakalený zrak. Představ si
malomocného se zhnisanou, hnijící kůží, prolezlou červy, jak si nehty
rozškrabává své nesnesitelně svědící rány. Nakonec, aby dosáhl úlevy,
odhodlá se spálit si své vředy na škvarek v jámě s řeřavými uhlíky.
Záviděl by mu snad někdo to potěšení, až ho to přestane svědit?“
„Jistě že ne, pane, bylo to pro něj pouze lékem, pomocí z nouze.“
„A pokud má to štěstí, Mágandijo, že ho přátelé dovedou k dobrému
lékaři, a ten ho zbaví příčiny jeho nemoci, má pak i nadále důvod, aby
se pálil žhavým uhlím?“
„Samozřejmě že ne, pane, oheň přece strašně pálí, to známe všichni.“
„Ale jak to, Mágandijo, že ho předtím nepálil, dokonce naopak, že to
pro něho bylo příjemné?“¨
„Zřejmě to viděl a prožíval jinak, pane.“
„Správně, Mágandijo, jeho vnímání bylo zakalené, jeho hodnoty byly
v důsledku jeho nemoci docela převrácené! Stejně tak je tomu i
s většinou lidí: místo aby léčili příčinu své nemoci, rozškrabují si
své vředy a dokonce nalézají potěšení v tom, že si je pálí žhavým
uhlím. Řekni, znáš snad někoho, kdo se neustále honí za příjemnými
věcmi, a je přitom vnitřně šťastný?“
„Neznám, pane.“
„Ani já nikoho takového neznám, a nečekám, že bych ho kdy potkal…
Zdá se tedy, Mágandijo, že chápeš, co učím: Nejvyšší hodnotou je
zdraví, největším štěstím je utišení, nejlepší cestou k míru a
nesmrtelnosti je osmidílná stezka.“
„Jenže pane, mně ale nepřipadá, že bych zrovna já byl nějak nemocný.“
„To je totéž, Mágandijo, jako když člověk s nemocnýma očima nepozná,
že od někoho dostal zašpiněné, umaštěné šaty. Bude žít v představě,
jak jsou čisté, a ještě si na tom bude zakládat! Jednoho dne ho však
jeho přátelé dovedou k lékaři, a ten ho jeho nemoci zbaví. Pak ten
člověk okamžitě pozná, co nosil na sobě!
Stejně tak, Mágandijo, když tě naučím mít zdravou mysl, nezatíženou
lpěním, přestaneš se klamat tím, co se ti dosud zdálo správné a
žádoucí.“
Na to pravil Mágandija:
„Věřím, pane Gótamo, že jste mi vše vysvětlil tak, abych byl vyléčen
ze své slepoty, jakmile vstanu z tohoto místa.“
„Tak rychle to, Mágandijo, s tvým uzdravením asi nepůjde. Nejdřív
musíš získat dobré přátele. Jak budeš mít dobré přátele, uslyšíš i
dobré učení. Jak uslyšíš dobré učení, začneš podle něho žít. Jak budeš
podle něho žít, budeš si postupně uvědomovat, co je příčina a
následek, co je zdravé a co je nezdravé. Jak uvidíš do věcí, přestaneš
na nich lpět. Jak zanecháš lpění, přestaneš se bát o život. Jak se
přestaneš bát o život, nepotřebuješ se dál rodit. Tím pro tebe
přestanou platit smrt, zánik, utrpení a pochybnosti.“
Ctihodný Mágandija tak přijal trojí útočiště a později dospěl i k
nejzazšímu konci cesty, pro který synové z dobrých rodin opouštějí
domov a odcházejí do bezdomoví. Stal se jedním z těch, kteří nikde
nepobývají, stal se arahatem.


Příspěvek byl publikován v rubrice Texty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.