Nahý Kassapa


Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Tak slyšel jsem. Jedenkráte prodléval Vznešený ve městě Rádžagaha, v
Bambusovém háji, poblíže Veverčího krmítka.
Tehdy se Vznešený časně zrána ustrojil, vzal svou misku a roucho a
vstoupil do města Rádžagaha obcházet za almužnou.
Kassapa tehdy patřil k asketům, kteří považovali svou nahotu za cestu
ke spáse, a proto mu říkali Nahý Kassapa. Tehdy již zdálky spatřil,
jak Vznešený přichází, a přistoupil k němu. Poté, co si vyměnili
pozdravy a přivítali se, odstoupil stranou a takto oslovil Vznešeného:
„Rádi bychom se zeptali ctěného Gótamy na jednu věc, pokud nám ctěný
Gótama nechá naši otázku přednést.“
„Teď není doba vhodná na otázky, Kassapo, vstoupili jsme již mezi
domy, teď přece žebráme.“
I podruhé se takto otázal ctihodný Kassapa, a nato potřetí, a pokaždé
byl Vznešeným odmítnut, a proto namítal:
„Vždyť se nechceme ptát ctěného Gótamy zase na tolik věcí…“
„Ptej se tedy, Kassapo, jak se ti zlíbí.“
„Nuže, ctěný Gótamo, je to stále tentýž člověk, kdo může za své
trápení?“
„Nikoli, Kassapo,“ odpověděl Vznešený.
„Tak tedy, ctěný Gótamo, je to dnes už někdo jiný, kdo tehdy mohl za
jeho trápení?“
„Nikoli, Kassapo,“ odpověděl opět Vznešený.
„Pak je to tedy ovšem, ctěný Gótamo, jakoby za to mohl jak ten, kým
dnes je, tak i ten, kým byl dříve?“
„Nikoli, Kassapo,“ odpověděl stejným způsobem Vznešený.
„Pak už tedy nezbývá, ctěný Gótamo, než že za to nemůže ani ten, kým
dnes je, ani ten, kým byl dříve – že je to jen věcí pouhé náhody?“
„Ani tak ne, Kassapo,“ odpověděl opět Vznešený.
„To by snad znamenalo, že tu vůbec žádné trápení není?“
„To v žádném případě, Kassapo, trápení tu určitě je, vidím ho přece a
poznávám ho!“
„Jak je to tedy s tím trápením doopravdy?“
„Kassapo! Kdyby to byl ten samý, kdo něco provedl a pak nesl následky,
pak by tu byl odjakživa a dostali bychom se k možnosti, že někdo věčně
přetrvává. Kdyby se z něj stal mezitím někdo jiný, a pak zase další,
pak by trpěl za to, co už mu nepatří, a nikdo by za své činy nebyl
zodpovědný. Dospěli bychom tak k možnosti, že někdo okamžitě na místě
zanikne.
Jenomže Kassapo, Tathagáta, ten se neuchyluje k žádné z obou
krajností, ten učí střední cestu:
„Je-li toto, je tu i ono, s vyvstáním tohoto vystává i ono. Není-li
toto, není ani ono, s ustáním tohoto ustává i ono. Stačí jen znát, že
trápení má svoji příčinu, a ta má zase svoji příčinu… Stačí jen
vědět, že když celý tento řetěz ustane, tak přestane i trápení.“
Po těchto slovech se Nahý Kassapa zaradoval:
„Výborně, pane, výborně! Jako kdyby někdo převrácené postavil, skryté
odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnot lampu vnesl, aby kdo oči
má, tvary uviděl – právě tak mi Vznešený vysvětlil své učení. Proto
se, pane, utíkám – ode dneška až do posledního dechu – k Vznešenému, k
jeho učení a k obci mnichů jako ke svému útočišti. Nechť smím odejít
do bezdomoví, nechť smím vstoupit do obce, nechť smím prodlévati v
přítomnosti Vznešeného!“
Nedlouho poté ctihodný Kassapa, dlící o samotě a v odloučení,
svědomitě, horlivě a odhodlaně, uskutečnil zde a nyní vlastním přímým
poznáním svrchovaný cíl, kvůli němuž odcházejí synové z dobrých rodin
do bezdomoví. Poznal:
„Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, dílo je završeno. Po
tomto zde již není nic dalšího“.
A tak se stal Nahý Kassapa dalším ze ctihodných.


Příspěvek byl publikován v rubrice Texty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.