Aštávakragíta – zpěv druhý


Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA

Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)

Džanaka pravil:

1. Ó, jsem bez zakalení a prost vášně, probuzen k pravdě a povznesen nad hmotu. Po celý ten dlouhý čas jsem byl oblouzen z pouhé zaslepenosti.
2. Protože sám osvětluji nejen toto tělo, ale i svět, patří mi celý svět, patří mi celý svět – nebo také nic.
3. Nyní, když jsem se vzdal – ó – veškerenstva i těla, spatřuji díky šťastnému vhledu nejvyššího átmana sama.
4. Stejně jako vlny, pěna a bubliny nejsou odlišné od vody, tak není ani vesmír odlišný od átmana, z něhož vyšel.
5. Stejně jako roucho, pozorujeme-li je bedlivě, není ničím jiným než nitěmi, tak není ani vesmír, je-li bedlivě pozorován, ničím jiným než átmanem.
6. Stejně jako se tvoří krystal cukru ve šťávě cukrové třtiny a je zcela naplněn šťávou, tak se i ve mně vytvořil vesmír, jen a jen mnou naplněný.
7. Kde není poznání Sebe, tam vzniká zdání světa: kde je poznání Sebe, tam nevzniká žádné zdání. Nepoznává-li se provaz, vzniká zdání, že je to had. Poznává-li se provaz, nevzniká žádné zdání.
8. Osvícení je mou přirozenou podstatou, nejsem ničím jiným než jím. Rozjasní-li se vesmír, pak je to zajisté má vlastní zář.
9. Ó, svět je pouhá představa: jenom proto, že mi chybí poznání, objevuje se ve mně, podoben stříbru, které je pouhou perletí, hadu, který je pouhým provazem, vodě, která je pouhým zrcadlením slunečních paprsků ve vzduchu.
10. Ze mne vzešlo toto všechno, ve mně se to zase rozplyne, jako hrnec z nepálené hlíny v zemi, vlna ve vodě, náramek ve zlatě.
11. Ó já – jsem hoden uctívání! Pro mne není zániku, budu trvat i tehdy, až zaniknou všechny bytosti světa, od nejvyššího Brahmy až po poslední stéblo trávy.
12. Ó já – jsem hoden uctívání! Jsem samojediný, a i když jsem zaklet v těle, přece nikam nejdu a odnikud nepřicházím: vším pronikaje, klidně stojím.
13. Ó já – jsem hoden uctívání! Nikdo se mi nevyrovná v dovednosti, nesu vesmír, aniž se ho dotýkám tělem.
14. Ó já – jsem hoden uctívání! Nemám nic, a přece mám všechno, co patří do oblasti mysli a řeči.
15. Poznání, to, co lze poznat, a ten, kdo poznává: toto trojí ve skutečnosti neexistuje. Jsem to já, v kom se objevilo – z pouhé nevědomosti – toto zdání: já, který zůstávám bez zakalení.
16. Dvojnost, ach, je kořenem utrpení. Jediným lékem tu je: „Celý tento viditelný svět je klamný. Jsem samojediný – jsem duch svou podstatou a není ve mně poskvrny.“
17. Jsem dokonale, čistě probuzený: jenom proto, že mi chybělo poznání, vytvořil jsem si tento domnělý obal. Dívám-li se na to takto, pak prodlévám věčně v tom, co se nemění.
18. Není pro mne pouta ani osvobození, bezpodstatný vír bludu se utišil. Ó, ve mně spočívá vesmír – a přece ve mně ve skutečnosti nespočívá.
19. Vesmír, včetně mého těla, není nic, toť jisté. A já sám jsem jenom čistý duch. O čem by tu tedy mohlo ještě vzniknout bludné domnění?
20. Tělo, nebe a peklo, upoutanost a vyproštění, a stejně tak i strach, to všechno je bludná představa. Jak by se mne to mohlo týkat? Můj átman je duch.
21. Ó, nevidím-li ani v množství lidí dvojnosti, stalo-li se všechno kolem mne jakoby prázdnou pustinou, v čem bych měl ještě nalézat zalíbení?
22. Nejsem tělo, nemám tělo, nejsem individuální duše, neboť jsem duch. Jenom to mne upoutávalo, že jsem žádostivě lpěl na životě.
23. Ó, s pestrými vlnami bytostí povstala ve mně, nekonečném oceánu, náhle loď světa, když se zvedl vítr mysli.
24. Ve mně, nekonečném oceánu, až se uklidní vítr mysli, potopí se neblaze loď světa i s cestujícím kupcem, individuální duší.
25. Ve mně, nekonečném oceánu – ó, jak podivuhodné! – stoupají vlny individuálních duší, lámou se, hrají si a rozplývají se zase ve mně, jak jim velí jejich povaha.


Příspěvek byl publikován v rubrice Aštávakragíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.