Aštávakragíta – zpěv osumnáctý


Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA

Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)

Aštávakra pravil:

1. Komu se při probuzení k pravdě stane jeho blud jakoby snem, ten je hoden uctívání – jeho přirozeností je blaženost a on míruplně září!
2. Kdo získal všechny statky světa, může bohatě okoušet smyslových radostí; ale blaženým se stane jen ten, kdo se toho všeho vzdal.
3. Jak by se mohl stát blaženým ten, čí srdce je spáleno žárem trýznivých povinností, kdyby je neosvěžil déšť: – kdyby se nenapilo živného mléka vnitřního míru?
4. Tento svět existuje jen v představě, je pouhým nic v nejvyšší skutečnosti. Nikdy však nemůže nebýt ten, kdo existuje sám sebou a dovede rozlišovat mezi bytím a nebytím.
5. Átman nesídlí v dáli – nelze ho však nalézt ani v omezení. Nevolí ani neusiluje, je beze změny a bez poskvrny
6. Zaslepenost zmizí pouze tehdy, pochopí-li člověk svou pravou přirozenost. Rmutu prosty, zazáří oči, z nichž spadl závoj.
7. „Všechno je jen hra představivosti, átman je svobodný a věčný“ – kdo takto poznává, je moudrý: zdalipak si může počínat jako pošetilé dítě?
8. „Átman je brahma“ – co by měl ještě poznávat, co mluvit a činit ten, kdo je si takto jist, že vznik a zánik jsou jen hrou představivosti, a je tedy bez přání?
9. „Tento člověk zde, to jsem já – onen člověk tam, to nejsem já“: tyto bludné představy nejsou ničím pro jógina, který poznává: „Všechno je átman“ – a umlká.
10. Ani rozptýlení ani soustředění, ani radost ani strast nejsou vlastní jóginovi, který nalezl mír.
11. Mezi královským stavem a putováním za almužnou, mezi ziskem a ztrátou, mezi životem ve společnosti a lesní samotou není rozdílu pro jógina, jehož bytí je mimo všechny protiklady
12. Kde jsou náboženské povinnosti, kde smyslové radosti či snaha po zisku, nebo kde správné rozlišování – pro jógina, který se oprostil od dvojic protikladů který se povznesl nad to, „co bylo učiněno a co ne“?
13. Už nic mu není uloženo vykonat; žádná vášeň nerozehřívá srdce toho, kdo se těší osvobození, zatímco ještě žije zde na zemi.
14. Kde je zaslepenost, nebo kde veškerenstvo, kde rozjímání, nebo kde stav osvobození – pro vznešeného, který míruplně spočinul na hranici, na níž přestávají všechna přání?
15. On, který vidí tento vesmír, o něm může vskutku tvrdit, že ho není. Co by měl ještě činit, když na něm nelpí stopy dřívějšího chování? Třebaže vidí, nevidí.
16. Kdo jenom uzřel nejvyšší brahma, měl by rozjímat: „Já jsem brahma“. O čem by však mohl ještě rozjímat ten, kdo se povznesl nad všechno myšlení a nevidí žádné dvojnosti?
17. Vidí-li někdo, že jeho mysl je rozptýlena, činí tomu přítrž. Osvícený však není rozptýlen: co by ještě činil, není-li už ničeho, co by měl vykonat?
18. Moudrý je protikladem lidí světa, třebaže se chová jako jeden z nich: nezná už pohroužení ani rozptýlení a nemůže se už poskvrnit.
19. Kdo je mimo vznik a zánik, jsa sytý a moudrý – a prost všech stop dřívějška -, ten nečiní nic, i když je v očích světa nejrůznějším způsobem činný.
20. Činnost a nečinnost jsou pro moudrého bez nepříjemnosti: přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to, a žije přesto dále v blaženosti.
21. Smazal všechny stopy dřívějška a není už závislý na ničem. Svobodně si hraje v Sobě Samém, prost pout. Poháněn větrem vnitřních hnacích sil, poletuje jako suchý list.
22. Kdo není podroben věčnému koloběhu zrodů, ten se už z ničeho neraduje a nemůže nikdy poklesnout na mysli: jsa vždycky chladného srdce, září, jako by byl bez těla.
23. Moudrý nemá potřebu se ničeho zříkat a nezná ani žádné ztráty: spočívá blaženě v Sobě Samém a jeho átman je chladný a průzračně jasný.
24. Protože je už v podstatě prázdného srdce a jedná, jak se to právě hodí, není pro něj, jako pro obyčejné lidi, ani cti ani znevážení.
25. „Mé tělo vykonalo tento čin, ne já, jehož pravou povahou je čistota“ – kdo přilnul k takovému způsobu myšlení, ten, i když jedná, nejedná.
26. Jedná jako někdo, kdo takto nemluví, a přece není pošetilý. Dosáhl osvobození už v tomto životě na zemi, je blažen a vznešeně září, třebaže se ještě nalézá ve věčném koloběhu životů.
27. Unaven mnohým uvažováním, nalezl moudrý vnitřní klid: nic už ve své mysli neutváří, nic nepoznává, nic neslyší, nic nevidí.
28. Jsa mimo soustředění i rozptýlení mysli, mimo snahu po osvobození i její opak, nabyl přesvědčení, že všechno, co vidí, je jen hra představivosti, a existuje – vznešený – už jen jako čisté brahma.
29. Člověk, v jehož nitru vězí pocit já, je činný, i když nic nečiní. Neučiněno je, cokoli učinil moudrý, jenž je prost pocitu já.
30. Neznajíc ani sklíčenosti ani potěšení, jsouc mimo činnost a rozechvívající pohyb, prosto všeho očekávání a všech pochybností, září srdce osvobozeného.
31. Jeho mysl už nemá potřebu přemýšlet nebo být v pohybu – a jestliže přece ještě přemýšlí a je v pohybu, děje se to bez jakékoli zjevné příčiny.
32. Slyší-li prosťáček, jak je tomu ve skutečnosti s pravdou, upadá ve zmatek ale i mnozí z těch, kdo nejsou pošetilí, se přitom hroutí do sebe jako pošetilci.
33. Pošetilci zápasí s nejvyšším úsilím o soustředění mysli na jeden bod nebo o zastavení jejího pohybu. Moudří však nevidí nic, co by měli ještě činit – jako spáči prodlévají klidně na vlastním místě.
34. Ani když neusiluje, ani když usiluje, nedosahuje pošetilec vnitřního míru. Jedině tím, že se ujistí o pravdě, dochází ten, kdo je bohat chápáním, uspokojení.
35. Čistého a osvíceného, milého a dokonalého, světu jevů se vymykajícího a neposkvrněného átmana nepoznávají ti, kdo za ním s nejvyšší námahou směřují.
36. Pošetilec nedosahuje spásy konáním, které má povahu úsilí. Člověk požehnaný štěstím se naproti tomu osvobozuje jednoduchým poznáním a spočívá bez proměny v klidu.
37. Pošetilec nedosahuje tohoto brahma, protože si přeje stát se jím. Moudrý, aniž si to přeje, sdílí nejvlastnější povahu nejvyššího brahma.
38. Nemajíce se oč opřít a myslíce jen a jen na uchopování, živí pošetilci nekonečný proud zrodů. Rozřezávání tohoto kořene neštěstí však pěstují moudří.
39. Pošetilec nedosahuje míru, protože si přeje stát se mírem; moudrý, odděluje jasně pravdu od nepravdy, má mysl stále v míru.
40. Jak by mohl poznat átmana ten, kdo lpí na tom, co vidí? Moudří nevidí toto ani ono a vidí nepomíjivého átmana.
41. Jak by mohl ovládnout mysl pošetilec, jenž pojme takové předsevzetí? Pro moudrého, jenž spočívá blaženě v Sobě Samém, je toto ovládnutí vždy a všude naprosto přirozené.
42. Mnozí věří, že existuje svět; jiní věří, že neexistuje nic. Jen málokdo nevěří
ani v to ani v ono: a přece jen tak lze zůstat nezmaten.
43. Jako čistého a jsoucího bez čehokoli druhého představují si prostoduší átmana, ale ve své zaslepenosti ho přece nepoznávají a nedocházejí po celý život míru.
44. Mysl člověka, který usiluje o osvobození, nemůže postrádat opory; úplně bez opory však – a bez žádosti – je stále mysl osvobozeného.
45. Spatří-li tygry: věci smyslové, jsou pošetilci plni strachu a hledají útočiště kdesi v jeskyni, aby se tam snažili o zastavení pohybu mysli a o soustředění.
46. Při spatření lva: toho, jenž je prost všech stop dřívějška, prchají však tiše sloni: věci smyslové; nejsou-li toho schopni, lichotivě mu slouží.
47. Nepodniká nic, aby se osvobodil, ten, kdo je beze strachu a oproštěné mysli: když vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná, prodlévá v blaženosti.
48. Jsa čisté mysli, slyší pouze o věcech a zůstává nezmaten. Nevidí už před sebou ani „správný“ ani „nesprávný“ způsob života a rovněž ne příkaz „lhostejnosti“.
49. Přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to poctivě, ať je to krásné nebo ne, neboť jeho počínání se podobá počínání dítěte.
50. Protože je nezávislý, dosahuje blaženosti; protože je nezávislý, dochází nejvyššího; protože je nezávislý, nabývá vnitřního klidu; protože je nezávislý, dospívá na nejvyšší místo.
51. Myslí-li o sobě samém: „Já sám nic nekonám, ničeho nepožívám“ – pak mu mizí všechna hnutí mysli.
52. Odpoutaně září přirozený stav moudrého, nikoli však umělý klid pošetilce, jehož mysl je plna žádosti.
53. Velkými světskými radostmi se baví, i do osamělých horských jeskyní se uchylují moudří, kteří od sebe odvrhli všechny bludné představy – neupoutáni, s oproštěnou myslí.
54. Vidí-li bráhmana znalého véd, božstvo, poutní místo, ženu, krále nebo přítele, poctí je moudrý svým pozdravem, avšak ani stopa toho nezůstane v jeho srdci.
55. I když se mu jeho sluhové, syni a ženy, vnuci a příbuzní posmívají a tropí si z něho šašky, nemění jógin své chováni ani v nejmenším.
56. I když je potěšen, není potěšen; i když je tísněn, nepociťuje tíseň: o jeho podivuhodném stavu za těch či oněch okolností vědí jenom ti, kdo jsou mu rovni.
57. Že se má něco vykonat: toť právě věčný koloběh životů – a toho moudří neznají, jsouce prázdného tvaru, bez tvaru a změny tvaru, bez poskvrny a vad.
58. I když nic nečiní, je pošetilec vždycky rozptýlen, neboť hnutí jeho mysli jsou prudká. Moudrý však, i když činí, co je třeba činit, zůstává nezmaten.
59. Šťastně sedí, šťastně leží, šťastně přichází a odchází, šťastně mluví, šťastně požívá – jsa i ve shonu světa míruplné mysli.
60. Kdo díky vlastní svébytnosti nezná hoře, i když žije ve shonu světa jako druzí, ten – neotřesitelný jako velké moře a prostý starostí – září v kráse.
61. Pro pošetilce se i nečinnost stává činností, pro moudrého nese i činnost plody nečinnosti.
62. Oprošťování od žádosti po majetku a ženách lze vidět často i u pošetilců. Rozplynulo-li se však někomu všechno očekávání týkající se těla, kde je u něho žádost, kde oprošťování od žádosti?
63. Vědomí pošetilce ulpívá stále na vnímání nebo nevnímání; ale vědomí toho, kdo klidně prodlévá v Sobě Samém, nemá – navzdory tomu, že vnímá, co lze vnímat – formu vědomí.
64. Moudrý je bez žádostí při všem, co podniká, a žije jako dítě – na něm, jenž je čist, nezůstává nic lpět, i když koná činy.
65. Vskutku, pouze ten je požehnán štěstím, kdo – jsa znalý Sebe – zůstává za všech okolností stejný, a i když vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná, má mysl prostou žízně.
66. Kde je věčný proud zrodů, a kde zdánlivý svět, kde to, co má být dokonáno, a kde dokonání – pro moudrého, jenž je vždy neměnný jako nekonečný prostor?
67. Ten vítězí – asketa -, kdo skutečně všechno odkládá, jehož bytost je zcela naplněna vlastní šťávou a jenž je bez jakéhokoli umění a chtění nepřetržitě soustředěn.
68. K čemu tu mnoha slov? Vznešený, jenž poznal, co vskutku jest, a netouží ani po požitku ani po osvobození, je vždy a všude bez chuti.
69. Dvojnost světa, počínaje „vesmírnou myslí“, se rozvíjí jen ve slovech. Co by ještě zbývalo činit tomu, kdo jsa čistým poznáním ji opustil?
70. „Z klamu povstalo toto všechno, je to pouhé nic“ – kdo má toto přesvědčení, je čistý jako nevnímatelný třpyt a dochází zcela sám sebou klidu.
71. Kdo má podobu čistého třpytu, kdo nevnímá viditelný svět – kde je pro něho příkaz a kde oproštěnost od žádostí, kde zříkání nebo kde též dosažení klidu?
72. Kdo se třpytí jako nekonečná podstata a nevidí prahmotu – kde je pro něj upoutanost či kde spása, kde radost, kde sklíčenost?
73. Na světě vládne – s výhradou poznání – jen vesmírná šalba; bez pocitu „já“ a „mé“, bez žádosti září moudrý v kráse.
74. Světec zří svou nepomíjivou, strastí nezatíženou podstatu – kde je pro něj vědění či kde veškerenstvo, nebo kde též myšlenka „Jsem tělo“ nebo „Tělo je mé“?
75. Zanechá-li člověk tupé mysli potlačování myšlenek a jiných podobných cvičení, stává se ihned kořistí tlachů a přání.
76. A i když uslyšel o této skutečnosti, nevzdává se své pošetilosti: navenek je – namáhavě usiluje – prost kolísání, vnitřně však prahne po smyslových radostech.
77. Komu se rozplynula, díky poznání, osudová setba skutků, ten, i když je v očích světa činný, nenalézá příležitost, aby něco činil, natož pak mluvil.
78. Co znamená temnota, nebo co světlo, co zřeknutí pro moudrého, který není podroben změně a cítí se všude dobře? Docela nic!
79. Co znamená moudrost, co schopnost rozlišovat, nebo co též oproštěnost od tísně pro jógina, jehož vlastní způsob bytí je nevýslovný,- jenž je bez jakéhokoli vlastního způsobu bytí?
80. Pro něho není ani nebe ani pekla a rovněž ne osvobození už v tomto životě zde na zemi. K čemu tu mnoha slov? Pro pohled jógina neexistuje vůbec nic.
81. Nesnaží se o zisk, nenaříká nad ztrátou – chladná je mysl moudrého, vpravdě naplněná božským nektarem.
82. Ten, kdo je bez přání, nevelebí člověka, který dlí ve vnitřním míru, ani nehaní člověka špatného. Lhostejný k radosti i strasti – syt -, nevidí nic, co by měl ještě vykonat.
83. Moudrý si neoškliví světský život, ani netouží vidět átmana. Oproštěn od radosti a hněvu, není mrtev, ani nežije.
84. Neulpívaje na synu, ženě a jiných příbuzných a netouže po smyslových radostech, ba nemaje starostí ani o vlastní tělo, je moudrý prost všeho očekávání a září v kráse.
85. Moudrý je vždycky spokojen: žije, jak tomu okolnosti chtějí, putuje, kam uzná za vhodné, ukládá se ke spánku tam, kde ho zastihne západ slunce.
86. Ať jeho tělo padá, nebo vstává, nemá o ně vznešený starosti. Vždyť úplně zapomněl na celý koloběh zrodů a smrtí, spočívaje ve vlastním bytí.
87. Nevlastní nic; pohybuje se podle libosti; je lhostejný ke všem dvojicím protikladů; rozťal všechnu pochybnost. Nevázán k nikomu a ničemu, hraje si, moudrý, blaženě v Sobě Samém.
88. Prost všech vztahů k okolnímu světu, září moudrý v kráse: hlína, kámen, a zlato pro něj mají stejnou cenu; úplně rozťat je uzel jeho srdce. Vířivý prach vášně i temnou tupost setřásl navždy se sebe.
89. Jemu, jenž nevěnuje pozornost ničemu na světě, v jehož srdci už není žádného rozvažování, jehož átman je svoboden a jenž je úplně syt – kdo by se jemu mohl rovnat?
90. I když poznává, nepoznává, i když vidí, nevidí, a i když mluví, nemluví – kdo jiný než ten, u něhož jsou vyhlazeny všechny stopy dřívějších životů?
91. Ať je žebravým mnichem nebo králem – kdo je bez přání, ten září v kráse: opustilo jej příznivé i nepříznivé mínění o věcech světa.
92. Kde je volné pole rozmaru, kde omezení a kde rozhodnutí o pravdě u jógina, který se stal ryzí přímostí a dosáhl cíle?
93. Kdo se prosytil klidem vlastní podstaty, zbaven vší strasti a povznesen nad všechno očekávání, – jak a komu by mohl sdělit, co prožívá v nitru?
94. I když spí, není v hlubokém spánku: i když sní, neobestírá ho dřímota; a i když bdí, nebdí moudrý, jsa vždy a všude syt.
95. Ten, kdo má poznání, je i v myšlenkách bez myšlenek, při vnímání bez vnímání, s rozumem bez rozumu, při pocitu já bez pocitu já.
96. Není šťasten ani nešťasten, neoprošťuje se od vášní ani není pln vášní, netouží po osvobození ani není osvobozen, nejsa ani tím ani oním.
97. Ten, kdo je požehnán štěstím, není ani při rozptýlení rozptýlen, ani při soustředění soustředěn. Ani ve stavu tuposti není tupý, ani v učenosti není učený.
98. Osvobozený je za všech okolností ve svém přirozeném stavu, nemyslí už na to, „co bylo vykonáno“, a na to, „co ještě zbývá vykonat“. Protože si ničeho nežádá, je vždy a všude stejný; zapomněl na „učiněné“ a „neučiněné“.
99. Neraduje se, když je veleben; nezlobí se, když je haněn. Neděsí se smrti, nezdraví s radostí život.
100. Čí mysl došla pokoje, ten neutíká tam, kde se to hemží lidmi, ani do lesní samoty: ať je v jakémkoli postavení a na jakémkoli místě, zůstává stále stejný.


Příspěvek byl publikován v rubrice Aštávakragíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.