Aštávakragíta – zpěv patnáctý


Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA

Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)

Aštávakra pravil:

1. Díky správnému poučení dosahují cíle ti, kdo jsou bystré mysli. Druzí, i kdyby se po celý život snažili o poznání, tu jen zbloudí.
2. Spása znamená: nemít zalíbení ve věcech – zalíbení ve věcech je upoutanost. Tolik říká už obyčejné poznání: – a nyní jednej, jak je ti libo!
4. Nejsi tělo, nemáš tělo, nic nekonáš, ničeho nepožíváš: jsi duch svou podstatou a věčně jen přihlížíš. Takto neúčasten, putuj dále v blaženosti!
5. Příchylnost a odpor jsou vlastnosti mysli, ale mysl ti není nikdy vlastní. Jsi prost pochyb a probuzen k pravdě: jsi neměnný – proto putuj dále v blaženosti!
6. Poznávaje ve všech tvorech Sebe Sama a všechny tvory v Sobě Samém, jsa prost pocitu „já“ a „mé“, buď blažen!
7. V čem se toto vše třpytí jako vlny v moři, to jsi ty sám: o tom není pochyb. Jsi duch svou podstatou – buď proto prost horečky!
8. Věř tomu, můj milý, věř tomu! Ach, nedej se přitom uvést ve zmatek: poznání je tvou pravou přirozeností, jsi vznešený, jsi átman – jsi povznesen nad přírodu.
9. Tělo, vybaveno rozličně rozvinutými silami, přichází prodlévá a odchází. Átman nepřichází a neodchází – proč tedy pro ně truchlíš?
10. I kdyby trvalo až do skonání světa, nebo i kdyby už zase dnes zaniklo, co bys tím získal, nebo co bys tím ztratil – ty, jehož podstatou je jen a jen duch?
11. V tobě, nekonečném oceánu, může podle své povahy stoupat, může i klesat vlna světa – to však ani nezpůsobuje tvůj vzrůst, ani ti to ničeho neubírá.
12. Můj milý, jsi utvořen jedině z ducha: tento svět od tebe není odlišný Tedy jak a odkud by ti mohla vzejít bludná myšlenka, že musíš něčeho zanechávat, nebo něco podržovat?
13. V samojediném a míruplném, nepomíjivém a neposkvrněném prostoru ducha – kterým jsi ty -, odkud tam by se vzalo zrození, odkud osudové následky činů a odkud dokonce pocit „já“?
14. Cokoli tu vidíš, v tom záříš jen ty sám. Září snad zlatý kroužek na zápěstí, paži nebo noze jinak než svým zlatem?
15. „Ten člověk zde, to jsem já – ten člověk tam, to nejsem já“: vzdej se tohoto rozlišování! „Všechno je átman“: tak rozhodni, a prost přání, putuj dále v blaženosti!
16. Vesmír pochází jenom z tvé nevědomosti: jsi samojediný v nejvyšší skutečnosti. Kromě tebe není nikoho jiného – nikoho, kdo by putoval ve věčném koloběhu životů, a rovněž nikoho, kdo by z něho unikl.
17. „Jen bludnou představou je všechno toto zde, jen pouhým nic“ – kdo takto rozhoduje, je prost všech stop dřívějška: jsa už jen a jen duchem, dochází, podoben pouhému nic, vnitřního klidu.
18. Jen jeden jediný byl v moři světa, jen jeden jediný v něm je a bude. Pro tebe není upoutanosti ani osvobození: dosáhl jsi svého cíle, – proto putuj dále v blaženosti!
19. Ó ty, který jsi duchem, neznepokojuj své srdce ani pevnými úmysly ani váháním. Dospěv vnitřního klidu, prodlévej šťastně ve svém átmanu, jehož přirozeností je blaženost!
20. Vzdej se všeho rozjímání, na nic se v srdci neupínej! Jsi přece átman, jsi svoboden – čeho chceš ještě dosáhnout svým pátráním?


Příspěvek byl publikován v rubrice Aštávakragíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.