Aštávakragíta – zpěv sedmnáctý


Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA

Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)

Aštávakra pravil:

1. Dosáhl plodu poznání a též plodu vytrvalého cvičeni jógy ten, kdo jsa syt – a maje smysly v moci vlastního přání – se vždycky těší ze své samojedinosti.
2. Vskutku, nikdy se na tomto světě nesouží ten, kdo zná pravdu: vždyť naplňuje sám celý vesmír.
3. Smyslové věci nijak nevábí toho, kdo je sám sobě radostí, stejně tak jako výhonky nimby nevábí slona, který má zalíbení ve výhoncích sallakí.
4. Okusil-li jednou smyslových radostí, netouží už po nich; Neokusil-li jich, nežádá si jich – takový je ten, jehož lze těžko nalézt.
5. Jak mnoho lidí lze vidět zde na světě, kteří baží po požitcích, a jak mnoho lze vidět těch, kdo touží po osvobození! Ale ten, kdo ani nebaží po požitcích, ani netouží po osvobození, je vzácný – je vznešený.
6. Při vykonávání náboženských povinností i při snaze po zisku, při okoušení smyslových radostí i při snaze po osvobození, v životě i smrti je jedině ten, kdo je vznešeného ducha, prost představy, že se má něčeho zříkat nebo něco podržovat.
7. Nemá přání, aby se vesmír rozplynul, ani se nemrzí nad tím, že trvá: žije život, jak se právě nabízí – takto bohat, prodlévá v blaženosti.
8. Takovým poznáním člověk „splnil svou věc“ – jím je u cíle ten, jehož opustily všechny úmysly: i když vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná, prodlévá v blaženosti.
9. Prázdné je vidění, bez cíle činění, uvolněny jsou smysly: ani žádost ani nechuť neobjevují se v člověku, jemuž vyschl věčný proud zrodů.
10. Nebdí ani nespí, neotvírá oči ani je nezavírá: ó – nejvyšší stav je stále vlastní tomu, čí duch je osvobozen.
11. Kdykoli lze ho vidět, jak stojí pevně v Sobě Samém; kdykoli je jeho srdce bez poskvrny; od všech stop dřívějška je osvobozen – a takto osvobozen stále září.
12. Vidí a slyší, hmatá a čichá, chutná a uchopuje, mluví a chodí – a je přitom osvobozen od náklonnosti i odporu. Ano, vznešený je osvobozen.
13. Nekárá ani nechválí, neraduje se ani se nehněvá, nedává ani nebere, – jsa osvobozen, je vždy a všude bez chuti.
14. Vidí-li ženu vzplanuvší náklonností nebo blížící se smrt, spočívá s nezviklatelnou myslí – vpravdě osvobozený a vznešený – dále pevně v Sobě Samém.
15. Mezi štěstím a neštěstím, mužem a ženou, úspěchem a neúspěchem není pro moudrého rozdílu: dívá se na všechno stejným okem.
16. Ani škodolibost ani soucitnost, ani vypínavost ani malomyslnost, ani údiv ani rozrušení nemají místa u člověka, jemuž vyschl věčný proud životů.
17. Osvobozený není nepřítelem smyslových věcí ani jich není žádostiv. Jeho mysl zůstává vždy nedotčena, ať se setká s vítaným či nevítaným.
18. Rozhodování mezi vnitřním soustředěním a jeho zanecháním, mezi užitečným a škodlivým je cizí tomu, kdo je prázdného srdce: je zakotven v naprosté jednotě.
19. Kdo je prost pocitu „já“ a „mé“ a dosáhl jistoty, že vše je nicotné; koho opustilo všechno očekávání, ten, i když jedná, zůstává bez poskvrny
20. Kdo za sebou nechal jasnost mysli i její zaslepení, kdo je prost všeho snění a vší tuposti, tomu jako by se mysl rozplynula: dosáhl stavu, jejž si nelze představit.


Příspěvek byl publikován v rubrice Aštávakragíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.