Bhagavadgíta – zpěv osumnáctý, Cesta odříkání


Z díla BHAGAVADGÍTA   neboli ZPĚV VZNEŠENÉHO
Přeložil Rudolf Janíček, 1989

1. Nyní promluvil Ardžuna: „Dlouhovlasý Kršno, hubiteli nepřátel, rád bych se poučil o tajemství, i o tom, co je zřeknutí!“

2. A Kršna odpověděl: „Zřeknutí – odvrat od světa, znamená zanechat činnosti, k níž nás vábí naše touha, říkají mudrci. A vzdát se ovoce činů, toť sebezapření.

3. Někteří učitelé hlásají, že by se člověk měl vystříhat veškeré zištné činnosti, poněvadž taková činnost je zlem. Druzí zase praví, že by se činy měly omezit jen na oběti a sebekázeň.

4. Slyš tedy Má slova, tygře mezi muži! Je trojí konečná pravda o tom, jak se zříci světa.

5. Nemělo by se upouštět od obětí, darů a sebekázně. Naopak takové činy by se měly konat, neboť očišťují moudrého člověka.

6. Ale i tyto činy, Ardžuno, musí být konány s myslí zaměřenou k jedinému cíli – jako povinnost a bez touhy po odměně. Toť Mé poslední slovo, toť Můj bezpodmínečný zákon!

7. Neodchyluj se proto od svého přirozeného úkolu! Neboť opustit svůj úkol znamená být oklamán nevědomostí.

8. Kdo se vzdává svého úkolu z obavy před tělesnou námahou a namlouvá si, že se tak zřekl touhy, jedná jen pudově a nikdy nedosáhne výsledku svého sebezapření.

9. Koná-li člověk práci proto, že má být vykonána, a nikoliv pro odměnu, nalezl, Ardžuno, ušlechtilou cestu dobra.

10. Klidný duch, jenž se povznáší nad všechny pochybnosti, nevyhýbá se úkolům nepříjemným, ani nevyhledává úkoly příjemné.

11. Žádný tvor se neobejde bez činnosti, ale kdo se zříká touhy po odměně, může být právem zván člověkem svobodným.

12. Trojí je ovoce každého činu: sladké, hořké a bez chuti. Toto ovoce sklízí člověk i ve svých budoucích životech, ale tyto plody nezrají pro ty, kdož se jich zřekli, odpoutáni od touhy po odměně.

13. Poznej, mocný Ardžuno, i patero příčin každého činu, jak tomu učí stará moudrost!

14. Tělo, osobnost, různé smysly i jejich činnost a božstvo, jež sídlí za každým z těchto smyslů – toť pět příčin, z nichž se rodí každý čin,

15. ať je to čin těla, mysli nebo řeči, ať je to čin dobrý nebo zlý.

16. Zatemnělého rozumu je ten, kdo soudí, že původcem činů je on sám.

17. Kdo se nepokládá za původce činů, není poskvrněn žádným činem. Nebude vázán tímto skutkem, i kdyby pobil celé vojiště.

18. Poznání, poznané a poznávající jsou trojí pobídkou k činnosti, jako na poli umění tvoří jeden celek tvoření, výtvor a výtvarník.

19. Ve starém učení rozlišují vědění, činitele a sám čin podle trojice jednotlivých vlivů, které usměrňují veškerý život.

20. Vědění, které se zrodilo z Čistoty, vidí jednu nezničitelnou podstatu ve všech bytostech a vidí ji nerozlišenou a neoddělenou v odděleném.

21. Vědění, které se zrodilo z vášně a činorodosti, má za to, že každá bytost je odlišná, od druhých odloučená a navždy oddělená.

22. A temná nevědomost zastírá mysl těch, kdož neznají Jediného a ulpívají na odděleném zlomku poznání, jako by to byla pravda celá.

23. Čin vykonaný s klidnou myslí a bez touhy po odměně, čin konaný ani s chutí, ani s nechutí, je vskutku činem člověka čistého.

24. Čin člověka vášnivě činorodého kypí touhou a je naplněn úsilím a pýchou.

25. A čin člověka nevědomého je bezohledný, slepý a zhoubný.

26. Člověk odpoutaný od vší touhy, prodchnutý pevným předsevzetím a nedotčený úspěchem či neúspěchem je vskutku dobrý a ctnostný.

27. Člověk milující moc, jenž prahne po odměně, a je chtivý, zlomyslný, nečistý, hned pyšný, hned zkormoucený, se narodil v domě Činorodosti a vášně.

28. A věrolomný, hrubý, nestoudný, zrádný, zlovolný, malomyslný a líný je nevědomý člověk Temnoty.

29. Pouč se, jak i rozum a vytrvalost jsou poznamenány trojicí vlastností, které ti nyní vyložím!

30. Rozum čistý je ten rozum, který zná cestu práce i cestu nečinnosti, činy pravé i nepravé, který ví, čeho se má obávat i čemu důvěřovat, který ví, co zotročuje i co osvobozuje.

31. Rozum vášnivý je ten rozum, který jasně neodlišuje náboženství od nevěrectví, práci od lenosti a právo od křivdy.

32. A onen rozum, jenž má nevěrectví za náboženství a všechny věci za to, čím nejsou, je zahalen tmou nevědomosti.

33. Dobrá je ta vytrvalost a sebevláda, která vede mysl, životní síly a smysly člověka k jejich pravému poslání.

34. Vášnivá je ta vytrvalost, Ardžuno, která žene člověka k tomu, aby hledal zisk v náboženství, v radovánkách nebo v bohatství.

35. A vytrvalost, s níž tupý člověk snáší jařmo zlých činů, strachu, zármutku, sklíčenosti a sebeklamu, protože se z tohoto jha nedovede vyprostit – toť jediná vytrvalost člověka Temnoty!

36. Teď, ó ture mezi muži, tě poučím o trojím štěstí. Štěstí čistého člověka pramení z dlouholetých cvičení vedoucích k sebepoznání; je trvalé, neochvějné a zahání smutek.

37. Toto štěstí získané uskutečněním pravdy v sobě, počaté v sebepoznání, je zprvu hořké jako jed, ale prožívané v zralosti je sladké jako nektar nesmrtelnosti, neboť bylo přetaveno v klidné mysli.

38. Štěstí člověka vášnivého je štěstí, které si samy smysly připravují ze svých žádostí. Na počátku chutná jako pokrm bohů, ale nakonec se mění v jed.

39. A štěstí člověka nevědomého pochází z klamu a v klamu také končí – povstává ze spánku, lenosti a nevědomosti.

40. I bozi a všechny ostatní bytosti úpějí pod jhem těchto tří vlastností, které pramení z lůna přírody.

41. Mezi čtvero kast jsem rozdělil povinnosti podle jejich odlišných rysů.

42. Bráhmanova přirozenost se projevuje těmito vlastnostmi: souladem mysli a smyslů, čistotou, trpělivostí a sebekázní, přímostí a čestností, věděním, sebepoznáním a pevnou vírou.

43. Statečnost, síla, vytrvalost, dovednost, neohroženost a velkodušnost jsou vlastnosti vrozené bojovníkům – kšatrijům.

44. Třetí stav vaišjů – obchodníků a rolníků má přirozený sklon k obchodu, zemědělství a chovu dobytka. Přirozenou schopností čtvrtého stavu šúdrů – jímž jsou dělníci rukou, je práce a služba.

45. Jde-li každý z těchto stavů po své cestě, dojde dokonalosti. Poslyš jak!

46. Kdo koná svou práci, koná bohoslužbu, v níž nalézá Toho, jenž zplodil všechny věci a všemi věcmi proniká.

47. Neboť lépe je kráčet vlastní cestou, třeba nedokonalou, než dokonale konat povinnosti druhých. Kdo plní úkol podle své přirozenosti, nedopouští se zla.

48. Nikdo by se neměl vyhýbat práci, jež přísluší jeho přirozenosti, i když ji dělá nedokonale, Ardžuno, neboť všechny činy jsou zastíněny nedostatky, jako oheň je zahalen kouřem.

49. Člověk, jenž přemohl sám sebe, jehož duch není nikde upoután a jehož touhy se zklidnily, odříká se tím světa a dosahuje Nejvyšší Dokonalosti. Stává se duší nepoutanou činy.

50. Poslyš, Ardžuno, jak člověk v tomto stavu dokonalosti vyvane do brahma, do onoho konečného dovršení všeho poznání!

51. S věčným Duchem splyne ten, kdo má čistou duši, kdo navždy zkrotil tělo a smysly, kdo zůstává hluchý k volání světa a lhostejný k předmětům libým i nelibým.

52. Kdo se uchýlí do samoty a bude jen střídmě jíst; kdo s tělem podmaněným, s řečí a myslí zvládnutou pohrouží se všemi myšlenkami do rozjímání.

53. Takový člověk je odvrácen od každé vzpomínky na pozemské statky, je klidný, vyrovnaný, zříká se všech rozmarů své osobnosti, své moci, pýchy, touhy, hněvu a bohatství a je způsobilý, aby vstoupil do brahma.

54. Teď je jeho trůnem trůnem samotné brahma a on sám je naplněn neskonalým mírem. Nezná smutek ani touhu. Zří tutéž bytost v každé bytosti. Vroucně Mě miluje a touto oddaností se ztotožňuje se Mnou.

55. Zbožnou oddaností člověk pochopí, že Jsem, co Jsem a kdo Jsem. A když takto poznal Mou podstatu, bez odkladu vchází do Mne.

56. Ač koná všechny své povinnosti, přece skrze Mou milost dospívá do onoho věčného, neměnného stavu, neboť se uchýlil ke Mně.

57. Jeho vědomí je prosyceno Mnou a on všechny své činy obětuje Mně. Ve Mně vidí cíl své práce. Proto i ty se cele upni ke Mně.

58. Drž se jen Mne a budeš se podílet na Mé milosti a zdoláš všechny překážky! Jestliže však v sebeklamu a pýše Mě nebudeš chtít slyšet, jistojistě zahyneš!

59. Pravíš-li v pýše: ,Nebudu bojovat,, marné je tvoje rozhodnutí! Neboť sama tvá přirozenost tě nutí k boji!

60. Jsi v osudových okovech ukovaných vlastní přirozeností, a čemu by ses ve svém klamu chtěl vyhnout, Ardžuno, to i proti vlastní vůli vykonáš!

61. Bůh, Ardžuno, dlí v jádru všech věcí a v srdci všech bytostí. Roztáčí všechny věci jako loutky v kolotoči Času.

62. Hledej proto, královský princi, celým srdcem útočiště v Něm a Jeho milostí dojdeš Nejvyššího Míru a Věčného Klidu!

63. Takto jsem ti vyjevil moudrost, hlubší všech hlubin. Uvažuj o ní cele a jednej, jak usoudíš!

64. Vyslechni však ještě jednou Má nejdůvěrnější slova, Slova Slov, která ti pro tvoje dobro sdělím, protože jsi milovaným druhem Mým.

65. Mysli na Mne, služ Mně, obětuj Mně, uctívej Mě a dojdeš ke Mně! Závazně ti to slibuji, neboť jsi Mi drahý.

66. Zanech všech jiných povinností a přikázání, zcela se mi odevzdej a následuj Mne! Chci tě vysvobodit z hříchu. Buď proto dobré mysli!

67. Avšak nikdy nesmíš toto učení prozradit tomu, kdo se necvičí v sebekázni, ani tomu, kdo Mně neslouží, ani tomu, kdo je malověrný!

68. Kdo však v nejvyšší oddanosti ke Mně sdělí toto učení Mému vyvolenci, ten nepochybně přijde ke Mně.

69. Není mezi lidmi nikdo, kdo by Mně mohl prokázat službu šlechetnější. A na celém světě není nikdo, kdo by Mi byl dražší.

70. A zdůrazňuji, že i ten, kdo bude uvažovat o našem posvátném rozhovoru, povznese se k důstojenství člověka, jenž ke Mně přichází cestou Vědění.

71. Člověk dobromyslný a věřící, jenž bude stále naslouchat těmto slovům, bude rovněž vysvobozen a vynesen do světa spravedlivých.

72. Vyslechl jsi, Ardžuno, Má slova s pozornou myslí? Zmizel už klam tvé nevědomosti, ó uchvatiteli štěstí?“

73. Ardžuna odpověděl: „Můj klam zmizel, Kršno, a díky Tvé milosti jsem si uvědomil všechny možnosti jak dosáhnout dokonalosti. Jsem pevný, moje pochyby jsou navždy rozptýleny. Chci být poslušen Tvých slov!“

74. Zde končí rozhovor mezi Ardžunou a Kršnou a tu Sandžaja, obraceje se ke králi Dhrtaráštrovi, pronáší tato závěrečná slova: „Takto jsem vyslechl onu vznešenou a úchvatnou rozmluvu mezi Kršnou a velkoduchým Ardžunou a její dosah je tak mocný, že mi z toho vstávají vlasy na hlavě.

75. Skrze milost, kterou mi udělil básník Vjása, vyslechl jsem tak z úst samého Kršny toto nejvyšší a nejhlubší tajemství o jednotě všeho.

76. Ó králi, stále a stále mi tanou na mysli ta svatá, zářivá slova pronesená Kršnou a Ardžunou a moje radost nemá konce!

77. A když si stále a stále vybavuji v mysli divuplnou Kršnovu podobu, veliký je můj úžas, ó králi, a moje radost nemá konce!

78. Kdekoliv je Kršna, Pán božské jednoty, kdekoliv je lučištník Ardžuna, tam je i Krása, Síla, Sláva, Lidskost a Věčná Spravedlnost. Taková je moje víra!“


Příspěvek byl publikován v rubrice Bhagavadgíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.