Bhagavadgíta – zpěv patnáctý, Cesta moudrosti


Z díla BHAGAVADGÍTA   neboli ZPĚV VZNEŠENÉHO
Přeložil Rudolf Janíček, 1989

1. Kršna pravil: „Život je věčný fíkovník, jenž má kořeny nahoře v nebi a větve dole u země. Posvátné chvalozpěvy jsou jeho listy. Kdo zná tento strom, je znalcem véd.

2. Větvemi sahá tento strop k nebi i k zemi. Jeho mízou jsou tři přírodní vlastnosti, které urychlují rašení jeho pupenů. Kořeny tohoto stromu pronikají k lidskému srdci a dávají podnět k činům dobrým i zlým.

3. Lidské oči nevidí změny v jeho koruně, ani jeho vrchol, ani jeho počátek, ani to, co jej udržuje a podpírá. Ty však ostrou sekyrou lhostejnosti rozštípni ve dví tento pevně zakořeněný strom klamu,

4. abys našel cíl, od něhož se moudrý člověk nikdy neodchyluje! Neboť Já nesídlím v tomto věčně rostoucím stromě, nýbrž v onom nekořenném jádru, z něhož tento velikán vyklíčil.

5. V onom jádru, v oné Věčné Podstatě sídlí ti osvícení, kteří se oprostili od klamu, pýchy a lidských pout, od dobra a zla, od radosti a strasti, a kteří žijí ve skutečném Já, zhasivše navždy lampu svých žádostí.

6. Kde slunce nezáří, kam ani měsíc nevchází a kde ani jiný oheň neplane, tam je Mé nejzazší obydlí. Kdo k němu dospěl, nikdy se nevrací.

7. Rodím se v lidské duši jako zlomek věčnosti a vábím k sobě pět smyslů a mysl tkvící v přírodě. Takto zahalen dlím v každém člověku.

8. Jako vítr vane nad květinou a odvívá její vůni, tak i Věčný Duch přenáší ze života do života tresť Nejvyššího.

9. Neboť On dlí ve sluchu, zraku, hmatu, chuti a čichu a citlivé mysli, a tak poznává svět.

10. Pošetilci nepozorují, jak duch přechází z těla do těla, jak v něm sídlí a jak se těší z podívané na hru přírody a její vlastnosti. Jen ti, kdož mají oči osvíceny moudrostí, poznávají jeho přítomnost.

11. Ti, kteří vedou odříkavý život, to vše jasně vidí. Ale běda! Lidé, kteří podlehli kouzlu klamu a jejichž mysl není očistěna, nepoznávají Pravdu, i když si ukládají mnohá odříkání.

12. Věz, že Mou slávou je sláva slunce, které osvětluje celý svět, Mým světlem je světlo měsíce a Mou září je zář ohně!

13. Zúrodňuji zemi svou silou, která udržuje všechny věci. Každá bylina je živena Mou stříbrnou životní trestí, jíž je naplněn kalich měsíce.

14. Stávám se ohněm života, žiji ve všech tvorech a jsem jejich dechem. Živím v nich sebe sama.

15. Jsem srdcem všech bytostí, jejich pamětí a jejich vnímáním. Sídlím v nich i tehdy, když je paměť a smysly opustily, jsem cílem všeho chápání. Jsem první mezi posvátnými knihami, vší Moudrostí a svědkem všeho Vědění.

16. Každá bytost je dvojí – věčná a přechodná. Zhmotnělý projev je prchavý, ale Moje jemná nepostižitelná skutečnost trvá navěky!

17. Nade vším však přebývá ono svrchované vědomí, nedělitelná bytost a neměnný Pán, jenž proniká všemi světy a všechny světy udržuje.

18. Protože překonávám pomíjivé a jsem i za nepomíjejícím, oslavují Mě védy jako Nejvyššího.

19. Kdo Mě ctí ve všech tvarech a způsobech života, ten, ó potomku králů, dosáhl veškeré moudrosti!

20. Odhalil jsem ti, nevinný Ardžuno, tajemství všech tajemství. Kdo mu porozumí, osvojí si nejvyšší moudrost a splní všechny své povinnosti!“


Příspěvek byl publikován v rubrice Bhagavadgíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.