Bhagavadgíta – zpěv pátý, Cesta odpoutanosti


Z díla BHAGAVADGÍTA   neboli ZPĚV VZNEŠENÉHO
Přeložil Rudolf Janíček, 1989

1. Potom pravil Ardžuna: „Chválíš, Kršno, toho, kdo se zříká činného života, avšak přiznáváš velkou zásluhu i tomu, kdo koná činy. Vylož mi jasně, která z těchto dvou cest je lepší!“

2. Vznešený odpověděl: „K vysvobození vede jak oddanost činná, tak i oddanost nečinná, avšak život činný je dokonalejší než život bez činů.

3. Člověk, jenž nezná nenávist ani touhu, Ardžuno, je osvobozen, neboť se povznesl nad dobro i zlo a vyprostil se ze všech pout.

4. Jen bláhovcům, ne však lidem moudrým, se jeví cesta činů odlišnou od cesty rozjímání. Kdo dojde po jedné cestě až na konec, sklidí plody obou.

5. Výšiny, k nimž se povznesli lidé rozjímáním, jsou dostupné i těm, kteří se lopotí, a ten, kdo vidí, že vědění a konání pravých činů jsou totožné, vidí jasně.

6. Kdo nezasvětil své činy Mně, těžko se zříká jejich ovoce. Avšak rychle spěje k pravdě člověk oděný pláštěm rozjímání a očištěný svými činy.

7. Kdo je čistého ducha a je oddán své práci, kdo vítězí nad sebou samým, má zklidnělé smysly a je soucitný se všemi bytostmi, ten, třebaže jedná, je neposkvrněn svými činy.

8. Kdo zná pravdu, říká: „Nic nekonám já sám. Zrakem nevidím já, sluchem neslyším já, při chůzi nechodím já, ve spánku nespím já a při dýchání nedýchám já.

9. Když mluvím, dávám či přijímám, otevírám či zavírám oči, vždy vím, že nikoli já, nýbrž mé smysly si tak hrají jako děti se svými hračkami.“

10. Jako se lotosový květ vynořuje nad hladinou jezera, v němž roste, tak se povznáší nad dobro a zlo i člověk, který zasvětil svůj život Mně.

11. Svým tělem, svými smysly, svou myslí a svým duchem ubírá se mudrc světem činného života a nezištně plní úkoly pro očistu svého srdce.

12. Vyrovnaný člověk pevné mysli nečeká na plody svých činů a dosahuje míru. Avšak člověk rozkolísaný a žádostmi oklamaný je vězněm své připoutanosti.

13. Kdo je odpoutaný, kdo vnitřním poznáním zvítězil nad sebou samým, prožívá šťastný život v tvrzi svého těla s devíti branami. Nic nekoná ani nepobízí k činům.

14. Nestvořil jsem člověka ani samotný čin proto, aby byly skutky spjaty se svými výsledky. Jen vnější jevy tak šálí všechno lidstvo.

15. Všudypřítomný duch nepřihlíží k zásluze ani k provinění a lidé netrpí pro spáchaný hřích, ale proto, že jejich vědění je zahaleno nevědomostí.

16. Ale nevědomost se rozptýlí Poznáním, tak jako sluneční světlo rozhání noční temnotu.

17. A ti, jejichž podstatou je To – Nejvyšší, jejichž oporou je To, jejichž dovršením je To, ti všichni duchen soustředěným na Nejvyššího, jsou očištěni od všech klamů, a nikdy se už na tento svět nevracejí.

18. Moudří vidí tutéž bytost ve všem, ať je to učený a pokorný brahmín, kráva, slon, pes nebo vyvrženec.

19. Smrt i zrození překonali ti, kdo s klidnou myslí vnímají totožnost všeho. Spočívají v Nejvyšším a splynuli s ním.

20. Jsou pokojní v Já, jejich mysl je pevná a neradují se z příjemného ani se nermoutí z nepříjemného.

21. Člověk, který neulpívá na smyslových vjemech z vnějšího světa, zažívá blaženost ve vlastním nitru. A ještě v tomto životě okusí štěstí nesmrtelnosti.

22. Rozkoše, jež vykvétají z půdy smyslového vnímání, plodí jen smutek, Ardžuno, neboť kvetou jen proto, aby zvadly. Moudrý člověk v nich nehledá zalíbení.

23. Dovede-li člověk vzdorovat náporům svého hněvu a žádosti ještě v tomto těle a na tomto světě, dojde trvalého štěstí.

24. Kdo hledá radost, klid a světlo ve svém srdci, dochází nakonec dokonalosti splynutím se Mnou, takový člověk je vpravdě svobodný.

25. Jeho nedokonalosti zanikly, jeho pochyby se rozprchly, jeho smysly se zklidnily, každý jeho čin stává se dobrem pro všechny tvory. A tak dosáhne osvobození v Nejvyšším.

26. Mudrc, jenž se oprostí od žádosti a hněvu, poznal sebe sama a sjednotil se s veškerenstvem, prožívá svrchovanou svobodu Nejvyššího na tomto světě i světech ostatních.

27. Kdo ze své mysli vypudil všechny vnější věci, kdo s dechem klidným a vyváženým a se zrakem upřeným mezi obočí dlí v samotě,

28. kdo má mysl, smysly a vnitřní zření v souladu a navždy zapomněl na žádosti, strach a hněv a touží jen po vysvobození, ten si rozjímáním již vydobyl blaha osvobození.

29. Takový člověk Mě vskutku zná jako tvůrce přemnohých tvarů, jako konečný cíl všech obětí a pokání, jako velkého Pána všech světů, dobrodince a přítele všech tvorů. Takový člověk dojde věčného království míru.“


Příspěvek byl publikován v rubrice Bhagavadgíta. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.