Bible kralická: 2. Samuelova, 14. kapitola


1. Srozuměv pak Joáb syn Sarvie, že by naklonilo se srdce královo k
Absolonovi,
2. Poslav do Tekoa, a povolav odtud ženy moudré, řekl jí: Medle,
udělej se, jako bys zámutek měla, a oblec se, prosím, v roucho smutku,
a nepomazuj se olejem, ale buď jako žena již za mnoho dní zámutek
mající nad mrtvým.
3. I půjdeš k králi a mluviti mu budeš vedlé řeči této. A naučil ji
Joáb, co by měla mluviti.
4. Protož mluvila žena ta Tekoitská králi, padši na tvář svou k zemi,
a poklonu učinivši, řekla: Spomoz, ó králi.
5. I řekl jí král: Což jest tobě? Odpověděla ona: Zajisté žena vdova
jsem, a umřel mi muž můj.
6. Měla pak služebnice tvá dva syny, kteříž svadili se spolu na poli,
a když nebyl, kdo by je rozvadil, udeřil jeden druhého a zabil ho.
7. Aj, teď povstala všecka rodina proti služebnici tvé, a řekli: Vydej
toho, jenž zabil bratra svého, ať ho zabijeme za život bratra jeho,
kteréhož zamordoval, nýbrž zahubíme i dědice. A tak uhasí jiskru mou,
kteráž pozůstala, aby nezanechali muži mému jména a ostatku na zemi.
8. Tedy řekl král ženě: Navrať se do domu svého, a jáť poručím o tobě.
9. I odpověděla žena Tekoitská králi: Nechť jest, pane můj králi, na
mne ta nepravost, a na dům otce mého, král pak a stolice jeho ať jest
bez viny.
10. Řekl také král: Bude-li kdo mluviti co proti tobě, přiveď ho ke
mně, a nedotkneť se tebe více.
11. Tedy ona řekla: Rozpoměň se, prosím, králi, na Hospodina Boha
svého, aby se nerozmnožili mstitelé krve k zhoubě a nezahladili syna
mého. I odpovědel: Živť jest Hospodin, žeť nespadne vlas syna tvého na
zemi.
12. K tomu řekla žena: Nechť promluví, prosím, služebnice tvá pánu
svému králi slovo. Kterýžto odpověděl: Mluv.
13. I řekla žena: Proč jsi tedy myslil podobnou věc proti lidu Božímu?
Nebo mluví král řeč tuto jako ten, kterýž sebe vinného činí, poněvadž
nechce zase povolati vyhnaného svého.
14. Všickniť jsme zajisté nepochybně smrtelní a jako vody, kteréž
rozlity jsouce po zemi, zase sebrány býti nemohou, aniž se Bůh na něčí
osobu ohlédá; ovšemť i myšlení svá vynesl, aby vyhnaného nevyháněl od
sebe.
15. Nyní pak, že jsem přišla ku pánu svému králi mluviti řeči tyto,
příčina jest, že mne strašil lid. Protož řekla služebnice tvá: Budu
nyní mluviti králi, snad naplní král žádost služebnice své.
16. Neboť vyslyší král a vysvobodí služebnici svou z ruky muže,
chtějícího vyhladiti mne i syna mého spolu z dědictví Božího.
17. Řekla také služebnice tvá: Vždyť mi bude slovo pána mého krále k
odtušení; (nebo jako anděl Boží, tak jest pán můj král, když slyší
dobré aneb zlé), a Hospodin Bůh tvůj bude s tebou.
18. A odpovídaje král, řekl ženě: Medle, netaj přede mnou toho, nač se
já tebe vzeptám. I řekla žena: Mluv, prosím, pane můj králi.
19. Tedy řekl král: Není-liž Joáb jednatel všeho tohoto? I odpověděla
žena a řekla: Jako jest živa duše tvá, pane můj králi, žeť se nelze
uchýliti na pravo aneb na levo ode všeho toho, což mluvil pán můj
král; nebo služebník tvůj Joáb, onť jest mi rozkázal, a on naučil
služebnici tvou všechněm slovům těmto,
20. A abych tak příkladně vedla řeč tuto, způsobil to služebník tvůj
Joáb. Ale pán můj moudrý jest jako anděl Boží, věda, což se koli děje
na zemi.
21. A protož řekl král Joábovi: Aj, již jsem to učinil. Jdiž tedy,
přiveď mládence Absolona.
22. I padl Joáb na tvář svou k zemi, a pokloniv se, poděkoval králi, a
řekl Joáb: Dnes jest poznal služebník tvůj, že jsem nalezl milost před
očima tvýma, pane můj králi, poněvadž jest král naplnil žádost
služebníka svého.
23. Tedy vstav Joáb, odšel do Gessur, a přivedl Absolona do
Jeruzaléma.
24. I řekl král: Nechť se navrátí do domu svého, ale tváři mé ať
nevidí. A tak navrátil se Absolon do domu svého, ale tváři královské
neviděl.
25. Nebylo pak žádného muže tak krásného jako Absolon ve všem Izraeli,
aby takovou chválu měl. Od paty nohy jeho až do vrchu hlavy jeho
nebylo na něm poškvrny.
26. A když střihával vlasy hlavy své, (měl pak obyčej každého roku je
střihati, protože jej obtěžovaly, i střihával je), tedy vážíval vlasy
hlavy své, a bývalo jich dvě stě lotů váhy obecné.
27. Zrodili se pak Absolonovi tři synové a jedna dcera, jejíž jméno
bylo Támar, kteráž byla žena vzezření krásného.
28. I byl Absolon v Jeruzalémě dvě létě, a tváři královské neviděl.
29. A protož poslal Absolon k Joábovi, chtěje ho poslati k králi.
Kterýžto nechtěl přijíti k němu. I poslal ještě podruhé, a nechtěl
přijíti.
30. Tedy řekl služebníkům svým: Shlédněte dědinu Joábovu vedlé pole
mého, kdežto má ječmen; jděte a spalte jej. I zapálili služebníci
Absolonovi dědinu tu.
31. A vstav Joáb, přišel k Absolonovi do domu jeho, a řekl jemu: Proč
jsou služebníci tvoji zapálili dědinu mou?
32. Odpověděl Absolon Joábovi: Aj, poslal jsem k tobě, řka: Přiď sem,
a pošli tě k králi, abys řekl jemu: I proč jsem přišel z Gessur? Lépe
mi bylo ještě tam zůstati. Protož nyní nechať uzřím tvář královu.


Příspěvek byl publikován v rubrice 2. Samuelova. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.