Bible kralická: Kazatel, 2. kapitola


1. Řekl jsem opět srdci svému: Nuže nyní zkusím tě v veselí, užívejž
tedy dobrých věcí. A hle, i to marnost.
2. Smíchu jsem řekl: Blázníš, a veselí: Co to děláš?
3. Přemyšloval jsem v srdci svém, abych povoloval u víně tělu svému,
srdce však své spravuje moudrostí, a přídržel se bláznovství dotud, až
bych zkusil, co by lepšího bylo synům lidským, aby činili pod nebem v
počtu dnů života svého.
4. Veliké jsem skutky činil, vystavěl jsem sobě domy, štípil jsem sobě
vinice.
5. Vzdělal jsem sobě zahrady a štěpnice, a štípil jsem v nich stromy
všelijakého ovoce.
6. Nadělal jsem sobě rybníků, abych svlažoval jimi les plodící dříví.
7. Najednal jsem sobě služebníků a děvek, a měl jsem čeled v domě
svém; k tomu i stáda skotů a bravů veliká měl jsem nade všecky, kteříž
byli přede mnou v Jeruzalémě.
8. Nahromáždil jsem sobě také stříbra a zlata a klínotů od králů a
krajin; způsobil jsem sobě zpěváky a zpěvakyně i jiné rozkoše synů
lidských a nástroje muzické rozličné.
9. A tak velikým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede
mnou byli v Jeruzalémě; nadto moudrost má zůstávala při mně.
10. A čehožkoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraňoval
srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce
mé, a to byl podíl můj ze vší práce mé.
11. Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce
mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a
že nic není užitečného pod sluncem.
12. Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i
bláznovství. (Nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To,
což již jiní spravili.)
13. I viděl jsem, že jest užitečnější moudrost než bláznovství, tak
jako jest užitečnější světlo nežli temnost.
14. Moudrý má oči v hlavě své, blázen pak ve tmách chodí; a však
poznal jsem, že jednostejné příhody všechněm se přiházejí.
15. Protož jsem řekl v srdci svém: Máliť mi se tak díti, jako se děje
bláznu, pročež jsem tedy moudrostí předčil? A tak řekl jsem v srdci
svém: I to jest marnost.
16. Nebo není památka moudrého jako i blázna na věky, proto že to, což
nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí přichází, a že jakož
umírá moudrý, tak i blázen.
17. Pročež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se děje pod
sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha.
18. Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem
proto že jí zanechati musím člověku, kterýž bude po mně.
19. A kdo ví, bude-li moudrý, či blázen? A však panovati bude nade vší
prací mou, kterouž jsem vedl, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. A i
to marnost.
20. I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci,
kterouž jsem konal, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem.
21. Mnohý zajisté člověk pracuje moudře, uměle a spravedlivě, a však
jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i
to jest marnost a bídná věc.
22. Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého,
kteréž snáší pod sluncem,
23. Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak
že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost.
24. Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti
životu svému pohodlí z práce své? Ač i to také viděl jsem, že z ruky
Boží pochází.
25. Nebo kdož by jísti a užívati měl toho nežli já?
26. Člověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a
veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by
zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení
ducha.


Příspěvek byl publikován v rubrice Kazatel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.