Čas tu není


Důležité je si uvědomit v jakém měřítku čas chápeme aneb v jaké přítomnosti žijeme my a v jaké přítomnosti žije bůh, dle Genesis první Mojžíšovy knihy byl svět jak jej známe stvořen za 6 dní a 6 nocí, v Bibli se dále hovoří i o rozdílu v měřítku času jak jej chápeme my a jak jej chápe Bůh, či jeho dílčí část náš Pán, Petr 3,8.9 „Jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“, ve skutečnosti je měřítko času v biblickém pojetí stvoření nebe a pak země mnohem větší.
Stáří planety se pohybuje okolo 4.5 miliardy let, mohlo by se proto zdát, že je jeden den z pohledu stvoření světa je jedna miliarda let a, že svět ještě nebyl dokončen. Což v zásadě nelze vyvrátit. Pravdou je, že lidstvo stále nalézá nespočet nových druhů jak rostlinného tak živočišného původu a doposud nebyly všechny pojmenovány, pokřtěny. Tak jak se praví v Genesis 2:19.
Čas v jeho absolutním měřítku je stanoven výpočtem z rychlosti jedná se o umělou veličinu, která je vztažná k jednotlivému tíhovému zrychlení. Maximální respektive minimální co do periody opisující frekvence všech částic a energii je stanoveno hmotností celého vesmíru a jeho tíhovému zrychlení.
Časoprostorová orientace má fraktální charakter, absolutní přímá vše popisující nejvyšší přesahující rychlost světla do nekonečna, specificky pro jednotlivé dílčí celky i celek. Každá jeho dílčí část tak opisuje vlastní časoprostorovou realitu.
Vesmír jako takový je zakřiven sám do sebe i když je nejpřímější možný.
Vesmír jako takový je nekonečný ve všech směrech a to i v měřítku času i v jeho délce, hloubce, šířce. Překročení horizontu události je umožněno pouze duši, hmota zůstává uzavřena v nižších sférách. Myšlenka jako taková je rychlejší, než světlo snadno v modlitbách dovoláváme se bohu přitom, však opouští naše modlitba onen horizont událostí celého vesmíru.
Každá myšlenka a duše je přesně orientována a adresována napříč celým časoprostorem, myšlenka je tak modulována na nosnou vlnu zdroje v místě a čase. Vše má fraktální charakter a i směr myšlenky putuje po nejpřímější možné fraktální linii. Myšlenka je kódována mnoha způsoby jednou z nich je základní doména specifická pro jednotlivé životní formy.
Kódování je automatické fraktální přímé prosté.
Vnímání času je schopnost naší duše jeho maxima dosahujeme, až při styku se smrtí kdy se dostává naše duše za hranici horizontů událostí a odchází z tohoto světa směrem k znovu zrození.
Maximum je v nejnižších frekvencích co do vnitřních přenosů  ekvivalent klidu a nejvyšších co do rozzáření všech buněk v širokém spektru barev.
Mnohdy se nám může stát, že vnímáme čas pokaždé jinak podle toho, jak nás baví, příliš stereotypní přecházíme v letargii, příliš nahodilé regulujeme reflexy a bystříme tak vnitřní oko pozornosti, jenž nám umožňuje časoprostorovou realitu vnímat detailněji, důležité je si uvědomit čí duše z nás promlouvá a jak naše duše vnímá čas, získat cit pro čas a rozšířit tak svou orientaci pro další rozměr. Ostatně v buňce každého organizmu jsou pro tento smysl rozhraní. Vyšší bytosti jsou schopné tyto časové regulace na úrovni vnímání času ovládat spontánně a předávat bytostem nižším. Člověku se mnohdy zdá nahodilý zpravidla jde o přímý důsledek regulace množství zpracovávaných informací, frekvence vědomí a chemické nálady v těle.
Schopnost setrvat, žít a tvořit v prostředí mimo čas a prostor vyžaduje nemalé úsilí absolutního klidu, vnitřní harmonie a lásky nejen v sebe sama ale také schopnost odpouštět, tento dar je vlastní vyšším bytostem. Schopnost znát všechny, vše a pochopit podstatu samotného vesmíru, neublížit ani v myšlence byť by se duše nespletly dohromady a spoustu jiných pravidel.
Soustavnou pílí a ctnostmi se dopracovali k absolutní dokonalosti duše, jež je v jejím primitivním pojetí schopna znovuzrození, je v pokročilém stavu schopna zázraků všeho druhu.
Pro dosáhnutí tohoto stavu vyššího bytí je nutné neuvěřit v primitivitu a dát se opačným směrem ke komplexnosti a dokonalosti duše a to jak logické tak emocionální, byť by byla života schopna v těchto extrémních podmínkách.
Schopna orientovat se v bezčasí a čase, schopna vytvářet malé časové subprostory v kterých se pohybuje, nikoliv však slepě nýbrž otevřena všem možnostem svého okolí byť by se neuzavřela do sebe a schopností interpretce svého okolí v pravdě.
Duše jako taková se musí stát živoucím fraktálním zobrazením sebe sama utvořit tak vlastní sebereflexi mimo čas a prostor. Vývoj takovéto duše je relativní, bez pomoci může trvat miliony let avšak se zkušeným učitelem, jímž je bůh, je otázkou jednoho života či okamžiku.
Duše člověka je v časoprostoru jako tenká změť informací a modliteb, jenž se do nekonečna vyvíjí, nežli dosáhne dokonalosti od počátku až do konce vesmíru.
Jsme součástí nekonečného závodu o přežití, mnoho bylo osvícených ne všichni, však dosáhli takové úrovně sebe kontroly a sebekázně aby přežily, znovuzrození vesmíru. Hnáni špatným směrem zlých emocí pomstou a trestem směrovali energii do ničení, namísto tvoření sebe sama. Ke všemu je třeba se umět postavit, řešily to ostatní, neřešily podstatné.
Kolikero padlých andělů zaslepených pýchou již známe, byli potrestáni pro porušení pravidel a svou vlastní chybou zbaveni oněch pomyslných křídel. Umlčeni na věčnosti a rozmetáni na miliony kusů zahynuli pod tíhou své vlastní svévole.
Byla to jejich vlastní hra, co je zabila, byly to oni neb ve své malichernosti, pýše chtěli vidět jen sami sebe, chtěli moc nad svým okolím, avšak nedosáhli nic. Jen láska a sebe kontrola, sebekázeň je cestou spravedlivých.


Příspěvek byl publikován v rubrice Ukázky z knihy Tvá víra tě uzdraví. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.