Až se to napne, tak to praskne


Řeč je o kvarcích, respektive horním a dolním, které stejně jako ostatní částice tvoří oscilátor hmoty, dynamickou soustavu navzájem se doplňujících oscilací, roto-vybro-tón, zpěvu arch andělů, proton. Oproti neutronu, který vyrovnává nestability ve vyšších hladinách energii mezi protonem a elektrony, čímž utváří jemnou avšak vzdálenou balanci mezi jádrem a obalem. Stejně jak je tomu mezi jevištěm a obecenstvem, které odděluje manéž. Zpěv arch andělů roztáčí hotový balet, paleta nejrůznějších oscilací od ladných pohybů v rytmu šarmu po trýznivé výkřiky hrůzy. Kvarky ve své uzavřené soustavě udržují hmotu v rozumné, existenční mezi kmitů, dorovnávají pod kmity. Dostanou-li se od sebe dostatečně daleko praskne jejich vazba a vzniknou nové kvarky, protože se roz osciluje zbytková energie vzniklá rozdílem potenciálu, harmonickým kmitočtem charakteristickým pro jednotlivé částice, které učinily sobě s odstupem rozdíl. Podobně je tomu mezi mužem a ženou, až když si uvědomí rozdíl potenciálů, milují se. Rozbijeme li proton objeví se spoustu nových exotických částí, oscilací s vlastním časem klidu, rozpadu, od oscilování, které vzniká disharmonií celku jako sáček čaje v horké vodě. Přirovnat vzniklou situaci lze k hodinového strojku, rozbijeme-li jej velikým kladivem, vypadne z něj spoustu malých koleček, exotických částic o kterých jsme pro oslepení krásou strojku ani nevěděli. Vesmír jako matrice, konstrukt je nekonečně hluboký i ve velikosti měřítka a fraktálně se vyobrazuje ve všech směrech a barvách, že je nevidíme, ještě neznamená, že netikají svým tempem. Pozbytím každé částice vznikají další nové a nové do nekonečné hloubky fraktálně zobrazených oscilací všemi směry. Některé z nich se pro nás chovají logicky, jiné jsou zatím nepochopeny. Je tomu jako u koleček hodinového strojku, vše se vším souvisí. Vše má svou vztažnou i nevztažnou soustavu. Všechny jsou oscilující rozdíl, potenciál energií, které utváří různé projevy času, částice. Atak se vlním v rytmu hudby než se má žena vzdálí a pak to praskne, vím, tajil jsem k ní city své a svítím si jen protože jí miluji. Už pro ten pocit stojí, čas, se dá žít.


Příspěvek byl publikován v rubrice Kvantová fyzika, Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.