Buněčné dělení aneb kontinualita časoprostorového kivadla


Jedno je jisté, kyvadlo se kymácí tak dlouho až se kyvadélko utrhne. Jednobuněčné organizmy, pučí tak dlouho až zůstane jenom jeden. Ten špatný, káže zemři ten dobrý říká sis řek. Vše má stejný původ, jméno má mít každý své, stejně jako mne jen ať se smrt nestane. Inu řešení je problém a problém je řešení. Každý kdo se nechce dělit ve většině případů až na světlé vy jímky končívá jako zloděj. Stejné je tomu i u Boha, oscilace mezi světem hmoty a antihmoty, jejich průrvy mají přímý vliv i na svět kvantové mechaniky respektive jako oscilace velkých těles, čím větší těleso, tím větší měřítko. Proto jsou schopná velká tělesa oslovit i kvantové částice, umí řešit i s řetězení, zapletení a jiné matematické operace, jednoduše je svou velikostí ohromují, neb svou přitažlivostí kmitají na tak velkých kmitočtech, malých vlnových délkách až je jsou schopny cítit, říkají jim pane. Jsou chytřejší, není třeba závidět ani se vytahovat, stačí jen pochopit co ještě neumím. Abychom tuto ideologii, trochu přiblížili těm, kteří sklonili hlavy, říkáme jsi takový chuj, jakého jej máš. Dokud není co řešit, nepotřebujeme čas, teprve až se něco pokazí potřebujeme čas. A proto čas tu není ale účel světí prostředky. Ano, mě baví pracovat, je motivace, která vyžaduje čas.


Příspěvek byl publikován v rubrice Anatomie duše, Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.