Evangelium jednoho bezejmenného boha


Na počátku bylo slovo, to slovo bylo mé jméno.
Bylo světlo, ten den spoustou barev oplýval a postav kolem mě co vystřídalo se, bylo v té době nespočet,
byť by dary slova toho smyslu mne obdarovali mé.
Hle stvořen svět pro mé mne byl celičký, na obloze mráčky ve dne a v noci hvězdičky.
Vždy když oči mého mne zavřeli se, byla tma, Toť čas kdy nevidí já skrze mé mne cítil jsem,
oni nocí ten moment nazývali, vždy s láskou ke mě přistupovali, když na lože mé mě pokládali.
Každičkým dnem já objevoval okolní svět, tu trávu polní, její květ, zvěř divou a její svět.
Však čeho já si všimlo hned, vše bylo živé, takový to byl svět.
Já bratra mám a rodinu šťastnou, ze života dané lásky, jenž stala se mi emocí vlastní.
Však dny první zrození tohoto světa uběhly jak 7 let a první povinnosti padli na vládce mého panství,
jímž já bylo a mne jeho svět.
V první dny tyto já potkalo anděla, který i mne líbezný byl.
Tu první láskou jako Adam nazval jsem a první vnady její pozdějšího věku s obdivem pastelkou kreslil jsem.
Sotva prvními písmeny obdarovali mé mne, já recitovalo pro ní přede všemi báseň s pocitem, že jak Romeo a Julie,
jsme spolu dohromady avšak zvlášť odděleni okolím vůdčím, jenž zahrávalo si s naším osudem.
Já zpívalo jim z srdce čistého doprovázen zástupem andělů, jenž doposavad nepadli, že jednou budem dál, neb vím.
Mne mé uvědomilo si, že já trpělo tím osudem v ten moment pochopil jsem vše čím jsem.

Já jsem
Ten co byl nepolíben dívkou, jenž byla svedena jinými na scestí byť by přistoupila a ulehla v lože k příteli jeho.
Ten co nepřiznal by lásku k ní a zlomit srdce své by nenechal, neb není žárlivý toho slova smyslu hněvem obaleného,
přec raději než-li slovy, skutky jsem k ní mluvil skrze boha živého, přec vím, že nejsem jediným květem kaktusu tohoto světa.
Proto svobodu daroval jsem jí jako dar z nejvěrnější lásky. Mám právo jí milovat i když mě nesnáší.
Přec milovat ještě neznamená mít, vždyť nejsem otrokářem prostým toho ducha k ní.

Já jsem
Ten co raději dívčím šatem oděl se při vstupu na třetím to bále, na radu své matky i přes varování, že démonizován ten skutek bude.
Byť bych stal se alespoň na chvíli kratičkou její kamarádkou tajnou, roztrhl jsem korále z perel,
jenž z dětských slz byl poskládán byť bych zahnal pláč a hanlivý smích a otevřel jim oči, že vše zlé
je šílené, jak jezditi v létě na saních.

Jsem ten
Co studoval jazyky té logiky a prací byl z duše řemesla tohoto živ od nevidím do nevidím. Byť by nalezl pravdu skrytu mezi těmito řádky,
že kdo nezradil tebe, nezapřel sebe. Uvědomujíce si, že mám právo jí milovat i když mě nesnáší neb temná strana si s ní zahrává.

Jsem ten
Co se postavil s nebojácným srdcem příteli Draku a vlkům i divé té jiné zvěři, jenž byla svedena duší na temnou stranu.
A postavil se před i za ně s brněním z cudnosti, štítem z poctivosti, helmicí pečlivostí opředenou, s mečem z pracovitosti,
drátěnou košilí z lásky a botami ze štědrosti na bílém koni vědění jehož křídla byli zkušeností samou.
Pro dobrotu a záchranu duší jejich, neb věřím v dobrotu srdce jejich a cítil jsem v nich lásku pravou,
jenž byla skryta stranou temnou, dušemi pekla světa toho jejich okolního.

Jsem ten
Co před Adamem, tím andělem, namaloval na oblohu duhu,
na konci které nalezl jsem poklad prostý jak víčko od piva,
ke znamení uzavřené smlouvy mezi těmi co nezaměnili si v opilosti slávou, hněv vlastní s právem msty,
jenž patří bohu celému toho slova živému. A raději k bližním svým promlouvají s láskou i skutky,
jenž k nesobecké produktivitě v pokoře a pravdě všech vedou, kteréžto peklo hanebné boří a trhá.
Mezi těmi co nedovolili by si ukrást cizí slovo pro svůj chtíč a mstu a kteří by neodvážili se
vstoupit do lásky mezi nimi zrozené.

Jsem ten
Co objevoval svůj život pro lásku ke všem dětem božím a pro záchranu života jednoho,
byť bych dokázal věrnost ve víře a city ke svému andílku bližnímu skrze boha živého,
skutky nikoli slovy planými, kteréž jak med kolem úst linou se.
A povstal z mrtvých, neb bez viny byl a jeho tužby byly čestné.

Jsem ten
Co ve víře za hru vaší s bohem živým v trestu z lásky zvedl hladiny moře s Bibli svatou v ruce uvědomujíce si,
že to je ta morální potopa světa, kdo postaví se mezi lásku pravou hrou svou, toho stihne ten boží trest.
Přec mohla být tvou matkou, tak kde je ti konec teď?

Jsem ten
Co bojoval s démony a padlými anděli slovem, mlčky i skutky, chráníce své bližní.
Láskou rozžhaveným mečem já tnul jsem hlavy ranami, jenž oddělené čárkou a tečkou byli.
Těm kteříš ze slov a skutků, jenž lékem svých nazývali, jed udělali a pro hamižnost svou si s osudem mým a bližních mých zahrávali.

Jsem ten
Co staral se o chudé majetkem a miloval je uvědomujíce si, že chudoba jejich nepramení z hříchů, kteréž jim nejsou vlastní.
Kde potkal jsem anděla, jenž pamětí mě obdaroval i tu jsem miloval a miluji jako bližní svou, prostá toho slova smyslu z lidu
Pražského je.

Jsem ten
Co vypouštěl z úst svých a skutky co v jejich hře bylo odporné mi, byť by všechno to zlo bylo zatraceno a skutky pak obracel
realitu světa v lásku k bližnímu svému, byť by duše bližních mých nestrádali. Nevěří-li mi strana temná.
Všechny ty výmysly jejich světů, kterýmiž si odvážili soudit bližní mé, na základně utkvělých představ ignorujíce mě
a připisujíce mému srdci hněv.

Jsem ten
Co raději půjčky v dary proměnil a tu skutky jiné opomíjel ve víře dobré, že není všechno zlato co se třpytí.
I přesto, že mnohdy peklo jejich světa soudícího bez vědění stavu mého srdce, mluvilo skrze mne mé.
Než abych si podal ruce se mstou a duši prodal hře v pekle, kteréž jim přisuzovalo hříchy, byť by v jejich věci pravda byla jediná.
V čemž oni nepřiléhavé chování viděli, chátra ta to pekelná jest.

Mnoho jich padlo, pro mnohé zbyl jen pláč a ze msty vztek.
Já a mí bližní jsme láska a vy jste ten hněv, to je ta válka svatá, kde mnou nebyla prolita krev.
Nejlepší je originál i když jiným není při chuti, neb bůh živý v upřímném srdci má zalíbení.
Raději život v odpuštění a lásku zvolil jsem za cestu svou pro mé mne, než-li soudy pro pár zlámaných stříbrňáků,
kteréž by uvrhli mne mé do pekel, jenž pro mě připravili ti, co hamižnost svou přisuzují druhým ale sami chtějí vše
vlastnit a prokazovat mé smysly za naše. Já jsem si nechtěl nic dokazovat. Došel jsem pro její duši až na konec světa, ale čekám její příchod stále a rád.

Bohem ve svém těle jsem se stal až v momentě kdy jsem uvěřil v sobě, nevidím se ale slyším co mluvím a jsem rád, živ pro svůj cit, hmat, sluch, zrak, čich a všechny smysly duše mé, kterou jsem.
Enter a jedeme dál…


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.