I bláznovství je umění


Nic špatně v tom to je.
Vždyť láska umí být i šílená a přesto by ani mouchu nezabila, ani na mravence nešlápla.
Vždyť bláznovství srdce je svoboda citů a projevem seberealizace.
Vždyť i fantazie je cesta, míru a klidu.
Ke všemu je třeba se umět postavit.
Ne jen pravá hemisféra,i ta logická je slovem živa, stejně jako levá jím je.
Vždyť naše JANG je zdrojem citů a emocí jenž jsou interpretací našeho srdce.
Vždyť život je šílený, přec je fraktální a proto tak krásný do nekonečna se opakující
vzory lásky, jenž se vyobrazují vynořujíce se ze sebe a vnořujíce v nás samých.
Vždyť bláznovství je svoboda radosti a lásky.
Proč bránit svým citům jít na povrch, přec oni neublíží, že druzí nechtějí jim ještě
nedává právo upírat svobodu mi.
Přec nestanu se otrokem osudu, přec svoboda je mým cílem.
Přec všichni slavní jsou takoví a my můžeme také, nač hledět na druhé, když především hledět si
sama sebe je podstatné. Jsem rád, že mám cit i když se nevidím.
Proč řešit ostatní, když v desateru mám svobodu neb vím, že nedělám nic špatně.
Zač mě budou soudit, když neudělal jsem jedinou chybu.
Přec nemají práva, brát mi co sami káží.
Co jinému se může v očích jeho zdát nepřípustné je v očích mých projevem svobody v mezích zákona.
Přec nejsem jako oni, snad vadí jim, že jsem jiný? Lepší?
Závist je vede, jejich vlastní neštěstí z vězení, pekle v němž jsou zavřena jejich srdce
jim brání pochopit, že každý jsme jiný a nejlepší je originál.
Pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí, ač láska šílená je přeci je nejkrásnější.
Kde bychom bez ní byli, nežli v hrobě.
Proto říkám, raději bláznem sám sobě a bavit se životem, než být v pekle a čekat na smrt
v hrobě, jenž mi zavřeným srdcem předkládají.
K smíchu jsou pokrytci, k pláči jsou sobci, k vzteku jsou blbové, ale blázny miluji.
A přeci se nevztekám a přeci nepláču, nehněvám se pro ně, přeci hříchy jejich srdce jsou jim trestem, jich už netřeba ani litovat
jen pomocnou ruku podat, i ty blázne jeden vylez už z té ulity ven.
Jejich peklo začíná vždy tam, kde káží to se může a to se nesmí, takhle se tam zavřeli.
Sedí si ve svých ordonancích aby na ně ani slunce nedohlédlo, zapšklí šklebí se na svět, fůůůj, svévolníci oškliví.
Přec pro jedno kvítí slunce nesvítí, tak pojď ven ať nám nezhasne.

Nač se stydět, vždyť to jsem JÁ.
A nebudu svévolníkem, raději bláznem veselým budu abych byl dlouho živ a srdce mé nevyhaslo.
A proto svítím si na cestu, svítím si dál a zlatem, jenž život mi, cestu jsem vykládal.

Čím jsou herci živy, je mým duševním kořením, vždyť já z Vás blázny si nedělám, ale ze sebe a to mě baví.

Buď vesel i bez vesel. Raději dítětem živ navěky, nežli věčně v mizérii důchodu, čekajíce na  smrt.

Jsem zdravý, jsem šťasten, jsem živ.


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.