Kde se ztrácí čas když jdeme spát


Každý z nás má přesně vyměřený čas podle toho jak si zaslouží, ti dobří více ti zlý méně.
Proč tomu tak je, je vcelku jasné, ti zlý svůj čas promarnily falešnými soudy a hrou na bohy,
místo toho aby jej věnovali vlastnímu duševnímu rozvoji.
Čas je relativní a je vztažný k rychlosti a schopnosti jej vnímat což je vnitřní kvantum změn závyslých od množství
zprácovaných informací.
Proto když chodíme spát, žijeme jinde a jindy. Duše opouští tělo a žije ve svém těle v jíném čase a místě.
Tělo se tak nechává ve stavu nižší hladiny vědomí v relativním prostoru a čase pro regeneraci.
Někdy se stává, že se ráno probouzíme nevyspalí, otázkou tedy je kde a kdy naše duše bloudila, když tělo spalo.
Podstatné pak je zda to bylo naše tělo, či propadla naše duše peklu, hře.
Zajimávé je, že naše duše navazuje na místa a čas, dle vlastních představ a přání, dle naší víry, jenž je motivací.
Oto důležitějśí je vlastní disciplína, která nám v pokoře pomáhá se správně orientovat v prostoru a čase.
Býti neustále na svém místě a ve spravný čas je umění, které se získává letitými zkušenostmi a přenáší se z minulých životů,
jako součást naší duše.
Koukat někomu do oken a mysleti si tak, že tento život patřil mi nebo, že zásluhy náleží pozorovateli je milné přesvedčení.
Inu za chyby se platí v tom lepším pŕípadé penězi.
V tomto případě pak duší a časem, který jste promrhali životem v cizích snech a přáních, pekle, místo toho aby jste
věnovali čas vlastnímu rozvoji duše, která roste, pouze z vlastních myšlenek,
ikdyž se může obohatit ze zkušeností plynoucích z poučení se z chyb druhých.
Vše je soutěž o čas, proto i vymíšlení si a roztáčení situačních scenérií na druhé vás stojí nemalou daň.
Vždyť každá vteřina je k nezaplacení.
Proto vždy zvažme, zda by přece jen bylo moudřejší odpustit si tento trest, jenž plyne z pomsty.


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.