Kterak že jsem přišel na to, že chci žít věčně


Byl jsem malý kluk asi 4 roky nebo snad i pět, možná méně, při vzpomínce na tuto událost, jako bych ignoroval vše co vím o čase a čas tu nebyl.
Rozkoukal jsem se kolem sebe a uvědomil si ten pocit, vzpomněl jsem si.
„Já žiju, jupí… nebo raději ne… zastavil jsem se a nerozběhl“.
A dokonce mě to baví.
Tak bych si přál bože aby to neskončilo a mohli jsme žit všichni věčně.
Rěkl jsem si.
Naplněn eufemismem smíšenými pocity s radosti ze života rozhodl jsem se žít naplno.
V obývacím pokoji zrovna hrála v té době populární písnička, rozběhl jsem se tam.
A začal tančit.
Hele mami co umím.
Kroutil jsem boky, ze strany na stranu a dát si do řiti pastelku jistě bych namaloval osmičku na jedničku.
Řekl jsem si a proto se tak stalo.
Jsem boží dítě, uvědomil jsem si, že jsem řekl ještě než vše začalo a proto se to stalo.
Aha tak to je cestování časem, řekl jsem si.
Hele brácha, čau brácho.
Tanec byl Lambáda, do dnes si rádi všichni zavzpomínáme, byli jsme tam celá rodina dohromady.
Teď když píšu tyto řádky, jako bych vymýšlel osud sám sobě a proto se tak stalo.


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.