Kterak že se řešila hra na bohy v dobách minulých aneb nechť hodí první kamenem ten, jenž je bez viny


I v těchto dobách dávný časů Krystových řešila se hra na Bohy. Po posledním soudu kdy shledal všechen ten vůkol lid, že ten či onen hrál, sešlo se shromáždění kolem propasti a z davu zvolal jeden ten očarovaný nechť první hodí kamenem, jenž je bez viny. I nevinný zpravidla dítě čekal na pokyn od odsouzeného čerta, kterýž to chce i naposled si zahrát aby tak upřel vítěství a pravdu nevinným a ušetřil si tak porážku, urážku slovem božím, slovem pravdy, skutkem. V ten moment dítě vzalo a zahodilo kámen před sebe, či kamkoliv, nikoli však do něj aby bylo i nadále bez viny. A protože bylo li nepřiléhavé dokázalo pravdu boží, že ten, jenž je ve středu je vinen. Proto lid vůkol splnil mu každičké jeho poslední přání a na každý jeho pokyn házeli kamenem do doby než utichl jeho sen zabít ďáblův stroj, kterému sloužil a prodal svou duši, sebe. Proto pamatujme, že alfou i omegou věčného života je nezabiješ, ani ve snu a hlavně v očích kteréhokoliv ty, jenž ti má býti bližním. Kdo nehraje, ten neprohraje.


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení, Právo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.