Pozpátku


Zem musí být vlhká by jsi tam mohl něco sít.
Zem musí být vyhřátá nikoliv rozpálená ani zmrzlá aby tam něco vyrostlo.
A cícha musí být vlhká aby si nesel v zimě, jinak z toho spojení děti nebudou.
Musíš být trochu fikaný, nikoliv přijebaný aby jsi se nesnažil vyjebat s matkou přírodou.
Každý kdo to dělal naopak, jezdí na palivo z mrtvol předků cizí země a trousí jejich vodu všude tam,
kde se jejich národ potom bude stěhovat, protože tam cítí kus své historie.
Každá žena která jí má suchou, nutí svého muže předbíhat a stahuje jej do pekla neb má vše moc brzy.
Nikoliv nadarmo je svět rozdělen do časových pásem, které jsou milníky osudu.
Lepší je z pouště mít Rajskou zahradu, než nechat se sebou jako výkupné, prodávat olej z mrtvol svých protivníků.
Takhle to dopadá vždy když se stěhuje národ tam kde jej nikdo nezval a nečekaně se vypaří jako pára nad hrncem.
Voda je víc než všechny poklady světa ale sůl žízeň neuhasí.
Sůl je nad zlatavou moč, které zemi za vodu stejně zaplatíš.
Každý přece musí pochopit, že před dítětem jde voda z brány pozemské aby spadlo na úrodnou půdu.
A rovnou do bláta. A stejně je tomu když potřebuješ sít, nejdřív voda, potom zrní,
jen kvítečku neuvadni, postupně jej zalívej, neuvař je na sluníčku, v polostínu jej jenom hřej.
Ratolesti z země vzrostlé dodej vodou odvahy v ostrém slunci před polednem nepraš vodu na listy.
Prošel jsem pár nevěstinců a někdy mi připadá, že výška vody ve studni je přímo úměrná,
velikosti kopáčova kladiva v poměru k připravenosti půdy neorané.


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.