Zlá dcera, soudkyně


Já synu tobě přisuzuji tuto ženu, pravil se soudkyní.
Já ptám se jej, to je tvá cícha, že víš kdo oral a kdo sít má?
Ty synu dokonáš spravedlnosti mé, cizoložstvím pro mé narození.
Ty jsi Já, že kážeš kde mám sít? Já nezaseji tam kde jsem pole neoral.
To jsou tvé oči, že si věříš v její čistotu?
Ty se chceš rýpat se v cizí píči a svojí si nehlídáš?
Hleď si svého, pravá matka by pro mě ničeho zlého nechtěla.
Ty si věříš, že máš právo mi říkat synu a z tvé píče jsem nevylezl.
Ty nejsi pravá, neb ta by mě neodsoudila k smrti v hříchu, k životu ve snech.
Pravá matka by mě neokradla. Ty jsi soudkyně, hanebná toho slova, jak zákon káže.
Člověk, pustý duše, který měnil život za sny aby mohl krást.
Člověk, který se pro vinu vydal na scestí.
Kázala jsi smrt a z cizího poháru života by jsi chtěla pít?
Bezectná, hije na, k životu jak ke koni a stáj má v plamenech.
Typické pro člověka, soudit chce a v soudu svém hrát o váš život avšak za své skutky již platit nechce.
Proto ten sen, proto jsi pohrdala životem a proto ti nebude dán, neb po něm tvé srdce neprahne.
Není kde sít, zničila jsi život mnoha těch, jenž mohli být tví rodiče a život ti dát.
Jsi dcerou smrti, jsi soudkyně. U mě se práva nedovoláš, zlo jsi sela, zlo budeš sklízet.
Tvůj další život je jen opar, sen, co rozprášil jsem nad kotlem.
Proto jsi se soudce, nestal dcerou mou. Ženou jsi mohl býti,
vždyť jsi tvrdil, že to tak cítíš, přeci mužem jsi již byl.


Příspěvek byl publikován v rubrice Osvícení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.