Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Kdysi ve starodávné Říši nebes žil mocný císař, který si přál zachovat
příštím generacím svůj portrét. Popravdě měl být na co hrdý – byl to
muž spravedlivý, pevného ovládání a velké vnitřní síly, jenž mohl
jednou sloužit všem jako příklad k následování.
Císař si proto dal zavolat nejlepšího malíře v zemi a ptal se ho,
kolik by za ten obraz chtěl. Malíř bez začervenání okamžitě vyslovil
sumu, z níž se císařovi udělaly mžitky před očima. Nedal však navenek
nic znát, jen se malíře pro jistotu zeptal, jak dlouho mu to bude
trvat.
„Měsíc,“ odpověděl mu malíř. „Možná dva. Nebo také rok. Nevím… ale
zaplatit chci předem.“
„Mohu mít aspoň nějakou záruku?“ naléhal císař.
„Samozřejmě,“ usmál se malíř, „tu vám dám rád: na tom obraze bude vaše
pravá podoba, a za tu vám ručím dokonce svým životem.“
Dny a měsíce míjely, žlutá řeka poklidně tekla krajinou, a malíř
pravidelně docházel na zasedání nejvyšší rady. Směl tam sedět vzadu a
dělat si náčrtky. Místo toho se však zdálo, že jen nečinně přihlíží.
Občas dokonce sledoval letící mouchu. Císař tak postupně dostával
dojem, že si ho malíř ani nevšímá. Jednou už to nemohl vydržet:
Uprostřed státnického projevu se obrátil na malíře, který měl zrovna
zavřené oči, aby ho probudil.
Malíř mu však okamžitě odpověděl, ještě než ho císař stačil oslovit:
„Ještě ne, velký vládče, ještě ne. Stále ještě nejsem s vaším obrazem
hotov.“
Po několika letech však už císař začal ztrácet důvěru v malířův slib,
a jako poslední ztratil i trpělivost. Dal tedy svolat královský průvod
a v nejdražších nosítkách se nechal odnést k malířovu obydlí. Byl však
trochu zklamán: ten slavný a bohatý umělec bydlel jen v nízké
bambusové chatrči u řeky. Sem přece stačilo dojít pěšky… Císař
sestoupil z nosítek, poslal průvod zpátky a sám se vydal pěšky k
chatrči. Sehnul se u vchodu a rozhlížel se ve skromné světničce. Tam
skutečně seděl malíř, pil čaj z malého modrého šálku a díval se oknem
na řeku. Nikde žádný obraz, ba ani náznak, že by se na něčem
pracovalo.
„Kde máš můj portrét?“ rozkřikl se císař na malíře. „Okamžitě mi ho
dones, jinak se nedožiješ východu slunce!“
Byl přitom bledý, těžce oddechoval a marně se pokoušel narovnat v
nízké světnici. Nakonec usedl na nízké lůžko v koutě. Co to řekl?
Nikdy v životě nikomu neublížil, ale zásadový byl vždycky. To, co
právě vyslovil, už nikdy nepůjde odvolat… Začalo mu být malíře líto
a byl z toho bezradný. Vždyť je to člověk jako on! A zítra už po něm
zbude tahle chatrč prázdná.
Malíř se mlčky zvedl, odkudsi přinesl štětec, tuš a papír, a upřeně se
zadíval na císaře. Pak několika rychlými tahy namaloval jeho tvář. S
úsměvem podal obraz císaři a uklonil se. Ten překvapeně zíral na papír
a nemohl uvěřit svým očím. Byl to skutečně on, těch pár čar tuší
zachycovalo v jeho tváři rozhodnost i soucit, sebedůvěru i
překvapení… byl tam celý, tak jak byl. Skutečně to bylo dílo hodné
toho největšího mistra.
„Co jsi ale dělal po celou tu dobu?“ nemohl udržet císař své
překvapení. „Takové jmění za jediný okamžik a za kousek papíru!
Lenochu, vždyť z toho zasluhuješ desetinu, vlastně setinu, co říkám,
nejvýš tisícinu!“
Malíř chvíli mlčel a pak pokynul císaři, aby šel za ním. Nenápadným
vchodem, který císař v šeru těžko rozpoznal, vstoupili do zadní
místnosti. Byla ještě nižší, a od podlahy do stropu ji vyplňovaly
hraničky pečlivě naskládaných obrázků. Císař vzal jeden z nich do
ruky. Byla na něm jeho tvář, ale tvářil se tam příliš přísně. Vzal do
ruky druhý, tam zase příliš sladce udílel milost. Vzal třetí, to také
nebyl on, přestože podoba se zdála věrná. Postupně se dostával až k
podlaze, kde byly nejstarší portréty, a ty už se mu nelíbily vůbec.
Císař vážně pokýval hlavou a pak se zase oba vrátili ke stolečku s
čajem. Malíř přinesl druhý šálek a nalil do něj z konvice císaři. Ten
se ho zeptal:
„Je to tedy tak, že jsi po celou tu dobu pilně cvičil a zdokonaloval
svou techniku? To všechno jenom proto, abys pak mohl v jediném
okamžiku namalovat ten pravý obraz? Už to chápu! Ty všechny náčrty k
tomu byly jistě potřebné, ty k tomu mému obrazu neoddělitelně patří,
všechny ty peníze si tedy zasloužíš. Jsi dobrý a poctivý člověk, a
navíc velký umělec,“ dodal s úlevou, že zase nalezl pevnou půdu pod
nohama. Tohle přece předtím nemohl vědět, vždyť to bylo malířovo
tajemství! Byl rád, že teď mohou být přáteli.
Malíř však tiše upíjel z šálku a díval se z okna, jak venku plyne řeka
a nad ní se zvedá táhlý suchý kopec, porostlý pokroucenými borovicemi.
„Je to tedy, jak říkám?“ naléhal král.
„Jistě, velký vládče, jak byste se mohl mýlit,“ odpověděl malíř a dál
pozoroval řeku.
„Nebo je za tím ještě nějaké další tajemství?“ začal být císař opět
rozpačitý.
Malíř vzal do ruky šálek, upil z něj trochu čaje a zadíval se
pronikavě císaři do tváře:
„Z mé strany nikoli, pouze z vaší ano, velký vládče.“
„Tajemství? Já že bych před někým někdy něco tajil? Odjakživa jsem byl
přímý a otevřený! Všichni mě tak přece znají.“
„A kdo přede mnou stále schovával svoji pravou tvář? Kdo byl jednou
příliš přísný, jindy příliš shovívavý, pak zase příliš neohrožený,
vstřícný, zaražený, žertovný, odměřený… Dokonce i když jsem se
tvářil, že se nedívám! Mohl jsem vůbec kdy zachytit vaši pravou
podobu?“
„Těžko, to teď vidím… až tady, kde jsem to vůbec nečekal. Zaskočil
jsi mě… Bylo by mě bolelo, kdybych tě už zítra nespatřil na zasedání
rady, jak se tam zase díváš po stropě, zatímco všichni dělají, jak mě
poslouchají! Zvykl jsem si na tebe a mám tě rád. Vadilo by ti, kdybys
tam chodil dál? Řekněme jako ministr kultury… to abychom vyhověli
předpisům.“
Malíř přikývl a maličko se usmál. Král se však zarazil:
„Počkej, teď mě napadá, proč jsi tedy vlastně maloval všechny ty
předešlé obrazy? Vždyť jsi přece musel předem vědět, že žádný z nich
nemůže vyjít! Nikde jsem to nebyl celý já, nikdy jsem se ti nedokázal
odhalit, všude jsem ti ukazoval jenom moji masku úspěšného císaře.
Bylo to vůbec nutné, zničit tolik papíru a tolik se namáhat?“
Malíř pokrčil rameny a pokýval hlavou: „Jsem jenom malíř, velký
vládče. Dívám se, maluji a čekám. Na co? Nejenom až bude připravený
ten, koho namaluji, ale také až já sám ho budu schopný zachytit! Oba
jsme na to potřeba. Na kom jiném bych se cvičil? Nesmím se ptát, kdy
už přijde ten pravý okamžik, musím pokorně malovat stále totéž, po
tisící jako poprvé. Žít jen nadějí a věřit, že se oba setkáme. Teprve
pak je tady ten pravý obraz.“
Malíř a císař seděli dál u čaje jako sedávají dva dobří přátelé.
Slunce už zapadlo a nad řekou tančily roje komárů. Pomalu vycházel
měsíc nad skalnatým kopcem s temnými obrysy borovic. Jeho paprsky
pronikly okénkem chýše a na okamžik jasně ozářily nízký čajový
stoleček se dvěma šálky a drobným portrétem, lehce naneseným čínskou
tuší na vzácném papíře.
