Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Buddha: „Toto jsou takzvaná čtyři „vznešená dlení“ (brahma-vihára):
laskavost (mettá), soucítění (karuná), radostnost (muditá) a vnitřní
vyrovnanost (upékhá). Jsou rovněž označovány jako „nezměrné stavy“
(appamanná).“
O čtyřech vznešených stavech mysli, také se jim říká božské příbytky,
se traduje pěkná buddhistická pohádka, kterou jsem slyšel v jednom
klášteře. Od té doby jsem ji už ale mnohokrát převyprávěl v duchu
západního buddhismu, tak jak šel život a postupně se vtělovaly její
původní osoby do nových životů, stejně jak to bývá ve starých
džátakách. Tak si poslechněte, jak ony čtyři théravadské řádové
sestřičky v tomto životě dopadly:
To se daly čtyři pěkné holky na buddhismus, oholily si hlavy a
navlíkly bíle róby, že to vážně berou se vším všudy, tedy i s tím
hrozným celibátem, a že z nich fakt budou opravdové mnišky. Podle
vlastností, které u nich převládaly, dostaly pak odpovídající řádová
jména: Metta, laskavá, Karuna, soucitná, Mudita, pohodová, a Upekkha,
vyrovnaná.
A tak si pěkně řeholily a řeholily, dokud v klášteře nepropukl první
meditační kurs pro laiky. Opat si v té době tradičně brával volno, že
ho bolí hlava, hlavní mnich si naplánoval opravu ústředního topení a
mniši se různě poschovávali po klášteře, kam se dalo. Tak už to chodí,
když je potřeba za nirvánu taky něco nabídnout. Najednou jsou ruce
prázdné.
Jenže ty čtyři holohlavé fešandy dělaly svým jménům čest a nedaly se.
Že tedy ten kurs budou pořádat samy, když už se do kláštera nahrnuli
ti „děsní oprásklí laikové“, zabrali si místa v ložnici, pár jich maká
v kuchyni a zbytek se třese na meditaci v hlavní hale a netuší, co to
vůbec je.
První se do toho dala sestřička Metta. Nejdřív se s milým úsměvem
poklonila Buddhovi a s tímtéž úsměvem začala vysvětlovat překvapeným
účastníkům, kteří se už smířili s tvrdou zabíračkou sedět cely den
jako pravítko a čučet metr před sebe, co je to zájem o druhé, jak být
pozorný a laskavý, jak chodit po krajině a umět se dívat na přírodu a
jak se jim to všechno bude hodit, až se vrátí z kurzu domů.
Bylo to perfektní a ti laikové na ni mohli celý den oči nechat. Jako
svatý obrázek. No prosím, takhle má vypadat pravá buddhistka!
Večer zaklepal na její dveře dvoumetrový zarostlý kanadský psycholog v
džínách, co seděl před tím u okna a koukal se na ni jakoby jen koutkem
oka, podal ji navštívenku a zmínil se, že katedra, kterou vede,
potřebuje nutně asistentku s přesně takovým pedagogickým talentem.
Nástup okamžitě. Sestřička Metta ráno svlíkla róbu (všimněte si,
buddistická slušnost, až ráno!), natáhla taky džíny a už ji v klášteře
neuviděli. Toho psychologa samozřejmě taky ne.
Druhý den se ujala vedení kurzu sestřička Karuna. Že tedy včera to
byla jenom příprava, že se bude konečně opravdu meditovat. Tak začali.
Ti v první řadě poposedávali, lapali po dechu, pokašlávali a drbali
se, zatímco ti vzadu se kroutili, opírali se o zeď, padala jim hlava a
nakonec začali pravidelně oddechovat jako společná noclehárna vsedě.
Chudáci malí, ti laikové, začalo jich být sestřičce Karuně líto,
takhle je tu trápím, vždyť to nevydrží, vůbec na to nejsou zvyklí,
copak je to vůbec pro ně, nějaká meditace, ti potřebují spíš nějak
utěšit. Prohlásila tedy, že zbytek dne bude meditace v chůzi, každý že
může osaměle putovat krajinou s bdělou a laskavou myslí a stále si to
připomínat, a že jde meditovat taky, a kdo to ještě neumí, že mu to na
místě ukáže.
Účastníci vesele vyrazili meditovat do místních hor, po kilometru
osamělého putovaní však nenápadně putovali sice stále ještě osaměle,
přesto však již jaksi ve dvojicích… (Proto se taky přece jezdi na
meditační kurzy, jak jinak by se dělali malí buddhisté. Pozor ovšem –
buddhistická slušnost – to až doma po kurzu!)
Jediný, komu ta meditace v chůzi jaksi sama nešla, byl mladý sociální
pracovník ve štráfatém tričku a s plandavými spravovanými kalhotami.
Vyhledal tedy sestřičku Karunu, a protože mu jeho osobní problém
připadal nezajímavý, vyprávěl ji o útulku pro malé černoušky, který
dali s bratrem dohromady, že je to takové soukromé ghettíčko, jak se
tam mají všichni rádi, sice chudí jako myši, ale že je to great job.
Ráno zmizela sestřička Karuna spolu s tím sociálním pracovníkem, aby
společně přidali k těm posbíraným černouškům pár vlastních bledých
tvářiček. Zbyla po ni na lavičce v předsíni bílá róba a sandále s
utrženým páskem.
Třetí den došlo na sestřičku Muditu. Rozlámaní účastníci kurzu po
dálkovém meditačním pochodu, který včera absolvovali – navíc ctili
zvyky mnichů a zůstali proto bez večere – na ni civěli kyselými
tvářemi, šťourali se v zubech a neochotně odkládali žvýkačku. Ti
vpředu si už natáhli nohy.
Tihle potřebuji trochu povzbudit, napadlo sestřičku Muditu, a
vzpomněla si jeden na vtip o rabínech. Přece s tím šábesem…
Posluchači ožili. Konečně praktická dharma! Na tom se to pochopi
nejlíp. Jak viděla sestřička Mudita úspěch, přidala ještě vtip o
křesťanech. Přesně pasoval. To už publikum poslouchalo, že by ani
špendlík nebylo slyšet a na konci propuklo v radostný smích. Kurs je
zachráněn! Tohle půjde přežít, ještě že jsme neodjeli domů.
Mladý reportér s vyholenou hlavou a velkou zlatou náušnicí honem
upaloval pro magnetofon a cestou po schodech do něj ládoval baterky
jednu po druhé jako patrony do Kalašnikova, když se točil Afghanistan.
Večer duněla meditační hala bouřlivým potleskem. Meditace se sice opět
nekonala, ale stálo to za to.
Ráno našli další bílou róbu na skříni a po tom reportérovi zbyly v
koši jenom ty vybité baterky. Zato v Americe přibylo další soukromé
studio.
Poslední den kurzu se ujala vedení sestřička Upekkha. Nebyla nijak
přehnaně laskavá, soucitná tak akorát, veselá přiměřeně a hezká – no,
dejme tomu. Ráno se protáhla, s přiměřenou poklonou oznámila opatovi v
knihovně, že je nezbytně nutný v sále, pak utáhla šrouby na kotli, s
nevinnou tváří se zeptala hlavního mnicha, co tomu kotli chybí
dalšího, že opat už je přece dávno v sále, posháněla mnichy z prádelny
a z kanceláře, posledního vytáhla od Internetu a sama se pěkně
posadila do zadní řady, kliďánko zavřela oči a začala meditovat. Od té
chvíle běžel kurs jako švýcarské hodinky.
Sestřička Upekkha pak za dlouhý život vychovala spoustu buddhistů,
sjezdila cele Státy a všichni meditační učitelé k ni přicházeli na
rady.
Možná, že by vás ještě mohly zajímat další osudy těch sestřiček, ale
to už je mimo původní buddhistickou pohádku:
Metta, ta laskavá, se později stala profesorkou sociologie na
univerzitě v Torontu. Napsala několik bestsellerů o lidských vztazích.
V osobním životě to však měla horší. Ukázalo se, že její manžel (ten
dvoumetrový psycholog) nakonec sám trpěl depresemi a nakonec skončil
sebevraždou před jejíma očima. Hluboce jí to otřáslo a byla dost
dlouho odepsaná i přes její dosavadní pevné hodnoty. Pak se seznámila
přes Internet s jedním australským zenovým buddhistou, zamilovala se
do něj a projezdila cely profesorský plat každý měsíc do Sydney a
nazpátek. Teď spolu žijí v malém australském městě.
Karuna, ta soucitná, zpočátku zářila mezi společenskou spodinou
obětavostí a pochopením. Útulek, ve kterém pracovala, nabýval stále na
popularitě, než si ho vyhlídl jakýsi evangelizační dobrodruh a
uspořádal tam několik zázračných uzdravení. Vzápětí se tam nahrnuli
reportéři a za nimi dolary. Přes pochybnou párty na soukromé jachtě
došlo pak až na heroin a Karuna si to taky obětavě zkusila, aby
poznala, proč to vlastně ostatní dělají. Pak o ni dlouho nebyla
zmínka, až odněkud z tichomořských ostrovů, kde dělala jednu z
dvanácti milostnic jistého slavného gurua, prý učitele lásky. V
současně době je HIV pozitivní a pořádá osvětové akce v boji proti
AIDS.
Mudita, ta veselá, po týdnu práce ve studiu Hlas Dharmy utekla k
Disneyovi, kde za šestimístný plat vymýšlela nové nápady, jak pes
vyděsí meditující kočku. Po nějaké době ji ještě víc přeplatil P&G,
kde její nový prací prášek s obrazem bleděmodrého, čistotou zářícího
Buddhy rychle zaplavil asijské trhy. Poté, co po něm uhynuly všechny
ryby v bengálském zálivu, se dala ke Greenpeace, objížděla s nimi na
lodi svět a počítala velryby. Časem se naučila jejich řeči a pořádala
pak proslulé velrybí tance u malého ostrůvku blízko Ohňové země.
Poslední zpráva o ni je z Himálají, kde na její stopu navazují
obrovské bosé šlápoty ve sněhu s odstálými palci a se zřetelnými
otisky chlupů.
Upekkha, ta vyrovnaná, dal pokračovala ve vyučování vipassany,
vytrvale s tím objížděla Státy a občas se stavila i v Evropě.
Přátelila se s jedním opatem z Thajska, ale nikdy z toho nic nebylo.
Rozuměli si dobře i tak, a proto ty mnišské róby na to nemuseli
svlíkat. Později založila jedno menší centrum v Kalifornii, ale
málokdo u ni vydržel déle, protože nenabízela nic zvláštního, jenom
jak se naučit pozornému a laskavému životu. Nakonec se přece jen kolem
ní vytvořila skupina trvalých přátel a to centrum začalo byt známé.
Kdo se tam dostal, ten už většinou něco znal a měl hlubší zkušenosti.
Poslední dobou málo vycházela. Říká se o ní, ze prý už je „odešlá“, a
nikdo neví, jak to s ní bude dál.
Je to marné, nakonec to tak opravdu vyšlo, ze všech těch čtyřech
ctností jen ta poslední už není z tohoto světa.
Zazvonil zvonec a přestalo se meditovat. Jenom ta záda… ach…
