INDIÁNSKÝ TANEC DUCHŮ

Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz

Kdysi dávno, to byla ještě voda v moři sladká, a dlouho před tím, než
měli ptáci šupiny, seděl Velký Duch před svým stanem. Každou noc musel
hlídat, protože táborový oheň, ten se přece nesmí opustit. Jenže on na
to byl sám, a tak ho neměl kdo vystřídat. Dělával to sice rád, tiše
sedět v noci a naslouchat zvukům prérie, ale zrovna teď mu přišlo
nějak smutno. Oheň, který mu tak hezky hořel už pěkných pár tisíc let,
dneska ne a ne hřát, a z dálky Věčných lovišť to mrazivě táhlo, a to
ještě pokaždé z jiné strany.
Přistihl se, že si už třikrát musel přesednout, aby ho kouř neštípal
do očí. Přesedat si u ohně, to nedělá rád žádný pořádný Indián, o
náčelníkovi nemluvě, natožpak sám Velký Duch! Byl zkrátka mrzutý, a
tak se schoulil do své přikrývky a umínil si, že na všechno zapomene,
a že to pak bude jako dřív. Vítr se proháněl prérií, žalostně skučel v
kaňonech, mával trsy pelyňku a levandule a rozfukoval žhavé uhlíky z
ohně do studené noci. Velký Duch tiše usnul.
Uprostřed noci, to zrovna nevěděl, zda se už probudil, nebo zda se mu
to ještě zdá, zahlédl ve tmě pár očí. Odrážely v sobě plameny z
tisíciletého táboráku a svítily z temnoty. Kdo to může být? Tenkrát
ještě nežila žádná zvířata, natožpak lidé, a tak ani sám Velký Duch
netušil, co je to zač. Bylo to pro něho tajemství, a tak ho lákalo
zjistit, co se to vlastně děje na druhé straně ohně.
Opatrně tedy vstal, přidržel si přikrývku na ramenou, aby mu
nesklouzla, a po špičkách se vydal vlhkou trávou okolo ohně zjistit,
co se tam děje. Když obešel oheň půlkruhem a zastavil se, nikde nic.
Potřásl nedůvěřivě hlavou a rozhlédl se kolem. Všude pusto, nikde ani
stopa. A přece… Tam, na druhé straně ohně, tam, odkud před chvílí
přišel, spatřil zase pár očí, jak se na něho ze tmy dívají.
„To je zvláštní,“ pomyslel si, „někdo mě vidí, a já vidím jeho, a
přitom se neznáme.“ Velký Duch (už podle jména) totiž nikdy nebyl
malý, a tak ho neměl kdo naučit hru na schovávanou. Aniž to však
věděl, začal ji u toho ohně vlastně sám hrát, a hned od samého začátku
se mu zalíbila. Od té doby je to nejstarší hra na světě.
Přestal být mrzutý a začal být ještě zvědavější.
„No tak kdopak jsi, ukaž se!,“ bručel si a obešel oheň půlkruhem zase
na místo, ze kterého před tím vyšel. Počkal, až půjde kouř směrem od
něho, protřel si oči a rychle se rozhlédl. Ty oči byly zase na druhé
straně!
„Tak to už je tedy moc“, usoudil a přiložil víc dřeva. „Musím si na to
posvítit.“ Oheň vzplanul a do dálky ozářil pustou prérii. Nikde nic.
Zabalil se tedy opět do své kožešiny a schoulil se u ohně. Opět začal
dřímat. Jak svítivé jazyky plamenů pohasly a prérie se setměla, ty oči
tam byly zas. Bylo zřejmé, že si s ním opravdu někdo hraje na
schovávanou. Kdo to však jenom může být?
„I kdybych měl obejít celá Věčná loviště, musím ho najít,“ rozhodl se
Velký Duch. Tentokrát se vydal okolo ohně jen do půli cesty a zastavil
se po čtvrtkruhu. Oheň tiše žhnul a rudé uhlíky se pokrývaly chmýřím
popela.
Rychle zvedl hlavu a podíval se.
Čekalo ho však nové překvapení. Tam, kde viděl ty oči přes oheň, tam
skutečně stále byly. Avšak ještě další oči zářily tmou z místa, na
kterém před tím sám seděl!
„Z každé strany jedny“, říkal si Velký Duch, v tom bude nějaké
pravidlo. Teď ho už ani tolik nezajímalo, čí oči to jsou, jako co se
stane, když ze západní strany, kde právě teď stál, přejde na východní,
odkud se předtím ještě nikdy nedíval.
Nedočkavě se tam rychlým krokem vydal, zastavil se a zaradoval se:
Ano, viděl už tři páry očí! Všechny se na něho dívaly a on se díval na
ně, a to ho naplňovalo velkou radostí. Vždyť tu už není sám! Někdo o
něm ví, a on zas ví o něm. Jenže kdo to může být?
Samou radostí se rozběhl okolo ohně, vždycky poskočil, rozhlédl se,
poskočil, rozhlédl se, a očí stále přibývalo. S každým skokem vždy
další a další, a bylo jich tolik a byla to taková krása, že se Velký
Duch přestal zastavovat, a jen skákal okolo ohně a jen se díval a
díval.
Očí už nepřibývalo, zato si všiml, že oni také skáčou okolo ohně,
dívají se na něho a všichni… „jak to vlastně nazvat?“, pomyslel si.
„Řekněme… tančí.“ A tak vynalezl Velký Duch druhou nejstarší hru na
světě, a tou je tanec. A protože se nikdy nedozvěděl, s kým to tenkrát
v noci vlastně tančil, budeme jim říkat duchové.
Byla to slavná noc, první velký Tanec duchů na světě. Věčná loviště se
otřásala dupáním, z ohně šlehaly plameny vysoko k černé obloze a
jiskry vyletovaly a propalovaly v ní malé dírky. Jsou tam vidět
dodnes.
Duchové tančili a tančili, a každý z nich se díval do očí druhých, a
každému se to líbilo, a každý z nich byl stále ten původní Velký Duch,
jen to věděl pouze o sobě a netušil, že ostatní to vidí stejně.
Tančili a hráli si přitom na schovávanou sami se sebou. Matka Země se
chvěla radostí pod jejich dupajícíma nohama a svět přestal být konečně
prázdný.
Pojednou se jeden z nich–dnes už nevíme, který, ale budeme mu říkat
zase Velký Duch–tak ten se na chvilku zastavil, protože se mu na noze
rozvázal mokasín. Jak si ho tak zavazoval, tu ho napadlo, že pořád jen
skákat okolo ohně také jednou omrzí, jestli by se nenašla nějaká další
hra, která by vydržela alespoň do konce světa. Opatrně se odplížil od
ohně, kde tančili duchové, a vydal se hledat něco, s čím by tu novou
Hru šlo hrát.
Jak tak procházel Věčná loviště, tu sebral oříšek, tam jahodu, a o
kousek dál zase trochu medu. Když už všechny ty dobroty nemohl pobrat,
vrátil se zase k ohni a položil je na plochý kámen.
„Hau, vy duchové,“ oslovil je, „zastavte se. Nemůžeme přece pořád
tančit. Teď se bude konat slavnostní hostina. Přistupte blíž a každý
si vezměte.“
Duchové se zaradovali a každý si vzal: ten jahodu, ten oříšek, ten
zase med. Na Velkého Ducha samotného se nakonec ani nedostalo, ale
tomu to nevadilo, takovou měl radost, jak se mu ta hostina daří.
Protože tu novou hru ještě neznali, drželi všichni duchové ty
sladkosti v ruce a nevěděli, co s nimi.
„Vy duchové,“ pokračoval Velký Duch, „toto je jídlo, a jídlo je dobré.
Strká se do úst.“ A skutečně to dobré bylo, protože ve Věčných
lovištích jsou jahody nejšťavnatější, oříšky nejkřupavější a med
nejsladší na celém světě.
Jenomže ani sám Velký Duch netušil, jak tahle hra nakonec dopadne.
Stalo se totiž tohle: Někteří duchové si ty dobroty okamžitě nacpali
do úst, zatímco jiní je dali ostatním. A ti, kteří to od nich dostali,
jim zase dali to své, takže jim nejen neubylo jídla, ale ještě měli
navíc radost, že něco dali a něco dostali. Zato ti první, kteří si
všechno sami snědli, ti se začali zlobit – jednak, že byli zahanbeni,
a pak, že ostatním záviděli tu radost z dávání a dostávání.
A tak, aniž si toho sami všimli, se v té chvíli všichni duchové
rozdělili na dobré a zlé–na ty, kteří myslí na ostatní a na ty, kteří
myslí jen na sebe. Od té doby máme na světě dobré a zlé duchy.
Pomalu začalo svítat a tanec duchů se skončil. Vítr z prérie se utišil
a duchové se rozletěli po světě– zmizeli v lesních studánkách, v
suchých písčinách, ve skalních rozsedlinách, za převisy vodopádů, v
dutých stromech, ve zrádných bažinách–každý tam, kam ho jeho srdce
táhlo.
Velký Duch spal u ohně a zdálo se mu o světě, plném očí, které se
dívaly jedny na druhé, ty dobré, tamty zlé, o světě plném duchů,
zvířat a lidí.
Slunce vycházelo nad nekonečnou prérií a šimralo ho na očních víčkách:
Věčná loviště se probouzejí, přišel nový den.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky a pohádky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.