Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
To byl jeden domorodý kouzelník, jménem Bílý Buvol, a ten zrovna seděl
na zemi a vyráběl amulet s řemínky a peříčky. Pěkný amulet, až ho
někomu dá, přinese tomu lovci sílu a odvahu v boji. Jak tak vázal
peříčka, občas vzhlédl k obloze, zamžoural proti slunci a svraštil
obočí. Supi se slétají nad vesnici, to není dobré. Je hlad, je žízeň.
Nepršelo. To není vůbec dobré. A jestli nezaprší, tak to bude moc zle.
„Bílý Buvole, přivolej déšť,“ poklepal mu zezadu na rameno náčelník.
„Naše děti pláčou. Vesnice potřebuje vodu. Země potřebuje vodu. Nebe
má vody dost. Bílý Buvole, ty to umíš, vezmi vodu nebi.“
„Přines džbán,“ odpověděl Bílý Buvol, aniž se ohlédl, a trpělivě dál
vázal tenounké řemínky. Náčelník, ač nerad–taky si to ten kouzelník
může přece přinést sám–se vrátil se džbánem. Bílý Buvol odložil
amulet, uchopil džbán do obou rukou, postavil ho před sebe na zem a
sklonil se nad něj. Slunce putovalo po rozpálené obloze, stíny se
začaly natahovat, a Bílý Buvol stále hleděl do džbánu. Když slunce
zapadlo, svolal celou vesnici:
„Vaše srdce byla tvrdá, lidé mého kmene. Nedávali jste nebesům, na
obětech jste předem ujídali. Viděl jsem to ve džbánu, že nebesa nejsou
nakloněna. Nemohu udělat déšť, potrestala by mě za to.“
Za týden se scéna opakovala. Opět přišel náčelník:
„Bílý Buvole, všichni lovci si pomazali tvář popelem. Litujeme svých
činů. Přivolej déšť.“ Podobně jako před tím, kouzelník večer oznámil,
že nebesa stále ještě nejsou usmířena. Žádají víc. S obavami přitom
sledoval narudlé nebe nízko nad rozpálenou stepí. Jak dlouho to ještě
potrvá? Bude mít dost síly, aby nepodlehl pokušení dělat déšť, dokud
si to nebesa nepřejí?
Za další týden přišel náčelník s průvodem všech lovců. V natažených
rukou drželi oštěpy a jejich pomalované tváře prozrazovaly jediné:
žízeň. Už necítili žádné provinění, žádné zábrany. Voda, to bylo teď
jejich právo.
„Bílý Buvole, tohle je poslední výstraha. Uděláš déšť.“
Kouzelník se podíval na špičaté hroty oštěpů a povzdechl si. Není to
zrovna lehké řemeslo, dělat kouzelníka. Například právě teď jde zřejmě
o život.
„I já vám dávám svou poslední výstrahu,“ odpověděl přesto statečně.
„Nebuďte netrpěliví a počkejte alespoň do večera.“ A sklonil se zase
nad džbán. Přitom ucítil na levé tváři slabý závan větru. Slabounký,
ale přece. Nebesa odpověděla. Nenápadně vzhlédl k obloze a jeho
cvičenému oku neušel lehký opar. Zaradoval se a opět se sehnul. A pak
už jenom hleděl do džbánu a tiše se modlil, aby to všechno dobře
dopadlo.
Večer se oblékl do obřadního oděvu ze suché trávy, nasadil si hrozivě
rozšklebenou masku a začal tančit s rukama vztaženýma k obloze. Lidé
stáli okolo a tleskali. Aniž by co vysvětloval, každý to věděl: Bílý
Buvol právě teď pro ně dělá déšť.
Třetí den se přihnala temná mračna s blesky a vyprahlá step dychtivě
pila životodárnou vodu. Bílý Buvol se stal opět miláčkem svého kmene.
