Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
To bylo tenkrát v nebi veselo! To si jednou Bůh Otec všiml, že už z
těch věčných rajských radovánek napadají apoštolům pokušení, a pokud
to takhle půjde dál, budou mít dole v pekle o dvanáct dušiček navíc,
zatímco tady nahoře po nich zbudou jen prázdné obláčky. A to by Mu
bylo určitě líto.
„Tady je zapotřebí disciplína!“ rozlehl se proto nebesy Jeho přísný
otcovský hlas a střídavě se majestátně odrážel od plus a minus
nekonečna. Andělíčci si honem narovnali křidýlka, podívali se koutkem
oka jeden na druhého a tenkými hlásky rychle spustili Gloriáá a
Alelujáá. Hvězdičky začaly najednou víc svítit a kometa Vlasatice
honem opravila svou oběžnou dráhu, aby to do vánoc stihla nad západní
břeh Jordánu. Dokonce uvažovala, jak si způsobně přerovnat ledové
balvany do šesticípé hvězdy, aby tak získala podporu tamní židovské
menšiny.
Všichni nebešťané s napjatou pozorností očekávali, jak se situace
vyvine. Když totiž Bůh Otec jednou s něčím začne, tak to myslí
smrtelně vážně, a to se o Něm po nebi dobře vědělo. Jen Panenka Maria
vzhlédla od spravování trvale roztrhaných andělských košilek a
povzdechla si. Po každém takovém Božím zásahu jí totiž přibylo k
zašívání ještě uklízení. To vzhledem k astronomickým vzdálenostem v
nebi nebylo opravdu o co stát.
„…disciplína, disciplína…“ rozléhal se dál a dál mocný a
spravedlivý Hlas, až už to věděli ve všech nebeských koutech.
Samozřejmě kromě Černé díry, té se tam od jejího objevení všichni z
bezpečné vzdálenosti uctivě vyhýbají a každou noc před ní rozsvítí
kulatou dopravní značku se škrtnutými křidýlky.
„Létat už umíte všichni obstojně, ale jak dlouho už jsme necvičili
plavání?“ ptal se Bůh Otec, jako by to sám nevěděl. To On totiž jen
tak, protože je stejně vševědoucí, a tak Mu nezbývá než si klást pouze
řečnické otázky.
„Naposledy při Potopě světa, mám takový dojem,“ odpověděl opatrně
archanděl Gabriel, jak se o tom pak nějakou dobu mlčelo.“
„Jak potom lilo celých čtyřicet dní a nocí, než jsme tu díru v bazénu
dali do pořádku,“ doplnil ho ochotně archanděl Rafael, „od té doby už
nechci vidět žádné montérky, i kdyby byly s bílými krajkami. Proti
takové práci bylo vyhnání Adama a Evy z ráje odpolední procházka.“
„Jak se zdá,“ uvažoval Bůh Otec, „s hmotou byly v nebi odjakživa
potíže. Plavat si v obyčejné vodě, to dokáže leckterý Můj tvor, ba i
savci jako je velryba, a nepotřebují na to přijít do nebe. Vypadá to,
že materialismu už tu bylo dost. Dokonce jsem zaslechl stížnost, že i
svěcená voda je na nebeské poměry příliš slabá, chvíli prý zapomenu
žehnat, a ona si tu vyprchá jako sodovka. Konec! Ode dneška ani kapka
pozemské vody v bazénu!“
„A to tam bude sucho?“
„V žádném případě!“
„A co tam tedy bude, co, co?“ ptali se všichni o překot.
„Žádné CO, ale KDO! Přece On, Nejsvětější, jak v nebi, tak i na Zemi,
sám Duch Svatý.
Doufám, že On jako obvykle souhlasí, jestlipak Mě slyší?“
Po těchto slovech Boha Otce se v nebi rozhostilo velebné ticho.
Všichni nebešťané byli zvědaví, co na to odpoví, a pozorně
naslouchali. Duch svatý coby třetí Božská osoba o tom všem samozřejmě
okamžitě slyšel, jenže se neozýval–On sám přece nikdy nemluví nahlas,
pokud si na to nepůjčí něčí ústa.
Když se však obrátí k Bohu Otci, tak se s tím obtěžovat nemusí,
protože ten z toho Jeho svatého mlčení okamžitě rozumí každičkému
slovu. To se o Nich po nebi také tradovalo, že ještě s Bohem Synem
tvoří dokonale sehraný tým– a ve věčném zápase proti silám pekelným
jim každý s radostí fandil, až mu palce zbělely.
Bazén měli v nebi nádherný, a tak Duch Svatý neztratil nic ze své
božské důstojnosti. Ten bazén vypadal totiž jako chrám s bělostnými
mramorovými sloupy a stál na mohutné stupňovité pyramidě, jež dole
přecházela v obrovský zářící oblak. Směrem vzhůru byl chrám otevřený,
aby mohlo z nekonečné výšky Boží Oko pozorovat, jak právě probíhá
plavecký výcvik.
„Koho tedy tlačí svědomí, že by měl už konečně pro svou duši něco
udělat, ať se okamžitě dostaví ke sprchám,“ začal Bůh Otec s výcvikem.
Chvíli se nic nedělo a všichni se jen tak po očku koukali, kdo se
osmělí. Byl to Jidáš. Jakoby nic pleskal bosýma nohama po dlaždicích a
ledabyle se loudal ke kohoutku. Ptáte se, co ten pohledával v nebi?
Historicky ovšem nejdřív přišel do pekla, jenže navzdory svému
smrtelnému hříchu přece jen tolik nasákl Ježíšovou Milostí, že tam
nakonec dělal dobrý příklad–a tak ho prostě vyhodili. V nebi se pak
za něj Ježíš přimluvil, ze staré známosti, přece ho kvůli jednomu
podrazu nepošle zpátky na Zem, navíc do Palestiny, na nejisté území,
to by Žid Židovi nikdy neudělal, tím méně sám Mesiáš! A Jidáš, ten si
toho moc vážil a byl pak příkladem v polepšování.
Hned za Jidášem si dodal odvahu Petr Šimon, vědom si veřejně své
pastýřské zodpovědnosti za ostatní a navíc soukromě toho, že přece jen
třikrát zapřel Ježíše. Za ruku táhl Jana, který se jen tak rozhlížel
nevinnýma očima kolem sebe a vůbec ho ještě nenapadlo, že půjde do
tuhého. Po nich se postupně trousilo všech dvanáct apoštolů, vesměs
atletická těla v dlouhých, stoprocentně cudných plavkách až po kolena,
včetně posledního Tomáše, vyzbrojeného ohromným záchranným kruhem a
příručním kufříkem s červeným křížem. Jeden nikdy neví, říkal si pro
sebe. Svatý Matěj čekal opodál u šatny jako náhradník spolu se svatým
Pavlem, který ho přesvědčoval, že je to stejně nesmysl, a uvidíš, až
se začnou topit, který z nás bude mít pravdu.
A skutečně začalo jít do tuhého. První přišly ty sprchy.
„Toto jsou Má Láska a Má Chudoba,“ nesl se velebně shůry Hlas a
tříštil se o mramorové sloupy. „Neváhejte, jen si je užijte. Ta horká
sprcha, Láska, ta vás probudí a vy pocítíte Slávu Boží. A ta druhá,
studená, Chudoba, ta vám tu Slávu zase odebere, aby na vás nezbylo
vůbec nic vašeho. Pak budete zcela čistí a Já vás pustím dál do
bazénu. Tak do toho.“
Nic. Apoštolé stojí, strkají loktem jeden do druhého, ale pod sprchu
se jaksi nikomu nechce.
„Vždycky chodil první Ježíš,“ ozve se Filip. „Je to koneckonců
slušnost nechat jít mistra prvního.“
„Ten dostal volno,“ pošeptal mu Petr. „Přece za ty přesčasy, dělal
navíc čtyřicet dní, dokonce po smrti. Toho vážně vynechej, nadřel se
za nás už dost.“
„Je to vařící,“ protestují jedni, a další “ je to jako led. Do toho
nejdu.“
„No tak, hoši,“ slevuje Bůh Otec z přísného hlasu. „Pustíme kohoutky
aspoň na poloviční tlak a pěkně jeden po druhém, horkou a pak
studenou, udělejte mi radost.“
„To bychom vlastně mohli,“ z ničeho nic se probudil Jan. „My Ti totiž
věříme a máme Tě rádi. To nás Ježíš naučil.“
Tomáš však začal pochybovat:
„Očistná koupel, ta bude nutná, abychom nezanesli do bazénu naše
hříchy, ale ty teploty, neškodí přece jen zdraví?“ Opatrně pak vyndal
velký teploměr a marně se pokoušel odečíst teplotu ledové vody na
orosené stupnici. Když se ohlédl, zbyl tam už poslední. „Přece jen to
vydrželi,“ kroutil hlavou a pro jistotu vystřídal obě sprchy dvakrát,
kdyby to náhodou jednou nestačilo. Kohoutky si přitom vytočil na doraz
a pak je za sebou pečlivě utáhl. „Poslední budou první,“ mumlal si,
tak jaký spěch.
Spěchat skutečně nemusel. Když dorazil k bazénu, naskytl se mu
neobvyklý pohled.
Všichni apoštolé se křečovitě drželi rukama okraje bazénu a lapali po
dechu. Zkusil to hned také, a tak byl dvanáctý, který dopadl podobně.
Jedenáct vousatých hlav–k tomu holobrádek Jan– trčelo z vody a
děsilo se příštích chvil. Jedinou útěchou jim byl hlas Boha Otce:
„Děti Moje, teď nastal čas nejtěžší zkoušky. Plavat, to znamená totéž
co spolehnout se zcela na Ducha Svatého. Věřit, že se v Něm neutopíte,
a to bez jakékoli další opory. On je sice nezměrně hluboký, přesto
však vás snadno ponese. Časem se vám stane stejně přirozeným živlem,
jako je pro rybu voda. Tempa na suchu, těch jste se již nacvičili dost
a dost, a tak vám tedy nezbývá nic než začít s opravdovým plaváním.“
Vousaté hlavy apoštolů poněkud poklesly. Jenom Jan, ve své obvyklé
důvěře v Boží moc, se pustil okraje. V tu chvíli z něj zbyly jen dvě
vystrčené ruce a pár bublinek. Petr ho honem vytáhl a chudák Jan
prskal a protíral si oči. „Tak ono to přece není jen tak, neutopit
se,“ říkali si apoštolé.
„Takhle jsem to nemyslel, Jane,“ pokračoval Bůh Otec ve své výuce.
„Ale příklad jsi byl dobrý, jako z učebnice. Děti Moje, poslouchejte,
vy musíte pouze povolit, a nikoli zapomenout. To platí, Jane, hlavně
pro tebe. Myslíš si, že Duch Svatý bude za tebe dělat tempa? A pro vás
ostatní: Přesto však On za vás udělá daleko víc, než se vám zdá. Proto
se učte nejprve splývat, tak aby Jeho vlnění, Jeho pohyby byly i
vašimi pohyby, abyste s ním úplně splynuli a neodlišovali se od Něho.
On vás touží přijmout, a tak se mu nebojte svěřit.“
Apoštolům ta Boží slova připadala sice svatá, přesto však všechna
stejná, a tak nevěděli, z které strany začít.
„Chce to asi postupně,“ poznamenal Filip. „Zkusím se pustit jednou
rukou. Jako rybička, ne? A teď zase druhou. Totéž, co? Hosana, já už
umím plavat, a zítra to začnu vyučovat pohany.“
„A teď se pusť oběma, ty náš misionáři,“ podotkl suše Tomáš.
A zase ty bublinky. To už apoštolé viděli, že jim nastaly krušné časy.
Ono šlo opravdu o život, i když v nebi to byla jenom hra. Jenže na to
oni v tu chvíli dočista zapomněli, tolik se báli, že se utopí.
Přesto zazněl opět Hlas shůry, laskavý a plný porozumění:
„Tak to byl další typický případ, děláte Mi radost, jen ať to
vydržíte. Věřte Mi, je to prosté– buď plavu, anebo neplavu, ale nic
mezitím. Kdo podvádí, byť i neúmyslně, podvádí zejména sebe, a to je
přece zbytečné. A nejhorší je, když si na to zvykne a pak už o tom
neví. Tak kdo další to zkusí?“
Jenže nikdo už se nenašel. Takový měli všichni strach. Vzhlíželi z
bazénu vzhůru a čekali, co se stane. A skutečně se stalo, jenže to, s
čím vůbec nikdy nepočítali. Od šatny přiběhl svatý Pavel a začal je
poučovat:
„To snad není možné, co to v tom bazénu děláte, vždyť tohle není
plavání, ale ostuda!“
„Zatím ano, pronesl shůry Hlas. Než to pro Mne někdo z vás dokáže,
například právě ty!“
„Já?“ zarazil se Pavel, „Občan římský? Vlastně …“ a rozběhl se a tak
jak byl, skočil do bazénu, velký kus od kraje. A tam se začal plácat a
lapat po dechu a už se napolo utopil, než se jako zázrakem dostal k
vytouženému zábradlí na kraji, kterého se honem chytil jako klíště.
Ještě zahlédl, jak se po obrubě kutálela jeho svatozář a jak tiše
žbluňkla do bazénu.
„Toto je poslední případ, rovněž obvyklý,“ klidně a přesvědčivě
pokračoval Bůh Otec, „a je to až k nevíře. Neplavec si totiž počíná
tak, jako by se snažil vší silou utopit; ve svém náhlém strachu dělá
pravý opak toho, co by si přál.
Rozdíl mezi plavcem a neplavcem je pouhá křeč, cosi úplně zbytečného,
co však přesto způsobí takovou paniku. Vzpomeňte si, novorozené dítě
umí plavat samo od sebe, jen se to celý život odnaučuje a čím později
se k plavání vrátí, tím to má těžší. Proto tě, Pavle, chválím za tvou
odvahu, a nakonec, jak vidíš, pořád jsi naživu. Tak kdo z vás to zkusí
znovu?“
Je to jenom křeč, jenom omyl, opakoval si Pavel, ale pustit se znovu,
to se již neodvážil. Bylo to na něho přece jen moc. A ostatní na tom
byli podobně. A tak se Bůh Otec konečně rozhodl, že změní Svou
taktiku:
„Děti Moje, vidím, že pod Mým dozorem máte asi trému. Proto se teď
jakoby na chvíli vzdálím a vy si to plavání zatím zkoušejte sami.
Nakonec je to i věcí času.“
A když se opět–rovněž jakoby–vrátil, nemohl uvěřit Svému Božímu
Oku–na hladině bazénu se pohybovaly vousaté hlavičky, blížily se k
sobě a zase se vzdalovaly, něco si povídaly a bylo vidět, že je jim
úplně dobře, a ten mladý holobrádek, ten se dokonce i sám potápěl.
„To snad není pravda,“ říkal si Bůh Otec, „chvíli tu pro ně nejsem, a
taková změna. Kdo to jen mohl způsobit? Jsme přece sehraný tým, ta
naše Svatá trojice. Že bych zapomněl počítat do tří? Takže Já Otec
jsem tady. Duch Svatý, ten si tam dole spokojeně šplouchá, ale
počkejme, kdepak je Bůh Syn?“
„Ježíši, synku, honem přijď ke mně! Ale honem. Kdo ti to zas dovolil
dělat ty zázraky?“
„No přece ty, tati.“
„To připouštím. Ale teď se zase ty pěkně přiznáš, co jsi to tentokrát
provedl. Podle plánu to mělo mít ještě devět dalších lekcí.“
„Nic zvláštního, tati. Bylo mi jich prostě líto.“
„Jako obvykle.“
„Jako obvykle, tati. Potřebovali trochu radosti. Jako že jim to
konečně jde. Nemohou se pořád jenom topit.“
„Počkej, ukaž ty ruce? Od čeho je máš…“
„No přece od těch ventilů.“
„Jakých ventilů?“
„Co se vypouští bazén.“
„Tak ty jsi jim…“
„No trochu jsem to vypustil, aby dosáhli nohama na dno. Jen podívej,
jakou mají radost. A těch Tvých devět lekcí ještě dohoní.“
„A to se ta všechna spousta Ducha Svatého vylila na Zem?“
„A není Ho tam snad ještě větší potřeba než tady v nebi?“
Bůh Otec se na chvilku zamyslel a pak šeptem odpověděl:
„Je, synku, je, ale víš co, radši o tom všem nikomu neříkej. Jen si
vzpomeň, jak jsi tam na Zemi sám dopadl. Měl jsem co dělat, abych tě z
toho kříže vzkřísil. Pro dnešek končíme, byl to opravdu náročný den,“
dodal spokojeně a vypnul nebeské Světlo.
Pak už si zbyl jenom On sám, a tak se natáhl, že si zdřímne. O čem se
Mu zdálo? To není tak těžké uhádnout. Přece o nekonečném bazénu, jak
se v něm On sám, jakožto Svůj Syn, učí plavat v Duchu Svatém, jako
kdyby to sám zapomněl. A moc se mu to líbilo.
